Žijí mezi námi, potkáváme je a bez povšimnutí míjíme, zahleděni do svých problémů. Nevidíme, čím procházejí oni, čím jsou výjimeční, čemu bychom se od nich mohli učit. Dovolte, milí čtenáři, abychom vám tyto lidi vytáhli z davu. Zkuste otevřít srdce pro jejich zkušenosti, věřte, že pro nás všechny se najdou témata k zamyšlení.
Předhradí – Se zrakově postiženou Monikou Maškovou si povídala vedoucí pěveckého sboru Klíčenky Iva Malinová.
Začtěte se do jejích upřímných a otevřených odpovědí, ze kterých se tají dech.
– Moniko, nebudu předstírat, že se neznáme a že si vykáme. Přátelíme se několik let a to mi snad dovoluje pokládat ti otázky takříkajíc na tělo. Vím o tobě, že jsi skvělá zpěvačka, já raději říkám pěvkyně, že jsi úspěšná autorka, skvělá maminka, výborná a upřímná kamarádka. Ale velmi málo vím o tvém dětství a mládí. Jak se vůbec žije dítěti se zrakovým postižením a hudebním nadáním současně?
Musím se vrátit o pěkných pár let dozadu. V době, kdy jsem byla školou povinná, nebyla možnost soukromého pedagoga. Od šesti let jsem byla na internátě v ZŠ pro děti se zbytky zraku v Praze. A to jsem měla štěstí. Někteří chodili od tří let do školky. Já měla jednu obrovskou výhodu: mamka nastoupila jako učitelka do školky, byla to běžná školka v místě bydliště, já tam ale nemohla. Před tím jsem prý byla také v jeslích, ale tam pracovaly ty typické sestry za minulého režimu. Často jsem je pak vídávala, protože moje babička byla zdravotní sestra a chodily společně na procházky. Na štěstí v naší vesnici Blatnicích v západních Čechách bydlela moc hodná stará paní. Říkala jsem jí teta Gabrielová. Ta se o mě starala, vyprávěla mi pohádky, učila mě písmenko ž, ř, pomáhala jsem jí péct lívance. Nikdy jsem nepocítila, že bych byla jiná. Pamatuji si, že tady nejspíš začaly mé pěvecké začátky. Zpívala jsem totiž na zahrádce na studni s klackem v ruce Malovaný džbánku. Pak přišla zmíněná základní škola. Byli tam naprosto skvělí kantoři, ale také ti, kteří tam neměli co dělat. Panoval tvrdý řád, hlavní vychovatelka přišla z vojenského prostředí. Dodnes si pamatuji na tzv. nástupy, kde se řešilo veřejně jak dobré chování, tak i třeba pomočování. Člověk se tam musel probíjet. Když jste byli jako já ta malá holčička, co pořád něco ztrácela, co se neuměla sžít s prostředím, protože jí prostě chyběla mamka a taťka, a nebyl nikdo, kdo by pomohl – musí se přeci naučit bránit – k tomu není co dodat. Ale byly tam i moc krásné prožitky. Vzpomínám si na Dny dětí. Pořádaly se na zahradě za internátem. Klasika. Několik stanovišť, kde jste plnili úkoly, a pak velká odměna. Stánek, kde jsme si mohli něco dobrého vybrat. Nebo školní diskotéky – paní vychovatelky napekly dobroty a my se prostě skvěle bavili. Často jsem jezdívala v dobách mých studií za paní vychovatelkou která byla přidělena nám. Samozřejmě jsem ji v té době nesnášela. A pak jsem se dověděla spoustu zajímavých věcí, co se třeba smělo a nesmělo, kam se mohlo a nemohlo chodit na vycházky. Paní vychovatelka mě dostala větou: Moniko, já jsem ti nikdy maminku nahradit nemohla. Ještě dneska mi z toho slzí oči. No a pak jsem nastoupila na Deylovu konzervatoř a vůbec jsem nevěděla, jestli dostuduji. Prostě jsem nic jiného dělat neuměla. Zpěv jsem začala studovat až ve 13 letech.
– Jaké byly tvoje sny a plány v mládí? Týkaly se víc hudby nebo lásky?
Touhle otázkou jsi mě dostala. Láska se u mnohých rodičů brala jako slabost. Naši se snažili, abych se dokázala protloukat životem, který se se mnou nebude mazlit. Za to patří velký dík taťkovi. Vzpomínám si na ty probrečené hodiny u ponku, kdy jsem měla podle rysky uříznout prkýnko. Mamka to proplakala se mnou. Jak už to bývá v mnoha případech, otcové se těžko smiřovali s tím, že mají postižené dítě. A mnozí se s tím nesmířili dodnes. Na jejich obranu ale musím říct, že mě vozili každou neděli do Prahy a každý pátek mě přiváželi domů. Ani pro ně to určitě nebylo jednoduché. Mí vrstevníci jezdili domů třeba jen na povinné rozjezdy. To znamená jednou za měsíc. Mamka se ještě dneska diví, co vše se dovídá o škole. Až nyní vyplouvají některé, řekněme, maličkosti. Nesnáším neděle. A k těm snům? Já jsem byla samá poznámka, protože jsem si vytvořila vlastní svět, ve kterém jsem mohla bezpečně existovat. Nepamatuji si na ně.
– Jak moc důležitá je vůbec pro tebe hudba a zpěv zvlášť?
Hudba je svět, který mi pomáhá zvládat tuhle chaotickou dobu. Jak jsi jednou říkala i ty sama, Ivo, hudba mě vždycky dostane zpět a vytáhne mě úplně ze všeho. A teď se vracím k těm snům, ty ale začaly až někdy kolem 25 let. Mám to obrovské štěstí,že mi hudba umožňuje být,kým chci – Mařenkou z Prodané nevěsty, Rusalkou, Lauretou, z českých muzikálů třeba Johankou, Kleopatrou. Dává mi to obrovskou svobodu. Ale na tohle musíte mít prostě talent.
– Mohla by ses s námi podělit o své zkušenosti s dětmi? Viděla jsem televizní dokument, ze kterého bylo zřejmé, že ne všichni tě chápali a podporovali. Bylí tací, kteří nevěřili, že maminka se zrakovým postižením zvládne postarat se o své miminko. Znám Aničku a Kačenku, jsou to báječné, šikovné a zdravě sebevědomé holčičky. Jak jsi to dokázala?
Víte, někdy se stává, že čekáte podporu od těch nejbližších. Ale právě oni si to často nedovedou představit. A já měla to štěstí, že jsem potkala Petra, který mi ze začátku velmi pomáhal s dětmi. Nosil nejprve jednu v krosně na zádech, pak obě způsobem, že menší byla v krosně a větší seděla ve specielně udělané židličce, kterou si Petr sám vyrobil. Sám si říkal sendvič, či obložený chlebíček. Naučil mě spoustu věcí, které mi usnadnily život. Tím, že je nevidomý, vnímá trochu jinak. Do dneška se smějeme tomu, jak vypadaly naše začátky. Když se nám narodila Kačenka, ta první, lékařka usoudila, že nás umístí do kojeneckého zařízení, protože se o dítě přece nepostaráme. Manžel udělal v nemocnici takový poprask, že si to pamatují dodnes. Kačka díky tomu, že mi ji sestry nepřikládaly, ztratila sací reflex. Manžel tak zlobil paní neonatoložku, až nás vyexpedovala do Hradce. Tam byl přístup ale úplně jiný. No a ty začátky? Kačku jsme vykoupali, dostala nášup v podobě Sunaru. A tak, jak to bývá. Musíte se naučit spát na povel. Tak, že hodina, než jsem usnula, další hodina spánku. Pak hodinka držení lahve, protože Kačka si to prostě vychutnávala. Šedesátka tak na hodinku. Dneska se tomu smějeme. Jsou věci, které se dělají špatně. Jízda na kole, bruslení, různé společné akce pro děti. Kolo zvládali příbuzní, na některé činnosti jsme si museli požádat o asistenta.
– Myslíš, že se můžu zeptat na tvůj aktuální osobní život?
Můžeš. Nyní jsem rozvedená, žiji v obci Předhradí u Skutče. Máme domek, který sdílíme s rodiči bývalého manžela. Učím, zpívám. To by bez dalších osob nešlo. Ale to není o handicapu. Mám to štěstí, že mi pomáhají s holkama, když chodím do práce. Petr pracuje v Praze. Důležité je také zmínit pomoc babičky při úkolech ve škole. Úpravu písma v první třídě, ve třetí zase nepřehledná matematika atd. Naši nám zase pomáhají hodně finančně. To je také velmi důležité. Jsou daleko, tak se snaží, aby holky měly prostě normální život.
– Kdo jsou tvoji nejmilejší spolupracovníci, je někdo, kdo tě nikdy nezklamal?
V zaměstnání se vždycky najde někdo, kdo si tě umí vychutnat. Někdy dokonce zjistíš, že si dělají image na tom, že nevidíš. Právě při koncertech se hodně hraje na city. A to nesnáším. Já mám hlas jako dar, nezpívám proto, že nevidím. Ale tohle je obecné a zažívají to snad všichni zrakově handicapovaní umělci. A kdo mě nikdy nezklamal? Ano. Mám tu čest znát člověka, který o mně ví snad úplně všechno a bere mě takovou, jaká jsem. Je to spoluhráč z mé folk- popové skupiny Pesaspol. Nikdy neřešil, jestli vidím nebo ne, jestli ho to něco stojí. Dělá mi aranže k písničkám a já vím, že se vždycky strefí do té mojí nálady.
– Mluvili jsme spolu o tom, jak se tě nemile dotýká, když tě pořadatelé pozvou na akci kvůli tomu, „že nevidíš“. Propírané téma inkluze tě jistě nenechává, stejně jako mě, chladnou. Já osobně to cítím tak, že integrace není slovo, ale životní styl, a věřím, že jsem tě o tom mnohokrát přesvědčila. Nejsou lidé s handicapem a bez handicapu, ale lidé dobří a špatní. Co si o tom myslíš?
Musím citovat jednoho mého známého. Ten tvrdí, že integrace nebyla, není a nebude. Když se podíváte na vesnice v dřívějších dobách, objevil-li se tam někdo s handicapem, tak ho děti mezi sebe třeba i vzaly, ale pořád byl jiný a dost často terčem. To se musím vrátit na začátek rozhovoru. Myslím si, že přes všechna citová strádání měly speciální školy svůj účel. Zrakově postižený člověk je tam totiž mezi svými, necítí tedy rozdíly. Navíc jsou tam předměty jako např. jsme měli my – tyflopedie, čtení braillova písma a jiné, bez kterých se neobejdu. Jsem gramotná, protože umím číst, umím psát, umím počítat. V integrovaných školách se občas najde kantor, který by si zasloužil zlatou medaili, ale je to spíše výjimečné, a stejně jako mezi zdravými jsou i mezi námi lidé, co integraci zvládnou. Ale těch je velmi málo.
– V září jsme měli velkou čest být kmotry tvého autorského CD, písnička Přátelství zdobí šesté CD Klíčku a Klíčenek Daruj písničku, těšíme se na tvé tradiční vystoupení na Festiválku na klíček 22.dubna ve Slatiňanech a chystáme se na koncert Umění zrakově postižených v Prostějově. Pochlub se, čím se nyní zabýváš a co pro své fanoušky chystáš.
Musím říci, že si moc vážím toho, že vás všechny z Klíčenek znám. Jste taková veliká rodina, zpíváte s chutí, neděláte rozdíly mezi handicapy. To na tobě, Ivo, obdivuji. Tomuhle říkám integrace. Ale ty jsi prostě výjimečný člověk. Nevím, kde bereš tu energii. Že jsem také přispěla na vaše cédéčko, je pro mne velká čest. A Festiválek na klíček? Tam vždycky přijedu s holčičkami a užijeme si to. Nikdo si na nic nehraje, maminky si hlídají navzájem děti, když se nějaké ztratí, nemá šanci plakat. A my umělci můžeme zpívat, protože víme, že je o ratolesti dobře postaráno. A co chystám? Nejspíš něco z nového cédéčka, nějakou paní Olmerovou, ještě to není úplné.
– Pokud vím, zajímala ses o festival Zlatá pecka v Chrudimi. Je naděje, že i tebe, jako významnou regionální umělkyni, na něm uslyšíme?
Bohužel nejspíš neuvidíte. Myslela jsem si, že se tam představí mladí umělci, ono tomu ale předchází něco, co je povinné a tvrdě placené. Nejprve totiž musíte absolvovat třídenní seminář, který stojí 5 000 + nocleh. Celé to vyjde na 7000. Já netvrdím, že chci všechno zadarmo, z něčeho se musí platit prostory apod., bude to jistě zajímavá zkušenost, ale takhle postavená?
– Co by sis, Moniko, do příštích dnů a let přála, můžeš se nám svěřit, jaké jsou tvoje touhy a plány?
Samozřejmě prvořadé a tisíckrát omleté je stabilní zaměstnání. Pokud budu mít to štěstí třeba učit tři dny jako stabilní příjem a pak si přivydělávat jako umělec na volné noze, byla by to značka ideál. A nějaká ta spřízněná duše, která bude chtít žít se zpěvačkou, umělkyní a dvěma holčičkami. To není jednoduché.
– Děkuji za tvůj čas a otevřené srdce.
Iva Malinová
Týdeník Chrudimsko
Přidejte odpověď