Byla to vteřina, která Danielovi změnila život a aktivního chlapa jako horu posadila na vozík. Ale on zabojoval.
Kdyby mi někdo ještě na vysoké škole řekl, že budu jednou kriminalistou, vysmál bych se mu. Vždycky jsem byl spíš rebel a uniforma a řád mě nijak nelákaly. Přestože jsem dobrovolně absolvoval základní vojenskou službu a jako absolventa fakulty tělesné výchovy a sportu mě před jejím ukončením přemlouvali, abych u vojáků zůstal, odmítl jsem. Bylo mi třiadvacet, byl jsem zamilovaný a toužil jsem se vrátit do civilu.
Jenže běžel čas a já okusil několik zaměstnání, většinou v manažerských pozicích, a upřímně řečeno – jednání šéfů a majitelů firem se mi vůbec nelíbilo.
KE KRIMINÁLCE
V té době už mě několikrát lákal můj bratranec k policii. Řekl jsem si: „Tak co, zkusím to, budu aspoň v prostředí, kde jsou jasně daná pravidla.“ Vzali mě k cizinecké policii, ale já pořád pošilhával po kriminálce. Dostat se tam ale nebylo jednoduché, napoprvé se mnou vyběhli jako se školáčkem. Ale vytrval jsem, nadrtil se trestní řád a za půl roku jsem výběrové řízení vyhrál. Dostal jsem se na „majetek“ ke zkušenému kriminalistovi. „Dej si ruce do kapes, měj oči otevřené a ptej se,“ řekl mi, když jsem s ním vyjížděl k prvnímu případu.
Jenže kolega onemocněl a já byl hozen do vody. Učil jsem se za pochodu, ale u majetkové trestné činnosti jsem zůstat nechtěl.
Chtěl jsem vyšetřovat násilné trestné činy. Podal jsem si žádost, ale vypadalo to beznadějně, až pomohla náhoda.
„V pondělí máš nastoupit na násilí do Zlína, uvolnilo se tam místo,“ oznámila mi tu květnovou středu roku 2010 sekretářka.
Dostal jsem skvělého parťáka a zase se od něj učil. Jenže po čase ho převeleli a já zůstal opět sám.
Byl to nápor, pracoval jsem nepřetržitě i dvaasedmdesát hodin a dělal třeba na třiceti případech najednou.
OSUDNÁ VTEŘINA
Moje velká relaxace byla tělocvična a taky domek mé ženy, kam jsem se po svatbě přestěhoval. Dole bydleli manželčini prarodiče a já tam byl vlastně jediný chlap.
V domě bylo pořád co dělat a dědeček měl navíc perfektně vybavenou dílnu a jako bývalý strojař mi rád radil a asistoval. Občas jsem jezdil do práce na manželčině motorce. Nikdy jsem nebyl žádný zanícený motorkář, tu její mašinu jsem používal spíš jako přibližovadlo, ale to květnové nedělní ráno roku 2012 jsem si po službě řekl, že se pojedu jen tak projet, když už se jí o tu mašinu starám.
Tou cestou jsem jel snad tisíckrát. Silnice byla prázdná, až jsem dojel k místu, kde se asfalt točil k horizontu doprava a hned za ním doleva.
Asi jsem si moc najel, a když jsem uviděl ten bílý vůz, bylo už pozdě. „Tohle nedáš!“ blesklo mi hlavou. Chtěl jsem zabránit čelnímu střetu a nezbylo než mašinu položit.
Pustil jsem řídítka z rukou a cítil, jak mi přilbu a pravou paži odírá asfalt. Viděl jsem, jak se řítím k vozu, a zavřel oči. Doklouzal jsem k autu a doslova se obtiskl do jeho mřížky nad spoilerem. Zůstal jsem ležet na silnici.
Pak jsem uviděl louku plnou barevných květin, cítil jejich vůni a slunce tak pálilo… Říkal jsem si: „Sakra, vždyť ještě není můj čas!“
Vtom jsem uslyšel hlas: „Dýchej! Sakra, chlape, dýchej!“ Otevřel jsem oči.
Někdo stál nade mnou a uvolňoval mi přezku od přilby a rozepínal bundu. Jiný hlas na něj volal: „Tu helmu mu nesundávej!“
SMUTNÝ VERDIKT
Pak jsem uslyšel sirény. Za okamžik už se nade mnou skláněli záchranáři. „Necítím nohy,“ říkal jsem jim. Pamatuju si, jak mě naložili do sanity, vzpomínám, jak jsem ležel na cétéčku, a pak, když mě nakládali do vrtulníku, jsem uviděl svoji plačící ženu.
„Promiň, že jsem ti rozsekal P m motorku,“ řekl jsem jí a vtom mě pohltila tma.
Probral jsem se v nemocnici v Olomouci. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se ocitl na nějaké vesmírné lodi – všude kolem mě přístroje, blikající světla, s spleť kabelů a hadiček.
Na Nade mnou se skláněl lékař s prošedivělými dlouhými vlasy, proš na o
očích lenonky, vypadal jak z Harryho Pottera. „Utekl jste Har hrobníkovi z lopaty,“ řekl. To hrob jsem ještě nevěděl, že manželku hospitalizovali taky. Zhroutila se.
Mělo to ale jedno pozitivum, mohla mě denně navštěvovat.
Když přijeli rodiče, táta, ze kterého jsem měl vždycky respekt, stál a mlčel a moje maminka mi na stůl položila domácí bůček a slivovici. Oba byli v šoku a strachy bez sebe. To už jsem věděl, že mám porušenou míchu a nehybné dolní končetiny. Vzpomněl jsem si na tátova slova, když mi říkával: Jediná pomocná ruka v životě je na konci tvojí paže!“
VELKÁ MOTIVACE
Bylo to těžké, nikdo si netroufl říct, jestli bude mé postižení definitivní. Lékař mi vysvětloval, že mi nebude dávat falešné naděje, ale zároveň se může stát, že se některá nervová spojení vzpamatují a já budu moct nohama aspoň trochu hýbat. „Ale počítejte s tím, že tak jako tak se bez vozíku neobejdete,“ upozorňoval mě.
Pomohla mi ale slova jiné lékařky: „Věřte vlastnímu tělu a pocitům,“ řekla mi, a taky přítomnost sedmdesátiletého architekta, který když přišel na spinální jednotku do Brna, hýbal jen hlavou. Za několik měsíců se už pohyboval pomocí chodítka. „Podívej se na mě a bojuj,“ nabádal mě.
ZPÁTKY V PRÁCI
Domů jsem se vrátil až po jedenácti měsících od úrazu.
Nebylo to jednoduché, najednou jsem byl v tom baráku vlastně k ničemu. Co mě ale drželo nad vodou, byla slova mých nadřízených. „Neboj, pro tebe práci najdeme vždycky!“ řekli mi a svůj slib dodrželi. Nikdy jim nepřestanu být vděčný, stejně tak kolegům, a kamarádům, kteří mě v té době drželi psychicky nad vodou. Nastoupil jsem do oddělení kriminálních analýz, už ale jako civilní pracovník, a pracuju i na odložených případech, hledám mezi nimi souvislosti, vyhodnocuju stopy. Hrabu se zkrátka ve starých případech a srovnávám je s novými. Vždycky když se najde nějaká shoda, rozbuší se mi srdce.
Moje manželství bohužel nevydrželo, ale rozešli jsme se jako přátelé. Našel jsem si byt a taky se znovu zamiloval.
S mou současnou partnerkou jsem se seznámil v rehabilitačním zařízení, kde pracovala jako ošetřovatelka. Leona je úžasná, trpělivá a dobře ví, jak na mě.
NEBÝT POSERA
K té osudové vteřině se už nevracím. Asi to tak mělo být, můj život byl příliš hektický. Lidé se mě často ptají, jestli jsem to nechtěl skončit. Odpovídám jim: Kdybych chtěl, udělal jsem to už dávno a nikdo by mi v tom nezabránil. Znám spoustu způsobů, jak se zabít, vždyť jsem policista, který navíc vyšetřoval i sebevraždy! Byl bych ale slaboch a největší posera a ztratil bych ty, kteří mi pomáhali a taky mi věřili. A co bych poradil lidem, se kterými osud zamává?
Nevzdávejte se a bojujte – i když s vozíkem se nikdy nesmíříte. *
Najel jsem si víc, než jsem měl, a spatřil stříbrný vůz.
Srdcerváči se rvou za dobrou věc Srdcerváči je projekt Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP), který ukazuje, že zdravotně postižení chtějí a můžou pracovat a mnohdy stačí málo – dát jim šanci, pootevřít dveře. Každý rok v září představují Srdcerváči pětici odvážných, které spojuje jedno: jsou zdravotně postižení, ale přitom se nebojí s životem porvat a plní si své osobní i profesní sny. Více na www.srdcervaci.cz. Vtom jsem uslyšel hlas: „Sakra, chlape, jen dýchej!“
Chvilka pro tebe
Přidejte odpověď