Termín „mentální zátěž“ obvykle značí situaci, kdy všední logistika a organizace spočívá především na bedrech žen, píše francouzský týdeník L´Express. Ale co si o tom myslí muži? Jak pohlížejí na rozdělení úkolů v rodině?
Po létech komentářů k nerovnému rozdělení domácích úkolů a k problémům spojení profesionálního a soukromého života se výraz „mentální zátěž“ obvykle týkal toho, že ženy vždy v domácnosti pracují více. To ony vždy musejí myslet na všechno: na přípravu dětí do školy i na to, kdy má který člen rodiny jít k lékaři. Jde o řídící, organizační a plánovací činnost, která je zároveň nehmatatelná, nevyhnutelná a trvalá a jejímž cílem je uspokojit potřeby každého člena rodiny.
Zatímco matka žongluje mezi přípravou večeře a zkoušením dětí z probrané látky ve škole, otec se pohodlně usadí na pohovce a dá si sklenku. „V takové scéně se dobře poznávám,“ říká dvaatřicetiletý Stéphane. „Rovněž mám tendenci nechat manželku připravovat jídlo pro naši roční dcerku. Ale myslím si, že je tak trochu maniak. Kdyby nádobí neumyla včas, nic tak hrozného by se nestalo,“ dodává.
Devětadvacetiletý Jean-Baptiste soudí, že hlavní je otázka „úrovně požadavků“. „Jako muž si myslím, že naše tolerance vůči špíně a nepořádku je větší, než je tomu u žen. Je tedy snadné říci: to je její problém, jestliže považuje dům za plný špíny. Jde pravděpodobně o otázku výchovy a jisté laxnosti vůči chlapcům. Dívky bývají brzy pod tlakem: musejí být pořádné, tak, aby se jim nedalo nic vytknout,“ říká.
Z toho v dospělém věku plyne jakási forma dětinštění, kterou muži někdy těžko snášejí. „Mám-li to říci upřímně, někdy mám dojem, že nám žena nahrazuje matku,“ soudí Jean-Baptiste. „Nesmím nic říci, při sebemenší iniciativě mě žena odmítne s tím, že to udělá sama,“ stěžuje si Stéphane. To vede k tomu, že se muž cítí stále neužitečný.
Nezačíná snad problém mentální zátěže již v raném dětství? Svědčí to v každém případě o našem sklonu opakovat, aniž bychom si toho byli vědomi, „tradiční“ rozdělení domácích prací. „Vzpomínám si, jak můj otec seděl na pohovce a říkal matce: tady se něco pálí, aniž by se zvedl,“ svěřuje se pětadvacetiletý Edouard. „Pravděpodobně to má vliv na mé postoje v manželství s Johannou. Ale snažím se brát si na starost různé záležitosti a například když jsme se stěhovali, montoval jsem nábytek a opravoval ho,“ podotýká.
Rozdělení rolí mezi mužem-kutilem a ženou starající se o řádný chod domácnosti činí ze současných párů dědice dlouhé tradice, ale také svědčí o určité formě pragmatismu. „Doma se starám o faktury, pojištění a administrativu,“ říká Jean-Baptiste. „To se zdá být velmi genderové, jako kdyby bylo na muži, aby se staral o peníze. Realita je prostší: ona to nesnáší. Proto si myslím, že rovněž nesu jistou mentální zátěž, když se starám o to, co ji nezajímá,“ soudí.
Otázka mentální zátěže nás tedy přivádí k různosti našich zálib a způsobu, jak se zhostíme toho, co na nás závisí. „Je třeba také říci, že kutilství je více hodnoceno než jiné aktivity. Mytí nádobí nabízí méně uspokojení a svobody než restaurování nábytku,“ soudí Jean-Baptiste.
Je tedy na každém z nás naučit se někdy zbavit své mentální zátěže a naopak přijmout mentální zátěž toho druhého, abychom tak dokázali nalézt uspokojivou rovnováhu pro partnery, ale především pro sebe.
Přidejte odpověď