Irena Horníková si myslela, že se jí narodí zdravý chlapeček. Marek však přišel na svět s vážnou zrakovou vadou a hypotonickým syndromem, což je zjednodušeně řečeno ochabování svalů.
Plzeň – „Plakala jsem asi čtrnáct dní vkuse. Pak jsem si ale řekla, že nemůžu pořád brečet, protože se stres přenese na malého. Člověk se s tím zkrátka musí naučit žít,“ vyprávěla matka. Lékaři ovšem přišli s další špatnou zprávou, u Marka diagnostikovali těžkou mentální retardaci.
Už v porodnici dostala Irena kontakt na plzeňské zařízení Raná péče Kuk, jež patnáct let pomáhá rodičům, kteří mají zrakově či jinak postižené dítě. S tamějšími zaměstnanci začala krátce po propuštění z nemocnice spolupracovat.
Kromě pravidelných konzultací k Ireně domů jezdila i terénní pracovnice. „Byla jsem se službami opravdu moc spokojená. Viděla jsem, že se snaží udělat pro nás maximum. Půjčovali jsme si také různé stimulační pomůcky, hračky a knihy.“
Protože se Marek nevyvíjel jako zdravé děti, vyžadoval intenzivní péči své matky. „Po mateřské jsem tedy zůstala doma a dál se o syna starala. Při většině činností stále potřebuje moji asistenci,“ sdělila.
Krátce před Markovými pátými narozeninami mu Irena začala hledat školku. Shánění vhodného zařízení pro ni ovšem nebylo jednoduché. „Obcházela jsem specializované mateřské školy v Plzni. Když jsem to v jednotlivých zařízeních viděla, nechtěla jsem tam Marečka dát. Měla jsem dojem, stejně jako má asi hodně rodičů, že moje dítě má na víc,“ přiznala. Nakonec se rozhodla pro mateřinku zaměřující se na děti se zrakovým postižením.
„Na levé oko nevidí vůbec, na pravém má pouze zbytky zraku. Ve škole se nám to líbilo a nabídli Marečkovi zrakovou stimulaci, což pro mě bylo důležité,“ odůvodnila Irena, jež potřebovala pro syna sehnat ještě osobního asistenta. „To byl tedy nadlidský úkol, ale naštěstí se to podařilo,“ doplnila.
Minulý rok sháněla Plzeňanka pro svého syna základní školu. Vybrala si merklínskou. „Ve třídě je maximálně šest dětí. Ráno se všichni sejdou v jídelně, kde společně zpívají. Pak se většinou učí praktické věci, jako třeba oblékat se, najíst nebo napít. Samozřejmě vždy záleží na typu postižení a schopnostech žáka,“ zdůraznila.
Marek potřebuje i pravidelný pohyb, aby trénoval chůzi, proto s ním Irena vyráží na procházky. „Většinou mu při nich zpívám písničky, hudbu má opravdu rád. Vlastně má v oblibě cokoliv, co vydává silnější zvuk,“ usmívala se při odpovědi. Jak Plzeňanku péče o syna s kombinovaným postižením změnila? „Kamarádky mi říkají, že jsem akčnější než předtím,“ uvedla a jedním dechem dodala: „Nikdy se nesmířím s tím, že se mi narodil postižený syn, ale chci udělat všechno pro to, aby byl spokojený,“ uzavřela Irena.
KLÁRA MRÁZOVÁ
Plzeňský deník
http://plzensky.denik.cz/
Přidejte odpověď