Norsko je ta země, kde jsou lidé nejšťastnější na světě. Alespoň tak praví ta čerstvá zpráva Organizace spojených národů. Podle této zprávy bylo loňské Dánsko na té první pozici předběhnuto právě Norskem. Zprávu v rozhovoru s ČRo Plus komentoval Cyril HÖSCHL, profesor; psychiatr.
Světová zpráva o štěstí měří subjektivní hodnocení kvality života. Proč a jako jsou lidé šťastní. A na vrcholu žebříčku po Norsku se umístily dále Dánsko, Island, Švýcarsko a Finsko. Na posledním místě je naopak Středoafrická republika. Celkově dominuje žebříčku západní Evropa a Severní Amerika. Mým hostem je Cyril Höschl, psychiatr.
Barbora TACHECÍ, moderátorka:
Pane profesore, dovedete si představit, jak OSN takové žebříčky dělá?
Cyril HÖSCHL, profesor; psychiatr:
Já si to docela dovedu představit, protože ono to trošku souvisí se žebříčky, které používá také sociálně psychiatrický výzkum. A které se týkají kvality života. To jsou položky, které spolu do určité míry souvisejí. To, jak se cítím šťasten a to, jak kvalitně žiju. I když ve všech, v obou těch případech jsou ty dotazníky trošku jinak formulovány a kladou důraz na, na jiný věci. Ale moc zajímavý u toho přitom je, že často ten výsledek neodpovídá takovým těm objektivním ukazatelům, které si představujeme pod pojmem štěstí, jako je bohatství a jako je například míra funkčního zdraví a tak dále. Vzpomínám na svýho kolegu psychiatra ze Švédska, který takový dotazník dělal u svých psychiatrických pacientů. A ten pocit subjektivního štěstí, nebo abych byl přesnější, té kvality života vyšel lépe u těžkých psychotických pacientů a pacientů s demencemi než u poměrně lehkých neurotických nemocných, kteří se tam dostali pro nějaké drobné úzkosti nebo bolesti hlavy a nespavost. A subje…, a byli to přitom bohatí často majitelé jachet a nemovitostí. A ti se cítili subjektivně jaksi méně kvalitně žijící než ti invalidní důchodci. Což tady říkám proto, abychom ty žebříčky vždycky brali s určitou rezervou.
Barbora TACHECÍ, moderátorka:
No, můžeme je brát s určitou rezervou, a určitě bereme. Ale sám fakt, že vlastně těch TOP 5 zemí jsou země vyspělé, demokratické s vysokou životní úrovní, to asi něco znamená.
Cyril HÖSCHL, profesor; psychiatr:
Tak, nepochybně to tam hraje roli, protože na to mimo jiné se ty dotazníky také, ať už přímo nebo nepřímo, ptají. Tam jsou takové právě otázky jako jestli ten člověk má možnost sebeuplatnění, jestli má možnost volby, jestli má dostupnou zdravotní péči. A tohle to, když si vemete kolem a kolem, tak vlastně to jsou atributy, které jsou vlastní zejména rozvinutým demokraciím západního typu. Ale v této souvislosti jedna moc zajímavá věc si myslím, která stojí za zmínku. A která v médiích není zdůrazňována. Že před, řekněme, jedním, dvěma lety, kdy byl takový žebříček také publikován a na prvním místě bylo Dánsko, jak jste zmínila, tak si kolegové ty země seřadili a vedle si seřadili ty země podle toho, jak jejich obyvatelstvo je geneticky vzdáleno od Dánů. Zejména v oblasti jednoho genu, který kóduje, jeden enzym nebo transportní mechanismus důležitý právě pro obrat serotoninu na těch centrálních synapsích. No, a ukázalo se, že ty dva žebříčky korelují. Že tím méně jsou obyvatelé, já nevím, Středoafrické republiky šťastní, čím víc jsou geneticky vzdálení od Dánů. Takže i to je jeden, jedna z možností, jak tyhle ty věci interpretovat.
Barbora TACHECÍ, moderátorka:
Jinými slovy říkáte, pane profesore, že genová výbava je pro pocity štěstí zásadní?
Cyril HÖSCHL, profesor; psychiatr:
Já nevím, jestli zásadní. Ale každopádně je velmi důležitá. Protože se ukazuje, a opakovaně v různých situacích, kterými se psychiatrie zabývá, že pro náš výsledný pocit štěstí není ani tak rozhodující, jak se objektivně máme, ale spíš to, jak tu svoji situaci čteme. Jak ji interpretujeme. Jak jí rozumíme. Na to je krásný příklad, který uvádí Paul Salkovskis, jeden z otců zakladatelů kognitivně behaviorální terapie, o člověku, který vyjde z domu a šlápne do psího lejna. Jestliže je vybaven přednostně kognitivními schématy depresogenními, tak to interpretuje tak, no jo, to jsem celej já. Takovej já mám celej den. A což takovej já budu mít celej život. A že já jsem se vůbec narodil. A já na co šáhnu, to se poséře a podobně. Ve chvíli, kdy tam přijde psychoterapeut a stane se mu totéž, tak si řekne, no, není to dneska prima den, že jsem si nezapomněl vzít boty? Já tím chci říct, že ta událost je stejná. Ale způsob, jakými ji čtou ti dva jedinci, je přesně opačný. A ten rozhoduje o tom, jaký mají pocit štěstí.
Barbora TACHECÍ, moderátorka:
Jinými slovy, ta pohádka o tom, chudém šťastném pastevci, dosaďte cokoliv jiného, ale který žije život velmi jednoduchý a prostý, tak je možná, je možná …
Cyril HÖSCHL, profesor; psychiatr:
No, je možná, ale trošku se to komplikuje tím, že nás nešťastnými činí, když vidíme, že někdo vedle, na koho dohlédneme, se má podstatně lépe než my. Dokud bychom to nevěděli, tak bychom to měřítko táhli s sebou, asi jako když si uděláte centimetry na gumu vod trenýrek a vidíte, že jste pořád stejně objemná, tak zrovna tak to štěstí je nesmírně subjektivní tím, jak čteme tu skutečnost. Ale ve chvíli, kdy to můžeme porovnat, tak nás to najednou činí nešťastnými čili chudáka učiní nešťastným kromě jeho bídy zejména to, když vidí, že by v ní nemusel být. Když vidí, že soused se má lépe.
Barbora TACHECÍ, moderátorka:
Existují, pane profesore, lidé, kteří přestože jim život nahrává do ruky, tak schopnost cítit se šťastnými prostě nemají. A nedá se na tom vůbec nic změnit? Prostě mají smůlu?
Cyril HÖSCHL, profesor; psychiatr:
To je kruciální, to je kruciální otázka. A řekl bych celého tohohle rozhovoru. Protože ta pointa toho, co jsme si tu říkali, je i ambulanci psychiatrických zařízení plní lidi, kterým objektivně v životě nic nechybí, jsou bohatí, mají domy, cestují, jsou úspěšní v podnikání. A přesto z nějakých důvodů mohou a někdy i také skutečně trpí depresí, nebo jinými úzkostmi, nebo jinými psychiatrickými problémy. Což naznačuje, že to, jak se subjektivně cítíme, závisí na mnoha dalších věcech. A někdy i daleko víc, než na tom, jak se objektivně z hlediska těch takzvaných nezávislých kritérií máme.
Barbora TACHECÍ, moderátorka:
Říká profesor Cyril Höschl, psychiatr, který byl mým hostem. Pane profesore, děkuju.
Přidejte odpověď