Když je na dítěti v dospívání patrná jistá odlišnost, je na problémy v tvrdém kolektivu teenagerů zaděláno.
Martina Veverková během svého krátkého života absolvovala bezpočet operací, o nichž dnes s odstupem pem času říká, že jí posílily, stejně jako šikana spolužáků.
Nemá ráda, když se na handicapované pohlíží jako na chudáky. dáky. I proto se rozhodla jako psycholožka pomáhat tělesně ně postiženým a ukázat jim, že se nemusejí litovat.
Když jsem se připravovala na rozhovor s Martinou Veverkovou, říkala jsem si, že bych se měla na její dospívání s handicapem ptát opatrně.
Po deseti minutách povídání mi ale bylo jasné, že s touhle dívkou se můžu bavit přímo. Martina nemá nejmenší problém mluvit o svém postižení nebo nepříjemných zážitcích. Jako psychoterapeutka si je moc dobře vědoma, že svým přístupem a otevřeností může ovlivnit další handicapované.
Co tě nezabije, to tě posílí
Martina se narodila s dětskou mozkovou obrnou, má částečně ochrnutou levou stranu těla, dětství tak prožila trochu jinak než její vrstevníci. „Od šesti let jsem musela na různé operace. Ta poslední proběhla před dvěma lety,“ říká šestadvacetiletá žena, pocházející z Kralup nad Vltavou. Na základní škole neměla problém se začlenit do kolektivu. Velmi dobře se učila, byla společenská, vtipná. Se spolužáky vycházela dobře, a i když navštěvovala běžnou základní školu, nikdy neměla pocit, že by byla odstrkována. „Jsem typ člověka, který si pokaždé řekne, že když se něco chce, tak to jde,“ prohlašuje o sobě. Už jako školačka se Martina rozmýšlela, jestli se vydá cestou výtvarného umění, nebo nastoupí na gymnázium, kde se bude připravovat na vysokou školu. „V deváté třídě jsem se stále nemohla rozhodnout, zdali ze mě bude umělkyně, nebo psycholožka. Na umělecké školy y se ale konají přijímací zkoušky dříve než ež na gymnázium, podala jsem si proto přihlášku na výběrovou uměleckou střední školu do Prahy a ono to kupodivu vyšlo,“ popisuje Martina svou cestu na školu, na kterou dodnes nemá hezké vzpomínky.
V úzkém třídním kolektivu deseti studentů poprvé ve svém životě poznala, nala, jaké to je, když vás ostatní šikanují za a to, že jste jiní. Spolužáci připravovali celé elé čtyři roky Martině horké chvilky. Krom rom posměšků, nadávek a slovního teroru u si Martina musela také projít poléváním studenou vodou, zaboucháváním dveří těsně před nosem a dalšími násilnými projevy.
evy.
„Tato partička si dovolovala na každého ého ze školy, kdo byl jiný, ať už to byl handicap, cap, nebo sociální postavení či vzhled,“ vypráví Martina, která se v tu dobu snažila stát tát neviditelnou a soustředila se na dokončení studia.
Fotky jako zrcadlo
„Při výběru vysoké školy jsem byla přesvědčena, že rozhodně nechci zůstat v Praze. Nelíbilo se mi tady a hlavně jsem měla strach, že bych i na vysoké na podobné spolužáky jako na střední. Rozhodla jsem se proto jít studovat obor fotografie na vysokou školu do Ústí nad Labem,“ vysvětluje mladá žena. Během jejího studia vznikl fotografický sociální dokument o životě vozíčkářů, se kterým také úspěšně školu absolvovala. Za jednu z fotek z této série dokonce získala cenu Canon Junior Award v prestižní soutěži Czech Press Photo. „Vůči zdravotně postiženým mají i v dnešní době zdraví lidé
stále plno předsudků.
Někteří si myslí, že to jsou chudáci, politování, a často ani nevědí, chovat. Proto jsem jak se k fotila každodenní život handicapovaných, který rozhodně není tak vaných, kte černobílý. A i z toho důvodu jsem se zapojila do projektu Srdcerváči,“ říká Martina, která je pro letošní rok jednou z pětice tváří projektu, který je osvětovým programem Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním zaměstnává postižením (NFOZP).
Je i první Srdcerváčkou, která chce pomocí drobných dárců vydat fotoknihu a ukázat tak neuvěřitelně svět postižených. Její ně barevný kniha Jdeme dál nahlíží do života vozíčkářů. “
Svou fotografickou publikacích chci ukázat sílu, odhodlanost optimismus handicapovaných a navzdory jejich postižení.
Potřebují sice více pomoc druhých, ale i přesto mohou žít plnohodnotný Ráda bych, aby se moje ný život. kniha dostala nejen do rukou veřejnosti, také do center a nemocnic nosti, ale ta pracujících s handicapovanými, kde může pomo pomoci lidem, kteří po úraze skončili na vozíku. Ukáže jim, že i s postižení
postižením mohou dál sportovat dělat, co je baví,“ dodává tovat a dělat Martina.
Studium psychologie
Pozorovat život tělesně postižených prostřednictvím hledáčku fotoaparátu prostřednict přišlo Martině málo. Chtěla ale lidem aktivně pomáhat. Ke studiu jedné vysoké školy tak přidala i studium druhé – psychologii.
„Sice jsem se vrátit do Prahy nikdy nechtěla, ale kvůli škole jsem to překousla a znova se do hlavního města nastěhovala. Navíc jsem ráda, že nyní mohu propojit obě svoje vášně – fotografování a psych psychoterapii,“ říká Martina s tím, ž že jí samotné přijde, že spolu umělecký a psychologický pohled na svět hezky souvisejí, a potvrzuje to například i arteterapie. Zvládat v denním studiu dvě vysoké školy je pořádná zátěž pro zdravého člověka, natož pro handicapovaného. „Je několik možností, jak se vyrovnat s těžkou životní situací.
Někdo se s ní dokáže smířit zdánlivě rychle a snaží se jít dál a žít šťastný život, jiný naopak za všechno, co se mu v životě děje, viní ostatní a svůj handicap. Pak jsou tu samozřejmě i postižení, kteří na všechno rezignují a po škole rovnou začnou pobírat důchod a zůstanou doma s tím, že jim takový život stačí. A poslední skupinkou jsou osoby, které nejsou schopny zbavit se sebelítosti, staví se do pozice oběti a očekávají, že se k nim jejich okolí bude chovat obzvláště ohleduplným způsobem, na což dost často hřeší, protože mají pocit, že jim všechno projde,“ říká Martina.
Děti se nemusí bát mluvit o bolesti
„Hodně závisí na výchově. Rodiče mohou i své postižené děti přivést ke zdravému sebevědomí a vyrovnanosti,“ objasňuje psychoterapeutka.
„Většinou se snažím všechno, co dělám, dělat na plný plyn a nepřipouštím si různá omezení. To se mi ale sem tam vymstí.
Spoustu činností dělám jako zdravý člověk, ale pak mě mé postižení dostihne. Například, když si naberu do rukou příliš mnoho věcí, je pak jen otázka času, kdy mi upadnou. V tom okamžiku si uvědomím své slabiny. Ráda bych sice zapomněla, že nezvládnu to co zdraví, ale to bohužel nejde,“ dodává.
Martina má praxi z různých organizací, jako je Centrum Paraple nebo rehabilitační centrum v Kladrubech. „Myslím, že pro mě je obrovskou výhodou, že jsem sama byla v Kladrubech pacientkou a dokážu si tak reálně představit, čím si tam lidé procházejí. Mnoho z nich ani neví, komu by se svěřili s tím, jak prožívají své fyzické stavy a změny. I dětem se velmi těžce hovoří o tom, co a jak je bolí. Přemýšlejí, jestli to, co pociťují, je normální, mají se za to stydět, nebo se toho bát. Při sezení s nimi jim proto vyprávím, jak jsem se já sama cítila, co mě bolelo a jak jsem s tím bojovala,“ komentuje psychoterapeutka. Navíc děti podle Martiny vnímají své nemoci zcela odlišným způsobem než dospělí a na pobyt v nemocnicích mají i jiné vzpomínky. Ty Martininy se vážou hlavně k nemocničnímu jídlu a klaunovi, samotné operace a pobyty v nemocnici jí přišly jako samozřejmost, která k životu patří.
Nikdo vám nic neřekne
Že by se s ní nějaký psychologický odborník někdy bavil o tom, co prožívá, si ale nepamatuje. Ani s jejími rodiči nikdo o výchově handicapovaného dítěte nikdy nehovořil. I to je důvodem, proč se sama snaží s dětmi a jejich rodiči mluvit naprosto otevřeně i o nepříjemných stránkách jejich postižení. „Ve většině případů se dostává psychologické pomoci pouze dětem a lidem po zranění. Narodí-li se někdo s handicapem, lítá po všech možných doktorech, ale s psychologem se většinou nikdy nesetká. Panuje tu přesvědčení, že když už si někdo do života přinesl postižení, tak se za ta léta s ním naučil žít a je plně adaptovaný,“ prozrazuje Martina, jak funguje veřejný zdravotní systém v reálném životě. A s tím se snaží každý den bojovat pomocí psychologických sezení s malými i velkými zdravotně postiženými nebo prostřednictvím práce pro neziskové organizace.
Můžete také pomoct Aby mohla Martina realizovat svůj sen o fotoknize musí sehnat finanční prostředky, které pokryjí náklady na vydání. Na internetových stránkách www.darujspravne.cz běží sbírka s názvem Fotokniha Jdeme dál Srdcerváčky Martiny Veverkové, u které si můžete vybrat, jakou částku přispějete a co za své peníze získáte. Za podporu si můžete vybrat odměnu například v podobě osobního poděkování v úvodu knihy nebo sadu skleniček či letošní srdcerváčské víno.
Někdo se dokáže se svou situací smířit rychle a snaží se jít dál a žít šťastný život, jiný naopak za všechno, co se mu v životě děje, viní ostatní a svůj handicap.
MICHAELA KAŇOKOVÁ
Vlasta
Přidejte odpověď