Psychiatr až do domu zabrání maléru

V Praze pracují dva týmy odborníků, kteří jezdí za duševně nemocnými. Mohou předejít neštěstí

PRAHA Ne každý člověk, který by to potřeboval, zajde sám od sebe k psychiatrovi. Proto by měly vzniknout týmy, které za pacienty zamíří k nim domů. „Zavedení terénní služby je jedním z cílů připravované reformy péče o lidi s duševními problémy,“ říká Pavel Říčan, ředitel Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví.

– Jak by měla služba fungovat?

Především bude sloužit preventivně, aby se předešlo zbytným hospitalizacím, ke kterým dochází také proto, že pomoc nebyla poskytnuta včas. Jde o takzvanou časnou intervenci, aby lidé dostali podporu co nejdříve po objevení příznaků. Existuje řada studií, které říkají, jaký obrovský efekt má včasné podchycení duševních potíží a jak to může člověku pomoci. Pokud se nemoc rozvine, je to komplikovanější a dražší.

– A její druhá funkce?

U lidí s vážným duševním onemocněním máme velmi dlouhé hospitalizace. Když budou mít tito lidé automaticky možnost podpory, budou se vracet dřív domů. Terénní tým jim bude k dispozici v tom, co nejvíce potřebují. Důležitý je už jen pravidelný kontakt, nabídka pomoci, kdyby se něco dělo.

– Jaký je princip? Člověk s problémy musí sám zavolat, nebo terénní pracovníci potřebné lidi sami aktivně vyhledávají?

Těch cest je několik. Když se lidé z terénní služby dozvědí o člověku, který potřebuje pomoc, mohou ho sami vyhledat a pokusit se věc řešit. Bohužel dnes je to pořád ještě převážně tak, že se čeká na malér a potom situaci řeší záchranka a policie. Vznikají zbytečná traumata, je to těžké i pro rodiny, které o problému vědí, ale když potřebný člověk nechce jít k lékaři, tak nemají na koho se obrátit.

– Pokud vím, tak pilotní tým už tuto službu v Praze testuje…

V Praze existují dva týmy, jeden v Podskalí a druhý v Praze 8, nicméně zkušenosti můžeme čerpat i ze zahraničí, protože třeba v Nizozemsku či v Anglii už toto desítky let funguje. Zkušenosti z Anglie říkají, že služba vedla k redukci lůžek v desítkách procent. Není důvod se domnívat, že u nás bude dopad jiný. Jde jen o to, jak rychle se podaří hospitalizace redukovat. Ta změna nespočívá v úspoře peněz, ale ve vyšší kvalitě života, kterou přinese duševně nemocným.

– Jak dlouho program u nás běží?

Jde o věci, které se vytvářejí v posledních dvou letech. Ministerstvo zdravotnictví má v plánu do pěti let vytvořit celkem 30 center duševního zdraví v celé republice. Cílem ale musí být dostupnost takovéto služby všem, to znamená mít v každém okresu jeden tým.

– Vznikne nějaká organizace, která toto bude centrálně zaštiťovat?

Ne, centra budou mít různé zřizovatele.

– V čem konkrétně budou pomáhat?

Měla by lidem s duševními nemocemi pomoci dosáhnout uspokojivého života, který bude co nejméně narušený jejich zdravotními problémy. Což může být celá škála věcí – od těch ryze medicínských přes práci, školu a bydlení až po sociální dávky.

– Terénní podpora se bude týkat i rodiny postiženého?

Ano, protože rodina je vždy zasažena a rodinné soužití může být složité. Obrovský tlak dopadá na celé okolí nemocného. Rodiny a blízcí potřebují také podporu, informace, prostor pro setkávání, potřebují, aby se s nimi počítalo. Jejich role pro uzdravování je nesmírně důležitá, ale nemůže toho na ně být naloženo příliš.

– Nemáte pocit, že duševních problémů přibývá? Čím je to způsobeno? Nemůže jít jen o zpřesněnou diagnostiku?

Může to být i diagnostikou. Jediné, co víme určitě, je to, že diagnostikovaných a léčených potíží přibývá. Může to souviset s životním stylem nebo to může znamenat, že ubývá skryté nemocnosti – tedy neléčených lidí, kteří terapii opravdu potřebují. Každopádně by se měli zvýšit výdaje na tuto oblast – z veškerých zdravotnických výdajů jdou u nás na psychiatrii asi tři procenta, v Anglii je to přes 10 procent.

– V poslední době se v Česku několikrát stalo, že lidé s duševní poruchou zaútočili na druhé. Je to chyba systému, ti lidé se špatně léčí, či se o tom jen více mluví?

Roli hrají všechny tyto faktory. Nicméně podobným útokům nikdy nelze stoprocentně zamezit. To, co se dá, je zavést právě terénní podporu, protože jste-li v ordinaci, tak jste jako lékař závislý na tom, zda pacient přijde nebo ne. Jste-li s tím člověkem v kontaktu v jemu přirozeném prostředí, můžete se s ním otevřeněji bavit o tom, zda bere nebo nebere své léky a jak se aktuálně cítí.

– Mohou tyto útoky vést k rychlejšímu zavedení terénní služby?

Mohou, ale je potřeba říci, že většina lidí s vážnou duševní poruchou žije úplně normální životy.

– Má člověk šanci sám rozpoznat, že je s ním po duševní stránce něco v nepořádku?

Lidé, kteří se svou nemocí žijí dlouhodobě, jsou obvykle schopni poznat velmi dobře, že se něco děje a že je čas požádat o pomoc. Také poznáte, když na vás „leze chřipka“. Často si dokážou pomoci i sami, po dohodě s lékařem si třeba přidat léky, vyhnout se stresu. My dokonce máme program, kdy tito lidé – říká se jim peer konzultanti, kteří se ve své nemoci už vyznají – pomáhají těm, kteří s ní byli třeba nově diagnostikováni.

—

Fakta

Pavel Říčan

Vystudoval sociologii v Praze. Několik let pracoval s mladými lidmi z ulice na faře v Křešíně. V letech 1996 až 2014 působil ve FOKUS Vysočina, který pracuje s duševně nemocnými, na různých pozicích: jako vedoucí chráněné dílny, sociální pracovník, vedoucí střediska, odborný ředitel a vedoucí rehabilitace. Od května 2014 je ředitelem Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví, což je nestátní nezisková organizace, která již 20 let usiluje o destigmatizaci a rozvoj komunitních služeb, podílí se na reformě péče o duševně nemocné a realizuje inovativní projekty s partnery doma i v zahraničí.

Lenka Brdková
Mladá fronta DNES