Ivana Turková ani po deseti letech práce s osobami s mentálním a kombinovaným postižením nezažila pocit vyhoření. Na začátku ji čekala těžká zkouška.
TÁBOR / Je jeden domeček, v něm stoleček a okolo něj 23 lidí různého věku. Od osudu dostali do vínku stálé dětství. V domečku spolku Rybka – Tábor jim pomáhají pracovnice, aby nebyli sami a uplatnili se i mezi lidmi, kteří dospěli. Předsedkyní spolku je Ivana Turková z Plané nad Lužnicí.
– Kteří lidé využívají služeb spolku Rybka – Tábor?
Náš podtitul zní: Středisko pracovní a sociální rehabilitace pro osoby s mentálním a kombinovaným postižením od 16 do 80 let, a poskytujeme sociálně aktivizační služby. Když to řeknu obyčejně, pomáháme lidem se sníženým intelektem, kteří jsou lehce až středně mentálně postižení. Naším posláním je podílet se na zlepšování kvality jejich života a napomáhat k rozvoji schopností a dovedností nezbytných pro samostatný život.
– Znamená to tedy, že se vaši klienti dokážou o sebe postarat?
Ano, jenže jejich život je vlastně hodně smutný. Sice většinou mají svoje bydlení, ti mladší bydlí třeba zatím se svými rodiči, ale i tak žijí ve svém vlastním světě, ze kterého nemohou vystoupit, protože jejich postižení je vrozené.
– Jak vypadá jejich běžný den?
Dopoledne si vyřídí svoje věci, v poledne mívají v jídelně zajištěný oběd, a pak je čekají dlouhé hodiny osamění. Ti, kterým už zemřeli rodiče a nemají jiné příbuzné, kteří by se o ně starali, žijí ve své samotě po většinu dne. Než poznali kolektiv ve spolku Rybka – Tábor, byla jejich jediným kamarádem televize. To ale není skutečný kamarád, se kterým by mohli sdílet svoje starosti i radosti anebo se něčemu přiučili. I lidé se sníženým intelektem se dokážou učit a bývají šikovní.
– Proč je pro ně tak těžké najít si kamaráda?
Ani když se setkají dva lidé s mentálním postižením, není ještě jisté, že vznikne přátelství, při kterém budou společně rádi trávit spoustu času. Škála mentálních poruch je široká a ti dva by museli být alespoň na podobné úrovni. Když se ale takových lidí setká třiadvacet, jako je to v Rybce, šance na potkání kamaráda se zvyšuje. Velký význam má pro ně i fakt, že patří do kolektivu, kde je někdo očekává.
– Dokážete se vcítit do vnitřního světa každého z nich?
Vlastně to není tak těžké, stačí si vzpomenout na dětství. Jejich duševní vývoj se zastavil dřív, než dospěli. Někdo má myšlení na úrovni tříletého dítěte, jiný třeba až dvanáctiletého, i když vypadá jako zralý člověk. Teď to hodně zjednodušuji, protože k jejich pozdějšímu rozvoji přispěly i získané životní zkušenosti.
– Proč jste si takovou práci vybrala? Od malička jste toužila pomáhat lidem, kteří mají handicap? Jejich osud mě zajímal, ale určitě to nebylo tak, že bych už na základní škole věděla, že chci pracovat v sociální oblasti. Studovala jsem na Centru odborné přípravy technickoadministrativní obor, dálkově jsem si dodělala maturitu a nastoupila jsem jako administrativní pracovnice. Práce mě netěšila, něco mi v ní scházelo. Našla jsem si tedy jinou, vyráběla jsem v továrně okna, jenže zase to nebylo ono. Pak jsem se vrátila do administrativy, a opět jsem nebyla šťastná. Takhle jsem se hledala až do svých pětadvaceti let.
– Kdo vás nasměroval?
Náhoda. Před deseti lety mi zavolala kamarádka, že táborská organizace s názvem Sdružení postižené dítě hledá pracovníka a že by to mohla být práce přesně pro mě.
– Tohle občanské sdružení bylo předchůdcem Rybky?
Ano. Vzniklo v roce 1995 s názvem Nadace postižené dítě. Jednalo se o aktivitu několika učitelek ze speciální školy v Táboře, která se dneska oficiálně jmenuje Základní a Mateřská škola Tábor v ulici ČSA. Původně pomáhaly jen handicapovaným dětem ze speciální školy, sháněly peníze na rekondiční pobyty, výlety a podobně. Důležitou osobností organizace se stala Alenka Doušová. Pak si učitelky uvědomily, že když děti s mentální poruchou dospějí, vlastně visí v sociálním vzduchoprázdnu. Potřebují svoje společenství a někoho, kdo by rozvíjel jejich dovednosti a pomáhal jim začlenit se do běžného života. V roce 2006 spolek rozšířil svoje stanovy, aby mohl poskytovat služby nejen mentálně postiženým dětem, ale i dospělým. Hlavní tahounkou spolku v té době byla Jiřina Gebertová, která k sobě potřebovala dalšího spolupracovníka.
– Jaké byly vaše začátky?
Práce mě od začátku bavila a baví doteď. Jsem rozená optimistka a zatím jsem nepoznala pocit vyhoření. Kromě administrativy jsem dostala za úkol pracovat s mentálně postiženými. Hned na začátku nás čekala těžká zkouška. Z Evropské unie jsme získali grant na projekt, jehož součástí byla povinnost sehnat zaměstnání alespoň několika mentálně postiženým lidem. Obcházeli jsme firmy, ale výsledky byly zoufalé.
– Jaké nejčastější důvody odmítnutí uváděli odpovědní pracovníci?
Že nemají místo. Nikdo se neodvážil říct, že nechce zaměstnat handicapovaného člověka. Nicméně nebyla to úplně marná snaha. S kladným přístupem jsme se setkali v táborské pekárně Domita. Z našich klientů si vybrali jednoho šikovného pána, kterému tehdy bylo čtyřicet let, bydlel sám v nájemním bytě a jeho poloviční důchod mu nestačil ani na zaplacení nájmu. Má práci, která ho baví, finanční situace se mu vyřešila a nejspíš tam našel i přátele, protože pak už přestal do našeho sdružení chodit.
– Pak tenhle projekt skončil, a co dál?
Spolek se vyprofiloval tak, jak funguje dneska. V roce 2008 jsme si u krajského úřadu podali žádost na registraci služby s názvem sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Tato služba v Táboře scházela. Krajský úřad ji zaregistroval, tím nám vznikla povinnost ji poskytovat, ale toho roku nám na ni nedal žádné peníze. Přece jsme nemohli našim klientům říct: Nejsou peníze, končíme, jděte zpátky do samoty.
– Našli jste řešení?
Vyšlo nám vstříc město Tábor a podporuje nás dodnes, přestože to není jeho povinnost. Jsme mu za to vděční. Abychom ale mohli klientům poskytovat odpovídající služby, nezbývá nám než neustále shánět sponzory, což dnes není nic jednoduchého. Vlastně jsme si už zvykli na trvalou nejistotu, kdy nevíme, jestli přečkáme další rok.
– Jaké konkrétně poskytujete služby pro své klienty?
Před třemi lety jsme dostali možnost zřídit takzvaný cvičný byt v domečku vedle školy, ve kterém bývalo skladiště. Svépomocně jsme si ho opravili s pomocí dobrovolníků i sponzorů. Scházíme se v něm každý všední den od 13 do 18 hodin. Naši klienti se pod vedením lektorů věnují rukodělným pracím, ale také zpívají, tančí, malují, učí se vařit a mnoho dalšího. Vlivem legislativních změn jsme se přeměnili na zapsaný spolek.
– Umějí vás klienti i dojmout?
Naposledy se mi to stalo loni o Vánocích. Napsali si Ježíškovi o drobné dárky a náš sponzor jim je dokázal zajistit. Někteří klienti se mi svěřili, že to byl jediný dárek, který loni od někoho dostali.
– Proč se vlastně spolek jmenuje Rybka?
Dřívější název už naše současné zaměření nevystihoval. Jenomže vymyslet dobrý název je těžší než sestavit žádost o grant. My zaměstnanci jsme si nad ním dlouho lámali hlavu. Pak už jsme v zoufalství poprosili naše klienty, jestli je něco nenapadne. (směje se) Jeden pán, který se nadšeně věnuje akvaristice, okamžitě řekl: Rybka. Všem se hned název zalíbil. Rybka je každý náš klient. Rybky plavou v akváriu – to je náš domeček. Akvarista rybkám shání potravu – a to jsou dary od našich sponzorů.
—
Před třemi lety jsme dostali možnost zřídit takzvaný cvičný byt v domečku vedle školy, ve kterém bývalo skladiště.
JOSEF MUSIL
5plus2
Přidejte odpověď