Více než dvě desítky let pracovala se zrakově postiženými dětmi, což ji ovlivnilo i v její vlastní výtvarné tvorbě. Ve škole pro děti s vážnými vadami zraku začala pracovat tzv. Axmanovou technikou modelování, která byla vyvinuta právě pro postižené lidi. Rozhovor s paní Karlou Solnickou.
Dříve ji znala učitelská veřejnost a rodiče handicapovaných školáků z celého kraje. Posledních několik let se však její jméno stále častěji objevuje také na výstavách výtvarné Skupiny X a s její tvorbou se seznamuje nejen opavská kulturní veřejnost. Dnes si budeme o práci s handicapovanými dětmi, ale i o radosti z vlastní tvorby či z předávání zkušeností povídat s paní Karlou Solnickou.
– Začneme možná tak trochu od konce. Můžete nám vysvětlit, co je to ta Axmanova metoda? V čem je tak odlišná a jedinečná?
Jedná se o speciální techniku modelování, která byla vyvinuta panem Axmanem právě pro zrakově postižené. Je to opravdu netradiční technika. Šamotová hlína se zpracovává pouze rukama bez použití nástrojů, k orientaci při práci slouží krabice, kolem které se hlína vrství v hadech podobných válečkům. Hlína se neglazuje, k dekorování jsou užity opět jen hlíny. Víte, když jsem začala učit a později ředitelovat na základní škole pro děti se zrakovým postižením, rozhodla jsem se všechnu školní tvorbu přizpůsobit možnostem těchto dětí. Aby to děti nejen zvládly, ale mohly se porovnávat i mezi sebou. Což jim právě tato technika umožnila. Hmatem mohly posoudit nejen svou vlastní práci, ale i práci svých spolužáků, svého učitele nebo i „soupeřů“ v různých soutěžích. Prostě jsem hledala styčné body mezi dvěma světy – světem vidících a nevidících. Samozřejmě jsem si musela své základní i speciální pedagogické vzdělání doplnit ještě o absolutorium kurzu této originální metody. Učila jsem se tam modelovat mimo jiné s klapkami na očích. Bylo to velmi poučné. (úsměv)
– Takže se vraťme na začátek. Chtěla jste být od dětství učitelkou, nebo to bylo jinak?
Ne, ne. Rozhodně jsem nebyla holčička, která si odjakživa hraje na školu. Bavila mě výtvarka, ale i matematika. Doma všichni dobře kreslili i počítali. Chodila jsem do Lidové školy umění k manželům Kačírkovým, ti mě dost ovlivnili. A jen tak pro zajímavost, na základní škole mě učil i Vladimír Mařádek, který, jak víme, byl po válce prvním starostou Opavy. Byl to skvělý učitel, všichni jsme ho milovali! Původně jsem chtěla po maturitě studovat Akademii výtvarných umění v Praze, což mi rodiče takříkajíc zatrhli. A tak jsem vystudovala ostravský pajdák, obor matematika – výtvarná výchova. Možná trochu neobvyklá kombinace, ale mně vyhovovala.
– Vím ale, že jste nepůsobila jen jako učitelka?
To máte pravdu. Krátce jsem učila v Kravařích a pak jsem více než deset let vedla oddělení estetické výchovy v opavském Domě dětí a mládeže. Což znamenalo organizování tanečních, hudebních i výtvarných kroužků a soutěží a podobné aktivity. Tam mě zaujala umělecká řemesla. Tkalcovské i předtkalcovské techniky, drhání, batikování, pečení vizovického pečiva, práce se slámou a šustím, malování kraslic a spousta těch krásných tradičních věcí. Tam jsem se rovněž seznámila s šitou krajkou, z níž se časem vyvinula moje celoživotní vášeň i zábava. Šitá krajka také patřila mezi první věci, které jsem vystavovala. A také jsem jezdila na letní prázdninové tábory. Ostatně při přípravě táborů jsem se seznámila se svým mužem.
*Také měl výtvarné ambice?
Vůbec ne! Býval skaut a turista. A i když byl později skaut zakázaný, připravoval tábory ve skautském stylu.
Měli jsme doma ve sklepě spoustu skautských propriet, které jsme využívali i pro pionýrské tábory. Stanové dílce, kotlíky, vzduchovky, lana. A nikomu to nevadilo. (úsměv) Společně jsme připravovali pro tábory program a soutěže, když synové odrostli plínkám, brávali jsme je na tábory sebou. Byly to krásné časy a to nadšení nám vydrželo hodně dlouho. Na tábory jsme jezdili ještě i v době, kdy jsem začala učit.
– Kdy přišla práce se zrakově postiženými dětmi?
Chtěla jsem mít víc času pro své dva syny a vůbec pro rodinu, a tak jsem se v roce 1983 rozhodla vrátit do školství. Ten nápad s volným časem byl ovšem v podstatě omyl, protože práce s handicapovanými dětmi mě zcela pohltila. Sešity k opravování jsem si nosila s sebou domů, o času na přípravy nemluvě. Ale tím si nechci stěžovat, soboty a neděle jsem měla obvykle volné. Bylo to prostě úplně jiné a já jsem tu novou práci chtěla dělat co nejlépe. O Axmanově metodě jsem už mluvila, ale byla spousta dalších věcí, které bylo nutno dělat jinak než v běžné škole. Mnohem důležitější byla spolupráce s rodiči, ale také s lékaři specialisty a dalšími odborníky. Vystudovala jsem speciální pedagogiku, sbírala zkušenosti, vymýšlela projekty… Nebyla jsem na to samozřejmě sama. Nicméně, když se ohlédnu na těch zhruba dvacet let, mám dobrý pocit. Naše škola vyhrávala výtvarné, ale i sportovní a další celorepublikové soutěže jako o závod. Vím, že i dnes je „moje“ škola úspěšná a mám z toho pochopitelně radost.
– Nějak jsme ale pominuly vaši vlastní tvorbu…
Ta se prolínala s mými rodičovskými i učitelskými povinnostmi. Tak třeba na mateřské jsem se víc věnovala šité krajce. Ta se totiž dala sbalit do kabely, člověk popadl kočárek a děti a hurá někam do přírody. Později mě začala stále více přitahovat keramika. Modelovala jsem nejdříve pro sebe a svou rodinu, pak pro známé. Volné tvorbě se intenzivněji věnuji v posledních deseti letech. Tvořím ze šamotové hlíny. Je po vypálení velmi tvrdá, odolná, proto je určena do venkovních prostorů. Tak vznikly různé reliéfy na zdi, sluneční hodiny, ale i venkovní šachy nebo třeba venkovní betlém. Není to žádná hračka, naopak dost těžká práce. Ale těší mě pocit, že umění je hra, mám radost z každého vytvořeného díla. Nejraději však modeluji hlavy ve skutečné velikosti, vyrobila jsem i bysty svých „mužských“. V tvorbě mě hodně povzbudila známá výtvarnice Marcela Mrázková, která mě pozvala, abych byla hostem Skupiny X. Pak mě přizvala ke dvěma svým instalacím. Významná pro mě byla loňská společná výstava v Galerii Rychta v Úvalně. Tam jsem vlastně vystavila jakýsi průřez svou keramickou tvorbou. Ve VIP salonku Slezského divadla jsem kdysi představila svou šitou krajku a před nedávnem tamtéž několik kousků své zahradní keramiky.
– Chtěla bych, abychom naše povídání uzavřely nějak pohodově, co vy na to?
Pochopitelně a ráda. (úsměv) Jistě máte na mysli náš kroužek rukodělných prací POHODA, který jsme před třemi lety založili při Obecním úřadě ve Vršovicích. Postupně se učíme různé rukodělné techniky, něco vyrábíme pro sebe, něco pro veřejnost. Schází se nás obvykle 10 z 16 členek a můžeme se pochlubit jednak obrovským věkovým rozpětím od 20 do 80 let, ale i tím, že už máme mezi sebou i dva muže. Začalo to prvním Svatováclavským sousedským posezením, kde jsme představili své věci veřejnosti, napekli jsme koláče a zajistili občerstvení a už se z toho stala novodobá tradice. V obci, která má cca 500 obyvatel, přišlo na loňské „posezení“ 120 lidí. A v sobotu 25. března chystáme v přísálí kulturního domu náš první bazar s POHODOU. Což bude malá burza jarního a letního oblečení, obuvi a potřeb pro děti i dospělé. No není to pohoda? (úsměv)
Vyrobila jsem i bysty svých „mužských“
Karla Solnická Karla Solnická (rozená Mošová) pochází z Opavy, kde se narodila 9. ledna 1947. Po základní škole absolvovala někdejší opavskou Střední všeobecně vzdělávací školu, dnešní Mendelovo gymnázium. Po maturitě vystudovala Pedagogickou fakultu v Ostravě, obor matematika – výtvarná výchova. Později své vzdělání rozšířila o speciální pedagogiku. Učila v Kravařích, vedla oddělení estetické výchovy v Domě dětí a mládeže v Opavě (dnešní Středisko volného času). Od roku 1983 začala působit ve Speciální základní škole pro zrakově postižené děti v Havlíčkově ulici. Dvě desítky let zde pracovala jako ředitelka, zasloužila se mimo jiné i o to, že do školy byly přijímány i zcela nevidomé děti. Při této práci zavedla tzv. Axmanovu techniku modelování, pod jejím vedením žáci školy vítězili v řadě celonárodních výtvarných i jiných soutěží pro handicapované děti. Svůj výtvarný talent rozvíjela jako amatérka, byla hostem opavské výtvarné Skupiny X, poslední dva roky je jejím členem. Naposledy se s jejími keramickými výtvory mohli seznámit diváci Slezského divadla letos v únoru. Karla Solnická dnes žije ve Vršovicích, kde je členkou obecního zastupitelstva a zakladatelkou spolku POHODA. Je vdaná, má dva dospělé syny. K jejím koníčkům patří kromě výtvarného umění a uměleckých řemesel také zahrada, cykloturistika a pěší turistika.
Přidejte odpověď