Přijít o zrak je tragédie. Ale život tím zdaleka nekončí. Aby si ti, kterým se to stane, nepřipadali ztracení, jsou tu lidé, jako je Jitka, která jim pomůže zorientovat se a najít světlo i v životě ve tmě. Někdy mám pocit, že se věci opravdu nedějí náhodně a že si mě moje práce našla vlastně sama. Už jako malou holku mě navzdory šťastnému dětství přitahovala sociální témata. V dospělosti jsem pár let pracovala v jedné stavební firmě na Slovensku, ale po návratu do rodného Liberce jsem byla zřejmě v pravý čas na pravém místě. Ani po sedmnácti letech totiž nepovažuji za náhodu skutečnost, že mne osud stejně nakonec zavál právě do sociálních služeb. Konkrétně do obecně prospěšné společnosti Tyfloservis, která se věnuje sociální rehabilitaci nevidomých a slabozrakých. Vloni oslavila už 25 let své existence.
Život s bílou holí
Co obnáší termín „sociální rehabilitace“?
Jako příklad si vezměte třeba mladého člověka, který ztrácí nebo úplně ztratil zrak v důsledku úrazu, cukrovky či očního onemocnění. Nejprve je v šoku, své postižení zpravidla neakceptuje, často se mu nechce ani žít. Instruktor Tyfloservisu může být tím, kdo mu pomůže z fáze naprostého zoufalství a naučí ho postupně zvládat život ve tmě.
Mnohé běžné činnosti je totiž najednou nutné vykonávat jinak, pomaleji nebo s pomocí speciálních pomůcek. Schválně sami zkuste ráno začít svůj den poslepu! Umýt se, obléct, uvařit si čaj a připravit snídani…
Není to vůbec jednoduché a přitom je to teprve začátek. Potřebujete se přece také pohybovat, číst, pracovat, telefonovat, surfovat po internetu… A co práce a koníčky?!
Se ztrátou zraku se není možné smířit, říkají naši klienti. Lze s ní ale žít.
Většina z nich jsou velmi staří lidé, takže míra dosažené samostatnosti bývá odlišná.
Zatímco pro jednoho je fantastickým úspěchem samostatná cesta s bílou holí na lavičku před domem, druhý zvládne tříkilometrovou trasu velkoměstem. A přesto jsou oba úžasní.
I krůček je někdy velký krok
Mé pracovní dny se od sebe liší, ať už počtem lidí, kterým pomáhám, či množstvím administrativy, které se musím jako vedoucí krajského střediska rovněž věnovat. Někdy si říkám, že na to přebujelé papírování jednou všichni zajdeme, práci s lidmi přece není možné vtěsnat do čísel, grafů a tabulek. Kde je lidství a empatie?
V libereckém středisku pracujeme dvě.
Troufám si říct, že se s kolegyní Katkou máme opravdu rády, což považuji za velký bonus. Naši službu poskytujeme ambulantně, ale především terénní formou, takže si týden dopředu připravujeme plán, za kým pojedeme.
Moji milí nevidomí
Většinou přicházím do práce po sedmé a kontroluji e-maily. Kdo je v práci dříve, uvaří čaj, dnes to jsem já. Katka dorazí za chvíli a řekneme si, co nás čeká. Jedu k paní Lídě, kousek za Liberec, nacvičujeme prostorovou orientaci a samostatný pohyb v místě bydliště. Nechce být závislá na manželovi.
A taky už není. Zvládne dojít sama s bílou holí do obchodu, k lékaři a teď nacvičujeme cestu do lékárny. Je opravdu radost vidět, jak pookřála. Potom jedu za paní Rozálií. Učíme se chodit s bílou holí a vykonávat běžné činnosti v domácnosti. Namazat chleba, uvařit kávu, umýt nádobí, pustit CD. Dnes krájíme cibuli a vyrábíme pomazánku. Je to ale trošku zapeklité. Paní Rozálie oslepla v důsledku cukrovky v necelých šedesáti letech a její manžel se rozhodl, že ji bude opečovávat v duchu hesla „Maminko, ty tady seď, nic nedělej, mohlo by se ti něco stát“. Jenže u nevidomých je opravdu nejhorší nečinnost.
Snažím se Rozálčina manžela jemně přesvědčit o tom, že byť i dobře míněná péče musí mít své hranice. Když se ale paní Rozálka právě pro tohle na manžela naštve, vezme bílou hůl a uteče si na něj postěžovat o patro níž k sousedce Božence. Tak přece jen se nám něco podařilo! V práci mě pak čeká pozdní oběd, někdy si ho nosíme z domu, jindy jíme v restauraci. Kolegyně Katka odjíždí za prací a já se věnuji dokumentaci. Volá nevidomý pan Petr, můj dávný klient. Bude se natrvalo stěhovat na chalupu a potřebuje se naučit nové trasy s bílou holí a vodicím psem. Dohadujeme termín. Vzápětí přichází devadesátiletá paní Milena v doprovodu své sedmdesátileté dcery vyzkoušet optické pomůcky na čtení. Svěřuje se mi, že stále nade vše miluje ruční práce a že když bylo dceři osmnáct let, koupila jí skvělou látku na kabát, kterou po celý život opatrovala a teď by jí ráda ten kabátek konečně ušila.
Nakonec se smějeme všechny tři a snažíme se vybrat vhodnou pomůcku nejen na čtení, ale i na ty milované ruční práce. Upřímně obdivuji paní Milenu za její nezdolnou chuť do života i její dceru za to, jak hezky se k mamince chová.
Den se chýlí ke konci a já si říkám, jak byl krásný a optimistický. Paní Lída si už příště dojde pro své léky na tlak sama, manžel paní Rozálky slíbil, že zítra své ženě dovolí oškrábat brambory a nechá ji umýt nádobí, na pana Petra se moc těším, protože práce s ním je vždycky báječná, a navíc má teď nového čtyřnohého průvodce. A paní Milena? Slíbila, že jestli ten kabát dceři přece jen ušije, dá mi určitě vědět.
Ve své nesmírně smysluplné práci se potkávám s mnoha inspirativními lidmi, kteří to nemají v životě vůbec jednoduché, a přesto toho tolik zvládnou! Přeji jim hodně síly.
Potřebují ji. *
VIZITKA * Vystudovala na TU v Liberci bakalářský obor Sociální práce. * Na UK v Praze absolvovala v rámci programu celoživotního vzdělávání roční studium speciální pedagogiky se zaměřením na podporu zrakového vnímání. * Pracuje v krajském středisku Tyfloservisu v Liberci jako vedoucí a instruktorka rehabilitace lidí s těžkým zrakovým postižením. * Je vdaná, má dva dospělé syny a je novopečenou babičkou tří vnoučátek. Schválně sami zkuste ráno začít svůj den poslepu! Umýt se, obléct, uvařit si čaj…
Vlasta
Přidejte odpověď