Toto je druhý díl příběhu Stanislava Vajdy. Srdcerváče, který onemocněl rakovinou lymfatických uzlin. Text, který vyšel v listopadovém Reportéru, byl vlastně jeho nekrolog. Standa, devětadvacetiletý otec tří malých dětí, věděl, že zemře. Jenže existují i dobré zprávy.
Překvapivý zvrat nemoci
Vystoupáme na kopec a před námi se v mrazivém slunci otevře pohled na Klatovy. Všude je mlha, inverze, ale tady, v Dolní Lhotě pod vrcholky Šumavy, je nebe azurové. „Na Silvestra se sem půjdeme dívat na osvětlené město a petardy,“ plánuje Standa.
Teď je 23. prosince, zítra bude Štědrý den. Úplně obyčejný Štědrý den, jak si ho představoval. „Ozdobíme stromek, který mám zamrzlý v garáži v kýblu.“ Pak je v plánu procházka, pohádky, kapr a bramborový salát, dárky, úklid rozcupovaného papíru a zase pohádky. A hlavně – klid.
Bál se, že Vánoce už jen proleží. Doktoři ho na to připravovali od června. Tehdy ukončili léčbu, další označili za beznadějnou a vyměřili mu šest měsíců života. A tak vánoční dárky pro děti raději nakoupil už v létě. Pro Ondru figurky Star Wars, pro Kubíka Šmouly, pro nejstarší, desetiletou Lucku tablet. „Slíbil jsem, že udělám hezký Vánoce,“ řekl mi v září. „Zvládnu to. Musím.“
Koncem listopadu požádal lékařku o kontrolní vyšetření. „Chtěl jsem vědět, kolik mám ještě času. Špatně se mi dýchalo, musel jsem stále zvyšovat dávky morfinu. Píchal jsem si ho ráno, odpoledne a večer, ale večer třeba ještě třikrát, abych zvládl noc. Jednu krabičku jsem spotřeboval za tři dny.“ Jinak ale cítil něco neobvyklého. Jako by tělo regenerovalo. Rostly a tmavly mu vlasy, které měl po léčbě úplně bílé. „Až na to dýchání a rostoucí spotřebu morfinu jsem neměl pocit, že se můj stav zhoršuje, naopak.“
Telefon od lékařky zazvonil o dva dny později. „Zpočátku bylo ticho, jako by se mi to zdráhala říct. A pak…, pak mi oznámila, že na plicích nic není. Že si to neumí vysvětlit, ale prostě že tam nic není.“
Stanislav Vajda byl čistý.
Druhá šance
Bývalý voják Vajda onemocněl před dvěma lety. Začalo to boulemi na krku, nádor prorostl až do mozku. Byl jedním z prvních pacientů, který podstoupil protonovou léčbu. Jenže nemoc se přestěhovala do podpaží a odtud na plíce. Další várky ozařování a chemoterapie by už nevydržel. „Užívejte si rodiny, jak to jde,“ sdělila mu lékařka. „A buďte připravený.“
Standa připravený byl. Až překvapivě srovnaný. Možná právě vědomí blízké smrti mu zachránilo život. Většinou se prosadí vůle žít než smíření se smrtí. Ale on díky němu zahodil stres. A té vůle žít bylo asi taky dost. Vzácná kombinace, namíchaná jako ideální lék.
Nejvíc ho ale podržela žena Veronika a kamarádi z armády. Skromný domek v malé vesnici, zpoza jehož plotu na mě vyskočí fena Bára, má novou střechu. „Přijeli a všechno udělali. K ničemu mě nepustili. Každýmu bych přál takový kamarády,“ líčí Standa. „Když jsem jim pak řekl, že jsem čistý, podezřívali mě, že jen chci, aby už měli klid.“
I jeho žena Veronika myslela, že si dělá legraci. „Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to nejkrásnější dárek k Vánocům.“
Na ten den si Veronika pamatuje dobře. Byl čtvrtek 24. listopadu, do Vánoc zbýval přesně měsíc. „Oslavili jsme to tím, že jsme si pustili film, už ani nevím jakej. A usnuli jsme u něho.“ Prostě normální hezký večer.
Dva týdny poté přestal brát Standa morfin. „První týden byl peklo. Zažil jsem, jak se cítí feťák, a měl pro něj pochopení. Když mi žena morfin schovala a odjela na nákup, běhal jsem jak krysa po baráku a hledal. Klepal jsem se, po zádech mi běhal mráz, bylo mi na zvracení.“ Ale nic nenašel, Veronika měla morfin vždy s sebou. Když se vrátila, prosil ji na kolenou, ať mu ho dá. Ale milá, usměvavá, zato však tvrdá a důsledná Veronika nedala a postupně mu snižovala dávky.
„Prosím tě, píchni. Přece mě nenecháš takhle trpět.“
„Nepíchnu. Píchnu ti to tak, jak to máme naplánované, musíš vydržet.“
Vydržel. Stanislav Vajda je rváč. Jeden ze Srdcerváčů, projektu, v němž nemocní či jinak handicapovaní lidé ukazují ostatním, že i s nemocí se dá žít a bojovat. Když do něj Standa vstupoval, chtěl si udělat sanitářský kurz, ale rychlý průběh nemoci vše zhatil. Teď v lednu se chce dát do kupy a pak se znovu vrhnout do práce. „Vrátit se do armády, zpátky ke klukům, to je můj sen. Ale nevím, nakolik je to reálné a zda doktoři nebudou vyžadovat, abych počkal pět let, protože do té doby nelze říci, že jsem se definitivně uzdravil. Určitě ale chci ten sanitářský kurz. Pomoct lidem. Dostal jsem druhou šanci, tak s ní musím nějak naložit.“
I lékaři znají slovo zázrak
Jak se může stát, aby člověk, kterému lékaři dávali pár měsíců života, přežil, ba dokonce se možná uzdravil? Variant, co přesně se stalo, je několik.
Zaprvé může jít o pozdní efekt léčby, byť skončila před půlrokem. Sám Stanislav to zpochybňuje: „Měl jsem pocit, že mě ty prášky spíš zabíjejí. V nemocnici lidé kolem mne umírali. Když někomu lékaři řekli, že má před sebou dva týdny, tak za dva týdny nebyl. Viděl jsem kluka, který vykašlal plíce. S dalším mužem jsem byl domluvený, že mu přivezu vojenský věci pro kluka, a když jsem tam volal, řekli mi, že už není.“ Zkusil i alternativní léčbu. „Kamarádi mi poslali dvě láhve s nějakou houbou, využíval jsem ale jen jednu.“ Ale odložený efekt protinádorové léčby skutečně je možný – a zda tomu napomohly nějaké houbičky, kdoví?
Druhou možností je, že nastalo cosi, čemu se odborně říká spontánní regrese. „Vzácně se stane, že nádor, který přestaneme léčit, se spontánně sám vyhojí,“ říká nestor české onkologie profesor Josef Koutecký. A říkejme tomu klidně zázrak. Sám jich během své mnohaleté lékařské kariéry několik zažil.
„Měli jsme kdysi holčičku se zhoubným nádorem v malé pánvi. Operovali jsme ji, ozařovali, podávali chemoterapii. Tehdy se užívala a ještě dnes užívají cytostatika, která mohou zapříčinit těžký zánět sliznice močového měchýře, takže pacient močí krev. U té holčičky to trvalo už řadu dní, hrozilo, že vykrvácí. Rozhodli jsme se pro odstranění měchýře, což by později vedlo pravděpodobně též k její smrti, ale jiná varianta nebyla. Vypsali jsme tedy děvčátko k operaci. V 8.15 jsme měli začít. V šest ráno jsem byl na klinice, abych si holčičku ještě prohlédl. A sestra, která měla noční službu, mi hlásí: Pane primáři, nevím, jak je to možné, ale holčička od včera čurá čistou moč. Skutečně, děvčátko od té doby nemělo stopu krve v moči, aniž bychom cokoli udělali. Kdyby to přestalo krvácet o den později nebo kdyby byla vypsaná na operaci o den dříve, byla by bez močového měchýře a dnes už dávno mrtvá. Nevím proč, nevím, jak se to stalo. Řekněte tomu jinak než zázrak. Opravdu mnohokrát v mé kariéře nastaly situace, kdy jsem si byl něčím skálopevně jist, a najednou to bylo úplně jinak. A já jsem žasnul a nepřestal žasnout. Medicína je plná zázraků, stejně jako celý život.“
Je tu samozřejmě ještě třetí varianta. Ta nejméně radostná. Totiž že nádorové buňky kdesi v těle spí a časem se znovu objeví. To už je jejich vlastnost, jíž se říká kaskádový efekt – jako potůček přeskakují v těle z místa na místo. Tam, kam zamířila léčba, zmizely nebo už dávno nejsou; rozutekly se a schovaly jinam.
Stanislav Vajda coby bývalý voják dobře ví, že dobojováno nemá. A protože v noci špatně spí, často přemýšlí, co by udělal, kdyby se nemoc vrátila. „Na jednu stranu si říkám, že na další léčbu už bych nešel. Na druhou si říkám, že musím být zodpovědný. Ale hlavně věřím, že už se to nestane. Že už to bude všechno dobrý.“
Psychika a víra, že vše bude, jak má být, ať už s ním či bez něho, ostatně hrály v jeho příběhu klíčovou roli. O tom je přesvědčen.
Cosi se stalo
Standa byl původně věřící člověk, ale nemoc mu víru vzala. A teď…, teď už zase věří. Zlom ovšem nenastal ve chvíli, kdy se uzdravil. Přišel předtím.
„Stala se taková zvláštní věc.“ Standa se zdráhá mluvit, bojí se, aby nebyl za blázna. Pak se osmělí a začne vyprávět. „Během jedné noci jsem opustil svoje tělo. Ten večer mi bylo hodně špatně. Ležel jsem na zádech, ruce zkřížené na prsou jako v rakvi, motala se mi hlava. Od sestřičky z plzeňské nemocnice jsem věděl, že „TO“ může přijít kdykoli, že už se neprobudím. Byly asi dvě hodiny ráno a já… nevím, jak to popsat, ale najednou jsem nebyl ve svém těle. Jako bych z něj vypadl, vznášel jsem se a pod sebou viděl sebe vedle své ženy, ale jen tu tělesnou schránku. A jediné, co jsem pociťoval, byl strašný strach. V životě jsem takový neměl. Bál jsem se, že se do toho těla nevrátím. A pak mě chytila nějaká strašně příjemná teplá ruka. A strčila mě zpátky. V tu chvíli jsem se probudil. Bál jsem se usnout, aby se to nestalo znovu. Jenže druhý den se to stalo zase. Trvalo to déle a viděla mě u toho žena.“
„Špatně dýchal, skoro chrčel,“ zapojí se Veronika. „Chtěla jsem na něj sáhnout, ale něco mi říkalo, ať to nedělám, a tak jsem si jen pořád opakovala, ať už se probudí.“
„Po tomto zážitku jsem se začal modlit,“ pokračuje Standa, „aby se už nikdy nic takového nestalo. A ono se to už nikdy nestalo. Zpětně mám pocit, že v těch momentech, kdy jsem opouštěl své tělo, mě opustila i nemoc. A stoprocentně vím, že to nebyl jen sen. To vím jistě.“
Ne, Stanislav Vajda není blázen. S obdobnými prožitky se mnozí lidé na prahu života a smrti svěřují – a i pro ně má profesor Koutecký vysvětlení. Dokonce hned dvě.
„Jsem sám věřící člověk, takže bych řekl: možná dostal tam odněkud nějaké znamení. Jistě by se mi řada doktorů vysmála, ale to by mi nevadilo. Je i vysvětlení prozaičtější: byl na tom zle, špatně se mu dýchalo, to všechno ovlivní psychiku. Viděl, že uniká ze života, a pak přijde něco, co ho do života zpátky vrací. Ona ruka, kterou si určitě strašně přál. A stalo se mu to dokonce dvakrát. Víte, jak mu to tu psychiku zlepšilo? A psychika velice ovlivňuje imunitní procesy v těle. Současná medicína na ni bohužel často zapomíná.“
Josef Koutecký usuzuje, že Stanislav Vajda je mimořádně silný člověk. A nepochybně je jím i jeho žena, která dokázala o manželově nemoci a blížící se smrti nemluvit a vytvořit doma téměř idylické prostředí. „Samozřejmě jsem na to nedokázala nemyslet,“ připustí. „Všechno se to uvnitř mě pralo. Například když jsem musela obíhat úřady a ptát se na sirotčí důchod. Proč, když je ještě tady? Ale říkali, ať jsem připravená, že pak toho bude hrozně moc. Standa to tak chtěl, aby věděl, že je vše zabezpečené. Dělala jsem to kvůli němu i dětem. S husí kůží a hrozným pocitem.“
Profesor Koutecký zmiňuje ještě jednu věc, která rovněž souvisí s psychikou. „Znám případy nevyléčitelně nemocných lidí, kteří tu dávno neměli být, ale zemřeli až ve chvíli, kdy bylo splněno něco, co splněno být mělo. Pamatuji vdovu, která oproti všem předpokladům žila a starala se o svého syna, než odpromoval a stal se soběstačným.“
A Standa má pro koho žít. Pro Veroniku a tři malé děti, z nichž to prostřední, pětiletý Kubík, je těžce postižené autismem a vyžaduje celodenní matčinu péči. „Vůbec si neumím představit, co bych bez Standy dělala,“ zašeptá mi Veronika mezitím, co neustále odbíhá do dětského pokoje.
Autistický Kubík se projevuje tím, že houká. Když je spokojený i když se zlobí. „Byli jsme před časem u Černého jezera na Šumavě a kdosi se tam pohoršoval, že je nevychovaný,“ popisuje Standa. „Neudržel jsem se a zvolal: Jen si, Kubíčku, zařvi!“
Kubík má teď těžší období. K autismu se přidaly epileptické záchvaty a těžko snáší nasazené léky. Časem se to prý zlepší, ale momentálně je typické houkání prakticky nepřetržité. Původní představa, že všichni vyrazíme společně ven, bere zasvé. Rodinné foto s dětmi se nekoná, protože aby jeden z rodiny chyběl, to rozhodně nejde.
A tak vyrazíme na procházku sami. Standa se na kopci zahledí do dáli a usměje se, jako během toho dne mnohokrát. „Věřím, že tenhle rok začneme zčista. Já i můj syn.“ –
STANISLAV COBY BÝVALÝ VOJÁK DOBŘE VÍ, ŽE DOBOJOVÁNO NEMÁ.
Martina Riebauerová
Reportér
Přidejte odpověď