Starost o handicapovaného sourozence není jednoduchá. Velmi dobře to ale zvládá dvaadvacetiletá studentka Kateřina Stehlíková, která kromě školy a dalších povinností také pomáhá svým rodičům pečovat o handicapovanou sestru Míšu. Ta trpí střední mentální retardací a je tak odkázaná na pomoc druhých.
Svitavsko – V letošním roce se jejich rodině rozhodl pomoci benefiční festival Hudba pomáhá. „Michalka je náš andílek. Jsem ráda, že jí díky tomuto projektu budeme moci zajistit specializovanou péči,“ říká její sestra Kateřina.
– Jakým handicapem Míša trpí?
Lékaři jí diagnostikovali střední mentální retardaci. Narodila se totiž předčasně, o dva a půl měsíce dříve než měla. Na mozku Michalce vznikl hematom a také se jí dostatečně neodváděl mozkomíšní mok. Nakonec Míše proto lékaři museli zavést malý strojek, který jí s tímto problémem pomáhá. Ten už bude muset mít na celý život. Dále jsou s jejím postižením spojené nevyvinuté plíce, špatná chůze a zraková vada. Velký zdravotní problém je také to, že Míša je hypotonická a musí proto cvičit s celým tělem a posílit ho.
– Co pro Míšu její postižení znamená?
Michalka u sebe neustále někoho potřebuje, není schopná se o sebe sama úplně postarat. Sama si nedojde pro jídlo a neobstará si základní potřeby. Je na tom teď ale lépe než dříve. Nedávno se naučila mluvit a může se tedy s námi konečně dorozumět. Je také schopná se sama najíst.
– Jakou léčbu a rehabilitace Míša od dětství podstoupila?
Naše Míša od dětství cvičila s maminkou Vojtovu metodu. Jedná se o intenzivní rehabilitaci, musely cvičit i několikrát denně. Michalka se díky tomu naučila postupně převalovat, získala základní reflexy a také později začala chodit. Cvičili jsme také speciální znakovou řeč a mluvení. Teď Míša chodí na logopedii, aby se její řeč zlepšila a pravidelně rehabilituje.
– Jaké pokroky Míša v poslední době zaznamenala?
Před několika měsíci Míša začala mluvit, a to byl pro nás opravdu velký pokrok. Nejprve se naučila znakovou řeč pro děti, která měla pomoci tomu, aby se později rozmluvila. Později se naučila některá jednoduchá slova a nakonec také začala slova dávat do srozumitelných vět. Máme velkou radost. Konečně nám může sdělit, co potřebuje.
– Míša také chodí do speciální základní školy. Co všechno se zde učí a jak se jí tam líbí?
Michalka je ve škole spokojená. Našla si tam kamarády. Má také svou osobní asistentku, která jí se vším pomáhá. Učí se matematiku, čtení a psaní, ale mají také tělocvik.
– Jak vás samotnou ovlivnil handicap vaší sestry?
O sestru se nejvíce starali naši rodiče, ale vždycky jsme se s bratrem snažili pomáhat. Hlídali jsme ji, krmili, ukládali do postýlky. Myslím, že jsme se o ní vždy uměli postarat. Teď pro ní především vymýšlíme neustále nějaké výlety a aktivity.
– Pamatujete si na zlom, kdy jste si uvědomila, že Míša je v něčem jiná a že nebude moci dělat stejné věci jako ostatní děti?
U nás nešlo ani tak o nějaký velký zlom. Vždycky jsme se všechno snažili přizpůsobit Michalce. Když někam nemohla, tak jsme raději vymysleli jinou variantu výletu, abychom mohli trávit čas všichni společně.
– Měla jste někdy pocit lítosti, proč to postižení potkalo zrovna vaši rodinu?
Člověk toho lituje v podstatě pořád. Vždycky když si na to vzpomenete, tak to trochu zabolí. Ale když se podívám na Michalku, tak vidím, že je to náš andílek. Když nám je smutno, tak jdeme vždycky za ní, protože ona nás dokáže rozesmát a podpořit. Ale člověku je to samozřejmě líto, že Michalku něco takového potkalo.
– Co máte na Míše nejraději?
My se nejradši tulíme. Jsme si s Michalkou vzácné, protože jezdím do školy a nemůžu být pořád doma. Teď když se naučila mluvit, tak toho využíváme a hodně se spolu nasmějeme. Když se Michalka usměje, tak by rozesmála snad i toho nejsmutnějšího člověka.
– Jaký je tedy váš sourozenecký vztah?
Podle mě jsme si hodně blízké. Vždycky když přijíždím po týdnu ze školy, tak na mě Míša čeká u okna, mává na mě a volá. Teď mi začala říkat Kačenko, to se mi líbí. Jsme na sebe hodně vázané.
– Co spolu nejčastěji děláte ve volném čase?
Jezdíme hlavně na výlety. Hledáme jí dětské aktivity, takže například navštěvujeme různé pohádky. Má ráda Makovou panenku a motýla Emanuela a z novějších pohádek třeba Ledové království. Taky má ale ráda loutky a všechny zvířátka. Několik let už také jezdíme na hypoterapii do Janova, kde má kontakt s koňmi.
– V letošním roce se vaší sestře rozhodl pomoci projekt Hudba pomáhá. Jak jste na tuto nabídku reagovali?
Byli jsme především hodně šťastní. Překvapilo nás, že nás pořadatelé oslovili. Hlavně jsme ale měli radost, že pomůžeme naší Michalce.
– Kdy jste se poprvé o tomto festivalu doslechla?
Začalo to tím, že sestřenice Mája přijela o Vánocích na návštěvu a pozvala nás na koncert, kde bude vystupovat. Mysleli jsme si, že to bude koncert vážné hudby, protože Mája hraje na saxofon. Ale festival Hudba pomáhá nás naprosto okouzlil. I slzičky nám ukáply. Od té doby naše rodina koncerty navštěvovala pravidelně.
– K čemu bude tedy sloužit výtěžek letošního ročníku festivalu Hudba pomáhá?
Výtěžek použijeme na zaplacení léčebného pobytu v lázních Klimkovice. Zde bychom Michalce chtěli zajistit speciální program zaměřený především na rehabilitaci a cvičení nohou. Míša sice umí chodit, ale její chůze je hodně nestabilní. Celkově bychom také chtěli, aby se zlepšila koordinace jejího těla.
BARBORA KOŠNAROVÁ
Svitavský deník
http://svitavsky.denik.cz/
Přidejte odpověď