Osudný byl pro paní Janu (54) rok 1999, kdy si na pravém prsu nahmatala bulku. Poté se vše odehrálo neuvěřitelně rychle.
Po konzultaci s lékařem podstoupila operaci a následně ozařování. Připouští, že ji před zákrokem napadaly nejrůznější myšlenky, které vedly k tomu, že nemá smysl žít.
Psychickému rozpoložení navíc nepřidávala zkušenost s rakovinou prsu, kterou trpěla její maminka. „Naštěstí jsem našla velkou oporu ve svém muži a dcerách, všichni tři mě podrželi a drží dodnes,“ říká Jana.
Aby se zabránilo šíření rakovinového bujení, odebrali jí lékaři i lymfatické uzliny v podpaží. „Jednou týdně jsem musela dojíždět na lymfatické masáže do nemocnice, protože mi hrozily obrovské otoky na ruce,“ říká paní Jana. Nakonec si lymfodrenáže dělala sama doma pomocí pří stroje zapůjčeného od Všeobecné zdravotní pojišťovny. Jakákoli ruční práce je pro ni ale stále zcela nemyslitelná.
Návrat nemoci
V roce 2013 udeřila nemoc znovu a metastazovala do vaječníků a dutiny břišní. Vyšetření ukázalo, že je její onemocnění dědičného původu. Jana absolvovala již šest chemoterapií. Nyní je v plném invalidním důchodu.
Nemoc ji naučila radovat se z maličkostí. Nejvíce ji dobíjejí ozdravné pobyty s ARCUS-onko centrem, které od roku 2001 každoročně absolvuje.
„Kdo si neprošel rakovinou, nemůže pochopit, co pro onkologické pacienty tyto ozdravné pobyty znamenají. Každý se z nich vrací doslova jako jiný člověk,“ říká Jana.
Asi nejdůležitější je pro pacien -ty vzájemné pochopení. „Všichni víme, co naše nemoc obnáší, můžeme si navzájem sdělit své zkušenosti, podělit se o své starosti, zkrátka jsme všichni na jedné lodi. Ještě pořád totiž v naší společnosti bohužel platí, že pacient s rakovinou je takzvaně na odpis,“ říká Jana. Janino onemocnění je nyní bez příznaků. Stále ji však trápí mízní otoky.
„I když musím vzhledem ke své nemoci žít ze dne na den, se svým osudem bojuji pomocí černého humoru. Především však nesnesu lítost a pláč nad sebou samotnou,“ uzavírá Jana.
O autorovi: Stranu připravil Václav Pergl
Právo
Přidejte odpověď