Ondřej Zmeškal se už několik roků statečně pere s nepřízní osudu. Ve dvaceti letech oslepl a jednou z věcí, které mu pomohly zpět do života, je běh.
Třebíč – Pětadvacetiletý Ondřej Zmeškal neměl na startu života příliš štěstí. Odmala neviděl na jedno oko a špatně slyšel, přesto ho vždycky bavilo sportovat. A nepřestal s tím ani v momentě, kdy ve dvaceti oslepl úplně. Dnes běhá maratony, kvůli královské atletické disciplíně se letos vypravil dokonce až do Číny. Poprvé jsem o Ondřejovi slyšel loni na podzim, když mi v mailové schránce přistála zpráva, že nevidomý kluk z vesnice kousek za Třebíčí hledá traséry. Slovo dalo slovo, dnes je Ondřej pevnou součástí našeho běžeckého oddílu Atletic Třebíč, párkrát jsem ho vedl na závodech coby trasér, a proto mu v celém rozhovoru také tykám.
– Vyučil jsi se na zahradnickém učilišti a ještě nedávno jsi pracoval v budišovském zahradnictví. Co jsi tam jako nevidomý mohl dělat?
Když jsem oslepl, už nešlo chodit po zahradě a radit lidem. Sice jsem jim mohl o kytkách něco říct, ale motat se po zahradě jako vítr v bedně, to nejde. Místo toho jsem byl vzadu na kontejnerovně, kde se zjara sázejí trvalky. Na velikém platu dostaneš například tři sta sazenic a ty musíš přesadit do květináčů. Dovezli mi sadbovač, substrát a květináče, já si tam sedl a měl celý den vystaráno.
– Bavilo tě to?
Jo, tohle bylo pěkné, nakoplo mě to, zase začít něco dělat. Potom, co jsem oslepl, jsem totiž asi rok seděl doma a nic nedělal. Práce mi dala motivaci a sílu začít znovu.
– Co se v tobě zlomilo, že jsi po roce od oslepnutí zase vyšel z domu? Vzpomínáš si na nějaký konkrétní impuls?
Přemýšlím nad tím už pět let a vlastně nemůžu přijít na to, co se stalo. Fakt nevím, možná nad tím moc uvažuju. Asi to bylo víc aspektů dohromady. Když oslepneš, jsi najednou stoprocentně závislý na okolí. Prostě jsem po tom roce asi jenom chtěl začít zase nějak fungovat, i když to není v takovém měřítku, jako předtím. Na druhou stranu myslím, že takové věci, jako dělám teď, bych být úplně zdravý nejspíš nedělal. Chodil bych do práce, prodával stromky a na maraton na Velkou čínskou zeď by mě jet nenapadlo. (usmívá se)
– Ty jsi o zrak postupně přišel až v dospělosti. Od narození sice nevidíš na jedno oko, ale až do nějakých dvaceti let jsi na to druhé viděl normálně. Jak se z takové obrovské životní změny nezbláznit?
Moje kamarádka Peťa řekla jednu krásnou větu: Se slepotou se vyrovnáš, ale nikdy se s ní nesmíříš. Snažím se mít radost ze života, ale pořád se stávají věci, které tě srazí zpátky na zem, a ty se zase musíš zvedat. Já se takové stavy snažím nevnímat, ale někdy to prostě nejde. Hodně mi pomohl právě běh. Jdu si ven zaběhat, vyčistím si hlavu a začnu přemýšlet trochu jinak. Když bych seděl jen doma, budu řešit pouze nesmysly.
– Momentálně rozpoznáváš světlo a tmu, je to tak?
Támhle vlevo za tebou je okno.
– Je, sedíš skoro přímo proti němu…
Mám všude tmu a na jednom místě vidím světlý flek, to je to okno. Musím se kvůli tomu podívat doleva nahoru, tohle vnímám pravou spodní částí oka, která je nejméně poškozená.
– Jak tvoje zdravotní potíže vlastně začaly?
Narodil jsem se předčasně, a když mě dali do inkubátoru, přehnali to s kyslíkem. Hůř slyším a podařilo se zachránit jenom jedno oko, ale i na něm byla sítnice slabší.
– I když odmalička hůř slyšíš a na jedno oko jsi neviděl, vždycky jsi chtěl sportovat?
Chtěl, ale nebylo to jenom tak. Naši se o mně báli a nebyli úplně nadšení, že se do všeho hrnu. Třeba jsem chtěl hrát fotbal v Rudíkově za žáky, protože mě hrát bavilo. Rodiče ale měli strach, že dostanu míčem do hlavy a podobně. Potom jsem alespoň začal jezdit na kole, a jak jsem byl starší, nenechal jsem si do toho tolik mluvit a začal dělat vlastně všechno. Třeba i hokej.
– Ty jsi ale neoslepl kvůli ráně do hlavy míčem nebo nárazu na mantinel. Co se stalo?
Ve škole jsme tahali postele s matracemi a mě praskla sítnice na oku, na které jsem viděl. V levém koutku oka se mi udělala trochu mlha, jinak jsem viděl normálně. Myslel jsem, že to přejde, že zajdu za doktorkou, dostanu nějaké kapky, ale ne. To mi bylo devatenáct. Následovalo několik pobytů v nemocnicích, vyšetření a operací. Ale ještě jsem pořád viděl, normálně jsem jezdil autem.
– To nezní úplně bezpečně…
Měl jsem na oku nějaká černá místa, ale pořád jsem jezdil. V noci to tedy bylo o něco horší, já si třeba nechal přidělat na auto mlhovky, abych je za tmy mohl zapnout a viděl líp. Nakonec jsem ještě dostal šedý zákal, což se po podobných operacích stává, a začalo se to zhoršovat ještě víc. Pořád jsem ale jezdil do práce alespoň na motorce, ale to už jsem sotva zvládal. Když jsem jeden den odjížděl z práce, zhoršilo se to natolik, že při najíždění na hlavní silnici mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím jsem si musel sundat helmu a poslouchat, jestli něco nejede. Jak jsem potom přijel domů, byl jsem z toho naprosto hotový, říkal jsem si, že kdybych takhle zabil sebe, je to oukej, ale někoho jiného, to přeci ne. Potom už jsem za volant nesedl.
– Pak následovala další operace, tentokrát už poslední…
Operovali mi šedý zákal, vyměnili čočku, ale zase při tom praskla sítnice. Když mi pak sundali obvaz, ještě jsem něco málo viděl, ale bylo to den ode dne horší a horší.
– Bylo lpění na ježdění autem a na motorce určitým vzdorováním osudu?
Myslím, že ano. Představ si, že jsi samostatný a najednou musíš pořád říkat ostatním o pomoc, protože nic sám nezvládneš. No hrůza. Já právě i kvůli tomu byl rok po oslepnutí doma, trvalo mi, než mi přestalo být hloupé se na něco zeptat a požádat o pomoc.
– Povídáme si den po tvé pražské přednášce o maratonu na Velké čínské zdi. Zmiňoval jsi, že v hlavním městě bys měl s kým běhat, kde trénovat a i zázemí pro nevidomé je ve městě nesrovnatelné s Novým Telečkovem. Jak se žije nevidomému ve vsi, která čítá ani ne sto obyvatel?
V Praze by mi stačilo naučit se jednu trasu do RuCzechu nebo jiného běžeckého klubu a bylo by hotovo. Možnosti jsou ale všude, já v Třebíči narazil na oddíl Atletic Třebíč, se kterým můžu každou středu trénovat na oválu. Jenomže zase musím přemýšlet tak, aby mě tam měl kdo dovézt.
– V Telečkově žiješ odmalička. Změnil se nějak postoj ostatních lidí z vesnici vůči tobě potom, co jsi oslepl?
Toho jsem se trošku bál, co si budou lidi myslet, když najednou vyjdu ven s tím mým bílým klackem. Pak jsem přišel na to, že je to de facto jedno, co si kdo myslí, to je jejich problém. Ze začátku lidi nevědí, jak s tebou mají komunikovat, ale to rozhodně nejsou jen lidi v Telečkově, to neví a nemůže vědět skoro nikdo. Je to všechno o osvětě.
– Tohle docela chápu. Když jsem tě poznal, loučil jsem se s tebou, jako to dělám s každým – slovy: Uvidíme se! Až doma mi začalo vrtat hlavou, jestli to náhodou nebyla chyba.
Právě tohle je pro mě úplně v pohodě. (směje se) Je ale rozdíl mezi tím, jestli je člověk se slepotou smířený, nebo ne. Pokud nebude, pošle tě někam, ale pokud je, neřeší to. Já se třeba lidí strašně rád ptám, kdy se uvidíme. Nebo jiný příklad – když mě někdo naviguje, často říká tady, tady a ukazuje, prostě si to neuvědomuje. Vždycky se začnu smát a odpovídám ve stejném duchu.
– Tento styl komunikace a humoru docela odbourává ledy…
Určitě, hodně to pomáhá, jenomže komunikace je potřeba z obou stran. Když ti někdo chce pomoct, často neví, jak na to, a podobný problém mají i nevidomí, když třeba budou stát na přechodu, čekat na pomoc, a neřeknou si o ni. Sice mám taky někdy výkyvy a nechce se mi nic řešit, ale většinou nemám problém přijít do bistra na autobusáku v Jihlavě a zařvat, jestli někde není volné místo, že bych si rád sedl vedle nějaké pěkné blondýnky. To ti potom vždycky někdo pomůže.
– Když se někam chceš vypravit sám, musíš se nejdřív naučit trasu. Na jedné takové se občas proběhneš s Blackem. Jak se běhá s vodicím psem?
Musí být absolutní důvěra mezi tebou a psem. Běháme na silnici mezi Novým Telečkovem a Oslavičkou, kudy jsem dřív chodíval na vlak do práce a kde projede minimum aut. Když nějaké jede, postavím se na kraj, ale problém je, když bude nějaké stát u krajnice nebo třeba když bude traktor nakládat dřevo. Takovým překážkám by se měl pes vyhnout, a když běžíme, musí reagovat daleko rychleji a i pro něj je to náročnější.
– Vždycky vyprávíš, že jsi začal běhat tak, že za tebou přišel přítel tvé sestry Lukáš a řekl ti, jestli nepůjdeš s ním. Tebe samotného to nikdy nenapadlo, byť jsi sportoval rád?
Nenapadlo. Lukáš chvíli předtím, než mi to řekl, běžel půlmaraton v Brně, kde potkal nějakého nevidomého běžce. Vymyslel, že bych to taky mohl zkusit, a to bylo vlastně takové první zaseté semínko.
– Jak dlouho vůbec běháš?
Na jaře v Číně to byl rok, teď tedy asi rok a půl. Na začátku jsem vyběhl kopeček, píchalo mě v boku a já se na to chtěl vykašlat. Zároveň jsem ale měl pocit, že něco zase dělám a že to nějak jde. Sice píchá v boku, ale to přejde, když člověk vydrží. Den ode dne to bylo lepší, až to pak šlo samo.
– Letos jsi měl jasný vrchol při maratonu na Velké čínské zdi. Co plánuješ teď?
Trošku jsem polevil, to se přiznám. Je pravda, že když máš před sebou výzvu, žene tě to vpřed. Moje motivace byla Čína, to byl sen, který jsem si chtěl splnit. Teď bych ale chtěl jet lyžařskou Jizerskou padesátku.
– Jak to funguje na běžkách? Z kopce to jezdí docela rychle, a pokud je rozbitá stopa, neumím si to představit…
Letos už jsem jel Jizerskou desítku, kde jsme si to vyzkoušeli. My tam po sobě ve stopě křičeli, aby mě trasérka mohla navigovat, a když Ondra špatně slyší, je to docela náročné. (směje se) Teď si proto chceme koupit sluchátka s mikrofonem. Z kopečka to funguje tak, že trasérka jede přede mnou, já se jí chytnu za hůlky a tak sjíždíme dolů.
– To zní docela adrenalinově. Podařilo se ti to celé ustát?
Při tréninku jsme sjížděli docela těžký kopec a to víš, že jsem se rozbil. Najel jsem na nějakou bouli, ta mě vyhodila a letěl jsem. Trasérka Ivana se jenom smála a já byl celý od sněhu.
– Jaký rozdíl pro tebe je, když poběžíš maraton v Praze a na Velké čínské zdi?
Na to se mě občas někdo zeptá, jestli není jedno, kde běžím, když na to nevidím. Já nad tím kvůli tomu začal přemýšlet – padla na to spousta peněz, které mohly pomoct někomu, kdo má větší handicap než já. Svěřil jsem se s tím třebíčskému místostarostovi Pavlu Pacalovi a ten mě sprdnul, nad čím vůbec přemýšlím. Řekl mi, že mě sleduje spousta lidí a že díky tomu, že já zdolal maraton na Velké čínské zdi, začali jiní dělat alespoň něco. Tak jsem to trochu přehodnotil.
– A nakonec jsi vydražil svoji čínskou medaili a výtěžek daroval postiženému Aleši Dennerovi, který trpí svalovou dystrofií. Proč?
Chtěl jsem trošku vrátit zpátky, co jsem dostal.
– To jsme zase trošku odbočili od samotného závodu. Co sis z Velké čínské zdi odnesl?
Úplně jinak to tam na tebe dýchne. Vnímáš už jenom samotnou zeď a spoustu schodů, kolem trasy vnímáš jiné vůně, jiné zvuky nebo jiné lidi. Sice jim nerozumíš, ale je to něco nového. Na samotnou zeď si můžeš sáhnout, a když jsem zavřel oči, mohl jsem vzpomínat, jak vypadá. Sice to nevykompenzuje, kdybych se z ní mohl podívat, ale i tak jsem si říkal, že je to vážně něco.
—————
Ondřej Zmeškal Pochází z Nového Telečkova nedaleko Velkého Meziříčí. Narodil se 12. ledna 1991 v Třebíči, od narození neviděl na jedno oko a trpí poruchou sluchu. O zrak definitivně přišel ve dvaceti, přesto i poté pracoval jako zahradník, kterým se dříve vyučil. Před rokem a půl se dal na běhání, za sebou má už dva maratony, a to včetně jednoho velmi exotického na Velké čínské zdi. Účastní se i řady závodů na Vysočině. Pokud neběhá, pěstuje bonsaje a nyní o něm a dalších nevidomých vzniká časosběrný dokumentární film. Hotový by měl být za tři roky.
TADEÁŠ MAHEL
Jihlavský deník
http://www.jihlavsky.denik.cz/
Přidejte odpověď