Hendikepovaný umělec Bohumil Sokol se rozpovídal o malířství, centru výchovy asistenčních psů Helppes i o pohledu na integraci postižených.
Východní Čechy – „Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt – DVA!“ Do citátu Karla Čapka by bez okolků mohl člověk zaklínit dvě jména – Bohumil Sokol mladší a Charlie. Ten první je hendikepovaný umělec tvořící v rodišti autora citátu. Druhý pak jeho asistenční pes.
– Už od mala jste byl obklopen výtvarnem. Váš otec je uznávaný řezbář. Zasáhl však osud, který vás v šestnácti letech upoutal na vozík. Co se přesně stalo?
To bych taky rád věděl. Já si to nepamatuji a verze toho, co se stalo, se různí. Našli mě bezvládně ležet u cesty pod viaduktem. Jedna verze hovoří o sražení autem, druhá o pádu z výšky. Nic to však nezmění na diagnóze – poranění míchy.
– Jaké byly vaše pocity a myšlenky po probuzení v nemocnici?
Ze začátku jsem svůj stav vůbec neřešil. Soustředil jsem se jen na přežití. Co si však vybavuji velmi zřetelně, je neustálá žízeň. Tekutiny jsem totiž do těla dostával nitrožilně.
– I když byla diagnóza krutá, nezatrpkl jste na svět ani na kreslení. Jak dlouho jste se vyhýbal umění?
Kreslit jsem začal prakticky hned, jak mi to mé tělo povolilo. Byl to jednak ventil a jednak část mé terapie. Původně jsem začínal pouze kresbou, kterou jsem později začal kombinovat s počítačovou grafikou. Nebavilo mě totiž, že mé náčrtky nejsou vybarvené. Shodou okolností jsem se v tu dobu seznámil s klukem, který dělá asistenta nendikepovaným. Ten mě naučil tvořit v grafickém programu. Mou další vášní jsou olejové barvy.
– Když se člověk podívá na vaše díla, jsou abstraktní a nejednoznačná. Z čeho při tvorbě svých děl vycházíte?
Když jsem začínal s intenzivnější kresbou, to mi bylo asi 17, vkládal jsem do svých prací hlavně protiválečné motivy. Války totiž byly všude kolem mě. Byl jsem nevybouřený puberťák a pacifista a svět neustále válčil. A bohužel stále válčí. Cítil jsem tak nutnost se k tomu touto cestou vyjádřit.
– A nebyla to i vaše vnitřní válka poté, co se vám stalo?
To určitě taky. Byly to spojené nádoby. Chtěl jsem to nějak ze sebe dostat.
– Život hendikepovaného je limitovaný dovednostmi. Když se neuchylujete do světa malířství, je vašim věrným druhem asistenční pes Charlie. Jak se k vám dostal?
Máte pravdu v tom, že bez něj by byl můj život chudší. Před Charliem jsem měl ještě jednoho asistenčního psa – Ralfa. K tomu jsem vlastně přišel náhodou. To když jsem se dozvěděl o neziskové organizaci věnující se výcviku psů pro hendikepované Helppes. Sice jsem již od mala byl psi obklopen, ale Helppes mi pomohl získat dobrého psa a kamaráda v jednom balení. Ralf byl zlatý retrívr. Bohužel závažně onemocněl. Tak jsem si požádal o nového psa. A přišel ke mně Charlie. Zamiloval jsem si ho na první pohled.
– Jak dlouho si člověk zvyká na přítomnost asistenčního psa?
Je to prakticky hned. Když jsem si posílal první přihlášku, chtěl jsem, aby mi „připravili“ psa přesně podle mých daných pokynů. Helppes mě však hned usadil na zem. Nechal jsem je pracovat a oba výsledky byly úžasné.
– V čem všem vám Charlie pomáhá?
Už je to asi klišé, ale kromě podávání různých věcí a pomáhání mi s oblékáním, je jeho největší deviza jeho přítomnost. Nedokážu si představit život bez psa. Bez něj by tu bylo prázdno.
– Pomáhá při malování? Třeba když vám upadne štětec?
To ne, k tomu ho nepustím. Barvy jsou totiž jedovaté. Když tvořím, tak ho posílám na místo. Ale občas se přijde kouknout na to, co dělám.
– Ještě se vrátím k Helppesu. Co pro vás tato nezisková organizace znamená?
Znamená pro mě strašně moc. Díky ní jsem zase o něco svobodnější. Dělají tam úžasní lidé. Slovy však nelze vyjádřit, jak jsem Helppesu vděčen. Nesmím však zapomenout ani na Škodu Auto, která velkou měrou Helppesu finančně pomáhá.
– Helppes podle vašich slov pomáhá hendikepovaným lidem býti svobodnější. Jak vlastně vnímáte současný svět. Je k hendikepovaným vstřícnější?
Vždycky jsem byl proti „vozíčkaření“. Nelíbí se mi, když někdo říká: „Navzdory tomu a přes to.“ Ze začátku mě to strašně štvalo, ale usmíval jsem se. Když jsem jezdil na festivaly měl jsem chuť každému, kdo mi řekl jak mě obdivuje, vlepit. Ale nemám jim to za zlé. Na druhou stranu, co nám zbývá, jen boj o přežití. Já jsem stabilizovaný a žiju. Ve filmu Sedm let v Tibetu byla věta, která to vše vystihuje: „Když mají problémy řešení, vyřeš je.. Když nemají, starosti nepomohou.“ Ale zpět k vaší otázce týkající se integrace. Nejsem sice žádný pamětník, ale určitě se situace obrátila k lepšímu. Už nežijeme v době, kdy se všichni postižení strkali různě do lesů a ústavů tak, aby nebyli na očích
– Vrátím se k výtvarné tvorbě. Máte, nebo měl jste, nějaký vzor?
V technice přímo ne, ale v životě ano – tátu.
– Nemrzí vás někdy, že si s tátou nic nevyřežete?
Ani ne. On to dělá nádherně a já se jen přesunul na jinou stranu výtvarna.
– Pokud se nepletu, tak jeden z vašich obrazů visí i u Karla Gotta. Jak k tomu došlo?
V podstatě jsem mu ho podstrčil. On je totiž jeden z patronů Helppesu a mého psa. A když mi Charlieho slavnostně předával, svůj obraz s názvem Koruna, jsem mu dal.
– Jak se mu líbil?
Rovnou jsem mu říkal, že je to abstraktní dílo. On se usmál a řekl, že se mu opravdu líbí, sice tomu prý nerozumí, ale opravdu se mu líbí. A já mu věřím. Když přede mnou stál, jen zářil a svítil. Člověku se stále díval do očí. To dělá jen ten, kdo své věty myslí vážně.
– A vaše další tvorba. Co máte teď v hlavě a brzy dáte i na papír?
Měl jsem menší pauzu. Ale teď mám rozdělané nové plátno.
Hradecký deník
http://hradecky.denik.cz/
Přidejte odpověď