Na zkoušce Jostibandu, nejveselejšího orchestru světa, který tvoří mentálně postižení Louis.“ „Petra.“ „Theo.“ „Kathy.“ Je třetí lednová středa, sedm hodin večer a do dveří komunitního sálu v nizozemské vesnici Zwammerdam proudí záplava lidí.
Za chvíli tu začíná pravidelná zkouška tělesa Jostiband Orkest a návštěvník z cizí země zažívá zvláštní situaci – spousta hudebníků ho nadšeně vítá už ve dveřích, chce si s ním potřást rukou a seznámit se. „Brand.“ „Delia.“ „Brian.“ „Monica.“
Jostiband je orchestr tvořený hráči s mentálním postižením všeho druhu. Od Downova nebo Williamsova syndromu přes autismus až po závažná kombinovaná postižení, kdy lidé nedokážou mluvit a sotva udrží v ruce chrastítko nebo triangl, na které hrají. Část hráčů přijíždí na zkoušku na invalidních vozících a s asistenty.
Ve světě existuje víc podobných uskupení, ale Jostiband je v žánru legenda. Je nejstarší, nejslavnější a také největší – na dnešní zkoušce bude sto dvacet hudebníků. Jezdí na světová turné, loni při oslavě svého padesátého výročí vyprodal v Amsterdamu halu, v níž hrají Deep Purple nebo Depeche Mode, a na pódiu se s členy objímal nizozemský král. „Jejich tajemství zůstává tak trochu záhadou,“ píše o nich server Can Do Musos, který se věnuje hudbě lidí s postižením. „Nikdo nedokáže slovy vyjádřit, jak dokážou probouzet v publiku tolik nadšení a emocí.“ A návštěvník zkoušky přes úvodní uvítání netuší, že tahle legenda vskutku nepřehání…
Barevné tóny Příběh Jostiband Orkest je snad nejvýstižnější ilustrací jedné méně známé stránky nizozemské společnosti. Nizozemsko dalo světu nejen Vincenta van Gogha, goudu a coffee shopy: významně přispělo k modernímu pohledu na lidi s postižením. V roce 1966, kdy většina světa stále věřila, že mentálně handicapovaní patří za zdi ústavů, dostali dva pracovníci jednoho takového zařízení ve městě Nieuwveen nápad zřídit svým svěřencům jakýsi hudební klub. Opatřili staré nástroje, zejména všemožná chrastítka, triangly a bubínky – a na pravidelných setkáních začaly první muzikantské dýchánky.
Bylo to jen pár let poté, co se v Evropě začal prosazovat obor muzikoterapie coby moderní forma využití léčivé síly hudby. Lidstvo ji přitom zná od pradávna. Nemocným zpívali už lovci mamutů a neurologické výzkumy později zjistily, že mozkové sítě spojené s vnímáním hudby patří k nejstarší architektuře naší mysli. Hudba snižuje strach a úzkost, zlepšuje náladu, utužuje sociální vazby. A také první hráči nově založeného Jostiband Orkest si to na konci šedesátých let užívali – chrastili, bubnovali a zpívali nizozemské šlágry na celé kolo. V téhle podobě by se orchestr těžko proslavil a koncertoval od Izraele po Kanadu, vedoucí hudebních večerů se ovšem po nějaké době spontánního jammování rozhodne zvednout uměleckou laťku.
Není to lehký úkol. Málokdo z členů umí číst a psát, natož aby rozuměl notám. Leckdo vlivem kombinovaného postižení také hůř ovládá ruce. Přesto panuje shoda, že rodící se těleso dokáže mnohem víc, než se zdá. Jako první nástroj „vyšší třídy“ tak členové pořizují tzv. melodiky – malá pianka, která se rozeznívají foukáním do náustku. Známá firma Höhner začíná na objednávku orchestru vyrábět instrument s esíčkovitým náustkem, aby hráči viděli na klaviaturu. To je důležitá novinka. Vedoucí Jostibandu totiž postupně vyvinuli speciální systém hudebního značení. Tóny zastupují různobarevná kolečka, která mají hudebníci nalepená jak na klávesách, tak v partituře.
Usnadňuje to orientaci; člověk nemusí luštit, zda nota na třetí lince značí vysoké C, a pak hledat správnou klapku. Prostě vidí modrou – a zmáčkne modrou. Systém tak Jostibandu umožnil hrát náročnější kusy a časem také vylepšit nástrojový park. Dnes ho učí postižené muzikanty na celém světě.
Viva La Vida Prostorný komunitní sál se rychle plní a členové souboru usedají k nástrojům. Střed orchestru tvoří klávesy, akordeony, xylofony a bicí, po stranách stojí zvonkohry, kovové píšťaly i velké koncertní křídlo, které obsluhuje plachá dívka. Vpředu a vzadu sedí skupiny nejvíce postižených hráčů nebo nováčků: mají kufříky s chrastítky a tamburínami, jež budou na znamení střídat.
Prostorem proplouvá vysoká žena s blond vlasy a v kožené bundě, na tváři bezdrátový mikrofon, kterým zdraví příchozí a vysvětluje, jak bude večer probíhat. Lyan Verburg je dirigentka, manažerka a hlavní duše Jostibandu v jednom. Na zkoušku orchestru přišla poprvé už v roce 1977, coby čtrnáctiletá doprovázela mentálně postiženého bratra. „A už nikdy jsem neodešla,“ směje se při rozhovoru o přestávce. Po maturitě si doplnila vzdělání pro práci s postiženými lidmi a časem začala orchestr, který patří pod sociální nevládní organizaci Ipse de Bruggen, vést.
Vymýšlí i aranžmá skladeb. Člověk s mentálním postižením, který se naučil hrát, totiž rád hraje co nejčastěji. Ovšem kompozice pro sto dvacet lidí vyzní působivě, jen když se nástroje doplňují a tišší sólové party střídají fortissimo. Jak k tomu poznamenává server Can Do Musos, naučit lidi s mentálním postižením hrát byl jen první úkol. Druhá výzva byla neméně náročná: naučit je nehrát pořád. Jostiband se věnuje hlavně převzaté tvorbě od holandských námořnických cajdáků po Beatles – a každou novou skladbu chystá celý rok.
Dirigentka má na zkoušce několik asistentek, které pomáhají držet tvar: dávají hráčům pokyny a jedna zvedá barevná kolečka signalizující změnu akordu. Když šéfka odklepe takt a Jostiband spustí úvodní Viva La Vida, kterou si vypůjčil od Coldplay, návštěvník se ocitá v těžko popsatelném vodopádu emocí. Úžas, jak viditelně handicapovaní lidé umějí hrát, brzy střídá dojetí a překvapení, co všechno je možné dokázat, když člověk opustí představy, co všechno možné dokázat není.
Jostiband zní samozřejmě netypicky, chybějí technicky náročnější dechy nebo smyčce. Ale i jistá naivita zvuku jako by byla ku prospěchu: umožňuje posluchači pocítit, že v hudbě nejde o perfekcionismus, ale o společnou radost. Nejvíc fascinující je na zkoušce právě rovnováha mezi spontaneitou a strukturou.
Mentálně postižení si hru viditelně užívají, občas vstanou a něco zakřičí; akordeonista se jde dokonce během skladby projít k sekci návštěvníků, podobně jako rockoví kytaristé rádi sólují v blízkosti fanynek. Každý se může projevit podle svých potřeb, ale Lyan Verburg vše přátelským hlasem jemně kormidluje, takže všeobecné veselí nikdy nepřeroste v chaos.
Padesát let Jostiband není jen hudebně-terapeutický projekt s maximálním „feel good“ faktorem, odráží i atmosféru nizozemské společnosti. Člověku to začne docházet, když si všimne, že mentálně postižení Nizozemci jsou spokojenější, lépe oblečení a sebevědomější než jejich české protějšky. Výstižně to pak ilustruje dokumentární film zachycující loňské oslavy padesátého výročí orchestru.
Během jara 2016 se koná první porada hlavních členů o tom, jak zářijové výročí pojmout. „Zahrajeme v Ziggo Dome v Amsterdamu,“ navrhuje jeden z přítomných koncert v hale odpovídající zhruba pražské O2 aréně. „Jasně, odpálíme střechu!“ přidávají se další a hned navrhují, kdo všechno by mohl s nimi vystoupit – přičemž padají nizozemské ekvivalenty Lucie Bílé nebo Tomáše Kluse. „A pozveme krále!“
Vypadá to jako dětské snění, ale vtip je v tom, že Jostiband skoro vše naplní. Tým mentálně postižených hudebníků uspořádá tiskovku, dává rozhovory do médií, navrhuje kostýmy a scénu, obvolává manažery popových hvězd, shání sponzory a pak natáčí přenos. U technicky náročnějších činností samozřejmě asistují experti, ale výsledný dojem je jednoznačný: tohle není koncert pro ně, ale jejich koncert.
A ne ledajaký. Je beznadějně vyprodáno, jedenáctitisícová hala praská ve švech. Na scéně stojí obrovské ruské kolo, zpívá tu elita nizozemské pop music, premiér pošle gratulaci a z prvních řad vskutku tleská muzikantům nizozemský král Vilém Alexandr. Během závěrečných ovací vystoupí monarcha na pódium a drobný holohlavý bubeník s obrovskýma ušima se mu vrhne kolem krku. Kamera projíždí publikem: není tu snad nikdo, kdo by neplakal dojetím.
K silným emocím ostatně člověku stačí i pravidelná středeční zkouška. Na závěr lednového večera tři členové orchestru vylezou na židle a sto dvacet kolegů jim zahraje k narozeninám tradiční holandskou Lang Zal Ie Leven. Oslavenci se koupou v chorálu „Buď dlouho živ!“ – až člověk přemýšlí, zda by něco podobného pro utužení kolektivu neměla vyzkoušet třeba Česká filharmonie.
Balení papírových kapesníků pomalu dochází, když si jeden z hudebníků opět stoupne a cosi holandsky pronese směrem k návštěvě. „Chtějí slyšet, jak zní čeština,“ překládá Lyan. Autor těchto řádek má obavy, aby se mu nezlomil hlas, ale nepochybuje ani chvíli, co by měl hudebníkům říct. „Jostiband je nejlepší kapela, jakou jsem kdy slyšel.“ Lyan překládá do holandštiny, vypuká jásot, bubeníci nadšeně tlučou do bubnů. X WWW. RESPEKT. CZ/AUDIO VIDEO ZE ZKOUŠKY NAJDETE NA WWW. RESPEKT. CZ/VIDEO
O autorovi: PETR TŘEŠŇÁK, ZWAMMERDAM
Respekt
Přidejte odpověď