„Odpočívat musí nejen lidé. Potřebuje to i kůň“

Osmnáct let už se Yvonna Horská věnuje v Jihlavě hiporehabilitaci. Teď k tématu připravila také výstavu.

JIHLAVA / Před lety stála Yvonna Horská u založení zookoutku a hiporehabilitace v Psychiatrické nemocnici v Jihlavě. Práce s koňmi a handicapovanými lidmi ji naplňuje. Teď dokonce pořádá v Městské knihovně v Jihlavě výstavu Co pro mne znamená kůň.
„Práce s lidmi je úžasná. Ale i práce s koněm je krásná. Je to zvíře, které vás nezklame,“ vypráví devětačtyřicetiletá Horská, zatímco vstupuje do stáje zookoutku, kde ji koně vítají nadšeným ržáním.

Je to vaše vysněná práce?

Zpočátku to nebyl můj úplně vysněný obor, i když mám koně moc ráda. Nedokázala jsem si představit, že mě to zanese přímo sem. Musela jsem si doplnit veškeré vzdělání. Mám zemědělskou školu, potom veterinární nástavbu, pedagogické minimum i kurz hiporehabilitace. Teď pro změnu studuji poslední ročník Soukromé vyšší odborné školy sociální v Jihlavě.

Takže jste takový věčný student?

Dá se říci, že jsem studium v podstatě nepřerušila. (směje se) Kolik klientů se tady vystřídá?

Bývá to tak kolem stovky klientů léčebny týdně. Chodí ve skupinách, ale mohou přijít i samostatně v rámci vycházek. Největší skupina má kolem patnácti osob.

Co je v zookoutku čeká?

Zprvu je s koňmi seznamujeme. Vyprávím jim nejprve o různých povahách našich koní i o tom, co chov koní obnáší. Tady je pak čeká veškerá péče a starost od krmení, hřebelcování přes úklid stájí až po vodění ven a různé terapeutické hry.

Kůň je velké zvíře, řada lidí z něj může mít respekt. Jak je to u klientů?

Úkolem terapeuta je odbourat strach a snažit se jej minimalizovat. Chceme, aby člověk měl ze setkání co nejpříjemnější pocit a aby sem chodil rád. Nesmíme dopustit, aby se cítil koněm ohrožen. Stane se, že klient zprvu nechce vůbec spolupracovat. Měli jsme jednoho, který se koní velmi bál, ale nakonec se svezl i kočárem. To považuji za skutečně velký úspěch.

Hipoterapii prý děláte i u lidí s kombinovaným postižením.

Začala jsem na tom pracovat v rámci své současné absolventské práce na Soukromé vyšší odborné škole sociální. Klienty jsou uživatelé odlehčovací služby Adapta. Jedná se o osoby s kombinovaným postižením – tedy psychickým i fyzickým. Řada z nich je na invalidním vozíku. Mým úkolem bylo vymyslet terapii tak, aby se tito lidé mohli zapojit téměř do všech činností.

Jak jste to udělala?

Především jsem musela zapojit hlavu (směje se) a přibrat si pomocníky. Terapeutické hry jsem se snažila maximálně zjednodušit.

Co si máme představit pod pojmem terapeutické hry?

Klienti na koních procvičují jemnou a hrubou motoriku. Jemná motorika představovala například to, že se učili vázat mašle nebo dělat copánek na hřívě poníka. V rámci tréninku hrubší motoriky měli s koněm projít například slalomovou dráhu. Vypadá to tak, že klient sedí na vozíčku a koně, v tomto případě poníka, si drží na vodítku. Mým úkolem je sledovat každý jejich pohyb a směrovat je. Používáme při tom různé pomůcky, jako jsou obruče, míče, kostky a kužele.

Mají možnost se – navzdory svému tělesnému handicapu – na koni také svézt?

Když jsem si brala tyto klienty, vůbec jsem nepočítala, že by se mohli vozit. Nakonec jsme kočár zařadili jako takový bonus. Bylo nám líto některých, že se nemohou zapojit víc. Pro ně to byl vrcholný zážitek.

Jak se u pacientů projevují účinky hiporehabilitace?

Projevují hodně pozitivních emocí, které by za jiných okolností snad ani neukázali. U zvířat se chovají zcela jinak než na oddělení.

Musíte vybírat pro tuto práci speciální koně?

Naše koně mají zkoušku u České hiporehabilitační společnosti, která platí pět let. Pak si ji musí obnovovat. Kůň, který by kritéria nesplnil, dostane odklad a může zkoušku za nějaký čas opakovat. A pakliže by nesplnil kritéria, která jsou znovu poměrně přísná, musel by být z terapie vyřazen.

Jaké musí mít kůň vlastnosti, aby tuto práci mohl dělat?

Musí být hlavně přátelský k lidem. Nesmí být lekavý, kopavý a neměl by kousat. Zvíře musí splňovat i požadavky na hry, tedy že respektuje předměty, které jsou před něj kladeny, musí respektovat i míč, pokud na něj spadne či se mu dostane pod nohy. Kůň se v těchto případech musí zachovat tak, jako by se vůbec nic nestalo. Je těžké takové koně najít. Když jsme začínali, hledali jsme ty vhodné prakticky po celé republice.

Vaši koně prý dostávají i dovolenou.

Mají v létě měsíční prázdniny. To je doba, kdy o ně klienti nechodí pečovat. Chodí s nimi ven jenom zaměstnanci. Stejně jako si člověk potřebuje vyčistit hlavu, potřebuje to i kůň. Takže s nimi chodíme hodně na vyjížďky mimo areál. Potřebují si odpočinout od prostředí, které je může v určitých situací zatěžovat. Navíc podněty zvenku jsou pro ně důležité, jako je třeba setkávání s dopravou či s dalšími zvířaty.

Vy prý nejenom že vedete hiporehabilitaci, ale společně s klienty koně také malujete?

Jedna z klíčových aktivit mého absolventského projektu byla, aby si klient vyzkoušel, jak se kůň maluje. Vzala jsem nějaké předlohy a myslím, že se nám to docela podařilo. Učila jsem je akvarel, tedy techniku okamžiku a rychlosti. Dělali i koláže. Vystříhala jsem novinové titulky, kde by se mohla odrazit láska ke koním či nějaká emoce. Oni měli možnost si z těch emocí vybrat a dát je do koláže. To se povedlo. Ostatně, přijďte na výstavu. K vidění je v Městské knihovně v Jihlavě.

Yvonna Horská Před 18 lety stála u založení hiporehabilitace a zookoutku v Psychiatrické nemocnici v Jihlavě, kde pracuje dosud. Vystudovala Střední zemědělskou školu v Havlíčkově Brodě. Na ni navázala dvouletou veterinární nástavbou. Na Masarykově univerzitě v Brně absolvovala pedagogické minimum i bakalářský obor Léčebně pedagogické ježdění. V současné době studuje sociální práce na Soukromé vyšší odborné škole sociální v Jihlavě.

ILONA ZELNÍČKOVÁ
5plus2