I když má osmatřicetiletý Petr Julina ze Zlína zdravotní postižení, přesto si nestěžuje. A co víc, svůj život, naplnil pomocí potřebným. Pomáhá, protože podle něj je to samozřejmost.
Zlín – Ve zlínském Středisku volného času Klub Íčko pro zdravotně postižené pomáhá klientům vracet se do života. Za svou nezištnou pomoc a příkladnost získal Cenu Deníku za rok 2016. Ta byla u příležitosti vyhlašování Ceny Salvator udělena již počtvrté.
rozhovor
– Jaké máte nyní pocity?
Vůbec mě nenapadlo, že já bych mohl být nějak oceněný za něco, co dělám samozřejmě. Já sám jsem postižený, špatně vidím a jsem rád, když mi někdo pomůže. Takže to neberu, jako že jsem dokázal něco výjimečného. Jinak projekt Salvator je skvělý, protože málokdo si uvědomuje, že jsou lidé, kteří denně zachraňují životy. Ale i obyčejní lidé, kteří se neotočí zády a jdou pomoci, když je to třeba.
– Kdy jste začal pracovat v Klubíčku, kde jste nyní vedoucí?
Po studiích v Brně v roce 1998 jsem začal chodit do chráněných dílen tady ve Zlíně k panu Herinkovi. Pomáhal jsem digitalizovat knihy a encyklopedie pro postižené. Později statutární město Zlín založilo Klubíčko – středisko pro volnočasové aktivity pro postižené. Hlavně pro mladé lidi – postižené, kteří mají čerstvě po studiích a například nesehnali místo v chráněných dílnách.
– Kteří klienti mohou přijít k vám, máte nějaká omezení? Například věk?
My nejsme omezení věkem ani postižením, klienti mohou u nás trávit svůj volný čas. Mohou se učit pracovat na počítačích, naučit se základy výpočetní techniky. Jsou rádi, když se u nás vše, naučí. Pro ně je to velice těžké a když třeba pošlou svůj první mail – mají z toho obrovskou radost. Mohou tak začít komunikovat se světem, i když mají zdravotní postižení. To je to, co mě na té práci těší.
– Ale vaši klienti se mohou v Klubíčku věnovat i jiným činnostem.
V Klubíčku máme i rukodělné práce. Máme i kroužek základního vaření. Jsou to pro ně zkrátka věci, které pak zvládnou a mají radost z toho, že dokážou něco udělat. A potkávají se s kamarády. Také hrajeme šachy, chodíme na sportovní halu na Zelené hrát boccu, curling, fotbal. Takže si mohou vybrat, co je zajímá.
– Co klienti, kteří Klubíčko opustí, jak se pak mají?
Měli jsme tady například lidi, kteří byli zdraví a nešťastnou náhodou přišli o ruku nebo nohu nebo zůstali upoutáni na vozíku. Nevěděli, co dál. U nás se naučili na počítači a bylo vidět, že je to baví a práci si našli. To je to nejlepší. Samozřejmě, přijdeme o klienta, ale zase vidíme, že se ten člověk vrátil do života.
– Vedete zlínský sledgehokejový tým. Hrajete ještě?
Já jsem to zkoušel, ale tím, že mám zrakové postižení, tak jsem se tam spíš ostatním motal. Ale šlo mi o to se protáhnout, být aktivní, zajezdit si. Pak jsem měl problémy se zády – plotýnkami a také mi nezbývalo moc času se aktivně sledgehokeji věnovat. Navíc mě brali jako zdravého (Úsměv). Vzhledem k tomu, že jsem v roce 2013 kompletně zlínský sledgehokejový tým přebral, tak tým vedu, starám se o finance a o to, aby klub fungoval. Prostě, abych jim „nezavazel“ na ledě, tak ze mě udělali „bafuňáře“.
– Jak to všechno stíháte?
My všichni s klukama to děláme na dobrovolné bázi. Jednou týdně se sejdeme a je potřeba spoustu věcí vyřídit. Takže papírování, papírování a zase papírování a domlouvání věcí. Proto samozřejmě na ten led pro mě už tolik času není. Ale v Klubíčku i ve sledghokeji, mám kolem sebe spoustu lidí, kterým musím poděkovat. Protože to nejsem jen já. Jsou kolem toho mraky dalších dobrovolníků, kteří to dělají rádi a nemají z toho ani korunu.
– Zlínský sledgehokejový tým má za sebou zlatý hattrick, jaké má další ambice?
Ano, dokázali jsme, co se ještě nikomu nepodařilo, získat tři tituly za sebou. A ambice jsou stále nějaké. Potřebujeme sehnat sledgehokejisty – nováčky. Pokud někdo nešťastnou náhodou přišel o nohu, je na vozíku, ať se toho nebojí, život nekončí a ať přijde mezi nás. U nás pozná, že ti chlapi žijí úplně plnohodnotný život, normálně fungují. Postižením život nekončí.
– Vraťme se k vám kdy se u vás začaly projevovat problémy se zrakem?
Tak v první třídě. To jsem začal špatně vidět. To se stalo ještě před 89. rokem a škol pro nás nebylo mnoho. Rodiče museli řešit, zda mě dají do zvláštní školy, nebo do základní školy pro zrakově postižené v Litovli na Olomoucku. Ač to pro ně bylo velice složité, nechtěli mě dávat někde do zvláštní školy, tak mě začali vozit do Litovle na internát.
– A co bylo dál?
Studoval jsem v Brně na střední škole pro zdravotně postižené, obor výpočetní technika. Po studiích v roce 1998 jsem šel do chráněné dílny ve Zlíně k panu Herinkovi. A v roce 2001 zřídilo statutární město Zlín Klubíčko. Musím poděkovat, protože opravdu se o nás vzorně starají.
– A komu byste chtěl ještě poděkovat?
Pomáhají mi rodiče, kteří udělali pro mne vše nejlepší, co mohli. Vím, že se na ně a svého bratra můžu kdykoliv obrátit. Také bych poděkoval sledgehokejovým partnerům všem dobrovolníkům, Lukáši Žaludkovi, řediteli Hotelu Baltaci. Své přítelkyni Pavle a také kolegyni Marcele Knedlové v Klubíčku.
Kroměřížský deník
http://kromerizsky.denik.cz/
Přidejte odpověď