Projekt Perem se s tím všichni pomáhá handicapovaným lidem, aby při svých cestách městem předešli konfliktům, případně, aby se ubránili nebezpečným agresorům. Protože jak říká předseda spolku Cesta za snem Heřman Wolf, štěstí přeje připraveným.
Dvaapadesátiletý Heřman Wolf pochází a žije v Praze. Než před deseti lety upadl na lyžích, měl svou vlastní firmu. Přeškolil se a pracoval jako designér. Nyní se naplno věnuje Cestě za snem.
– Jaké jsou cíle Cesty za snem?
V podstatě je to jednoduché. Jako vozíčkář si uvědomuji, že se mohu snadno dostat do situace, kdy potkám člověka, který mě bude chtít napadnout nebo okrást. Tak se potřebuji nějakým způsobem připravit na to, abych se mohl bránit. Proto jsme oslovili například Michala Otipka, který vyučuje izraelské bojové umění Krav Magu. Zeptali jsme se, jestli ve svém klub sebeobrany mají nějaký program pro zdravotně postižené.
– Čím je pro vás přínosný?
Chtěli bychom ho zpřístupnit široké veřejnosti, aby si lidé uvědomili tuhle problematiku a mohli si vše sami ve Fun Aréně vyzkoušet. Aby lidé s různým postižením i ostatní spolu vytvořili týmy a u toho se nejen učili, ale i hráli.
– Jaké aktivity tím konkrétně myslíte?
Vyzkoušeli si například jakýsi paintball. Ovšem s gumovými kuličkami, které se barevně nerozprsknou. Dále lukostřelbu nebo taktickou střelnici. Tam se učíme používat zádržné prostředky, které použijeme ve chvíli, kdy se dostaneme právě do situace, která nás donutí se agresorovi nějak bránit.
– Plánovali jste dlouhodobě něco podobného rozjet, nebo jste čekal jen na vhodný čas, kdy se do toho pustit?
Dříve jsme to neplánovali, bylo to domluvené během čtvrt roku. Všichni ale víme, že agresivita lidí okolo nás jednoznačně roste. Koneckonců stačí otevřít každý den noviny a pokaždé se tam něco takového dočtete. Osobně sice zkušenost, že by mě někdo napadl, nemám, ale chci na to být připravený, protože jak se říká, štěstí přeje připraveným.
– Kdy jste se dali dohromady s lidmi z Fun Arény?
V loňském roce jsme se s kluky potkali poprvé. Na zážitkový víkend, což je jedna z akcí, které děláme, přijeli s paintballem a byli skvělí. Pak jsme zjistili, že mají v aréně rovné prostory, což je pro nás naprosto ideální, protože tam projedeme s vozíkem. Proto nastal správný čas to rozjet.
– Jaké jste zaznamenal ohlasy lidí?
Hodně lidí už nás zná a ví, co jsme zač a jaké organizujeme akce. Takže když jsme tu informaci jen vypustili, měli jsme po chvíli naplněnou kapacitu. Celkem osmdesát lidí, pět skupin po patnácti lidech. Více by nešlo, protože bychom přihlášeným nemohli dát to, co jim dát chceme.
– Co se tedy na kurzu naučí?
Hlavně sebeobranu. Chceme, aby se naučili předcházet situacím, které mohou venku nastat. Pokud někam jedu městskou hromadnou dopravou, musím si jako vozíčkář předem naplánovat cestu. Budu si ji plánovat po místech, která jsou relativně bezpečná. Když už se ale dostanu do situace, která se mi nezdá, nebo tam stojí někdo, kdo se mi nelíbí, přejedu na druhou stranu. Konflikt, střet je až tím posledním, do čeho se vůbec chceme dostat. I to se u nás lidé naučí.
– Co konkrétně přihlášení absolvovali?
Kurz sebeobrany s Krav Magou a záchranu života. Protože pokud se dostanu do střetu s jiným člověkem, musím ho znehybnět, ale nechci ho zabít, takže mu posléze musím zachránit život. Dále lukostřelbu, kdy jezdíme a střílíme po sobě. Ale je to bezpečné. Speciální šípy mají na koncích takové gumové bambule. Nakonec zmíním zajímavou taktickou střelnici. Tam se odehrávají podobné scény jako ve filmech. Je to simulovaný dům, kde je několik terčů, které sestřelujete na čas. Potkávají se zde postižení i nepostižení, takže se tu ztrácí a potírá druh postižení.
– Je jedním z problémů i to, že postižení lidé mají nižší sebevědomí?
Zvýšení sebevědomí je hlavní důvod, proč to děláme. Je jasné, že postižený člověk je limitovaný. Každý člověk má ale druh postižený jiný, takže to nelze paušalizovat. Na zvýšení sebevědomí tak pracujeme neustále. Všechny naše aktivity by měly vyústit k tomu, aby si lidé s handicapem více věřili, že dokážou mnohem více věcí. Sportovní aktivity, řízení auta a další. Tím, že získají vlastní sebevědomí, najdou i své místo ve společnosti, čímž budou prospěšní nejen pro sebe, ale i pro ostatní.
– Bývá to snadná cesta vrátit těmto lidem zpět sebevědomí a ukázat jim, co všechno lze dokázat?
Musí si uvědomit, že to tak je. Ovšem nejen člověk s viditelným handicapem je postižený a potřebuje sebevědomí zvýšit. Neděláme totiž věci jen pro zdravotně postižené. I lidé, kteří viditelný handicap nemají, mohou mít stejný problém jako ti, na kterých je jejich handicap vidět. Z osmdesáti procent pomáháme i těm, kteří nejsou zdravotně postiženi.
– Překvapilo vás něco při organizování akce?
Byl to první ročník, takže tápeme. I ohledně vytvoření programu pro lidi, aby si hráli, vše bylo pozvolné a přirozené, nikoli násilné. Uvidíme, jak to bude dál. Přál bych si ale, aby tu lidé našli, co je baví, a my abychom příští rok plánovali zase další ročník. Jedna ukázková hodina jim dala akorát malý základ, pokračovat ale musí i potom sami, aby to mělo smysl.
„Tím, že handicapovaní získají vlastní sebevědomí, najdou i své místo ve společnosti.“
ANDREA GRUBNEROVÁ
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď