Když jsem jako šestnáctiletý skákal do vody, vůbec jsem si neuvědomil, co všechno to pro mě může znamenat. Bylo léto, já měl prázdniny a patřil mi svět.
Ten osudový skok ze mě udělal kvadruplegika. To znamená, že mám postižené všechny čtyři končetiny a jsem upoutaný na elektrický vozík. Můj život se dělí na před a po úrazu. Jako zdravý jsem byl pro holky přitažlivý, mladý, nadějný a oblíbený kamarád a prožíval jsem první lásky i první zklamání. Když jsem se probudil v nemocnici a zjistil, že už nikdy nebudu takový, jaký jsem býval, myslel jsem na jediné: skončím to! Naštěstí tu byli máma s tátou a také moje sestra. Chodili za mnou každý den do nemocnice, nosili mi moje oblíbené mandarinky, máma mi láskyplně otírala pusu a říkala: „To dáme.“
Konečně ve vlastním
A tak jsme to nějak dali. Jsem i nadále ochrnutý a jen těžko se sám o sebe postarám, třeba učesat se je pro mě téměř nadlidský úkol. I přesto jsem si dokázal ve třiceti letech koupit bezbariérový byt a žít sám! Za těch čtrnáct let jsem urazil obrovský kus cesty. Od uzavřeného mladého kluka, který přemýšlel o sebevraždě, jsem se přes mladého sobečka vypracoval v člověka, jenž si uvědomuje, že si za své postižení může sám. A tak jsem se s ním musel vyrovnat a vytěžit ze současného stavu co nejvíc. Dodělal jsem si dokonce maturitu a po střední škole zvládl i vysokou. Mám speciálně upravený počítač, který dokážu ovládat a který mi pomáhá v komunikaci s úřady i přáteli. Našel jsem si práci v redakci místních novin a mezi mladými kolegy, kteří mě moc hezky přijali, se cítím jako uprostřed rodiny. Za počítačem moje postižení nikdo nevidí a já jsem hrdý na to, že tvořím něco pro druhé. Hřeje mě u srdce, když někdo řekne: „Tondo, ten článek je bomba!“ Pořád jsem ale žil v domácnosti u rodičů. Máma šla kvůli mně nakonec předčasně do důchodu, aby se o mě mohla starat. S tátou přestali jezdit na dovolené a omezili svoje koníčky. Měli doma chudáka, o kterého museli pečovat! Byl jsem to já, kdo už toho měl dost, odmítl parazitovat na vlastních rodičích. Přišel jsem s nápadem koupit si svůj vlastní malý byt. Povedlo se, a já žiju sám! Už nejsem nikomu každý den na obtíž. Mám doma vše, co potřebuju, zvládnu si nachystat jídlo a s pomocí i nakoupit. Jen mi všechno trvá mnohem déle než zdravému člověku.
Žiju teď lepší život
Před třemi měsíci se můj život opět od základů změnil. Do mého života totiž vstoupila Sally. Přišla a proměnila mi život v něco nádherného. Už tu nejsem jen JÁ, ale MY. Nesedám už po večerech u televize, ale vyrážíme spolu do ulic a procházíme se, dá-li se to tak nazvat, když k tomu používám vozíček. Prostě se radujeme, že jsme se tak našli. Sally je maďarský ohař a její život začal v krabici u popelnice, kde ji jako několikatýdenní štěně našel člen kynologické společnosti, ve které se věnovali výchově slepeckých, vodících a asistenčních psů. A vděčná Sally byla natolik učenlivá, že se nakonec i ona stala psem asistenčním. A já ji brzy dostal jako ten největší dar. Až do chvíle, než Sally překročila práh mého bytu, jsem se občas neubránil sebelítosti. Teď je tu najednou ona, tiše a oddaně mi slouží a jediné, co ode mě žádá, je miska granulí, občas nějaká ta pochoutka a podrbání za ušima. Je úžasná! Vděčím jí za tolik věcí, mám pocit, že jsem vedle ní omládl. Dokonce díky Sally vím, že se na invalidním vozíku dá hrát fotbal! Vyhrabal jsem starou mičudu z dětství a začali jsme si „kopat“. Čtyři nohy jsou víc než dvě, a tak si užíváme her, procházek a v noci usínáme spolu. Teprve teď se Sally konečně žiju naplno. V naší redakci má své čestné místo a já jsem šťastný, že jsem získal jedno věrné psí srdce, ve kterém jsem navždycky zapsaný. Se Sally žiju mnohem lepší život, než bych možná žil, kdybych do té vody v šestnácti neskákal… Tonda
Helena Hladíková
Překvapení
Přidejte odpověď