Léčil lidi s nemocí kuřáků a pak ji sám dostal. „Chronická obstrukční plicní nemoc totiž postihuje i patnáct procent nekuřáků, říká Stanislav Kos.
Loni na takzvanou nemoc kuřáků zemřelo 3 500 Čechů. A pacientů každoročně přibývá. Před pěti lety se mezi ně zařadil i plicní lékař Stanislav Kos, bývalý předseda České pneumologické a ftizeologické společnosti a také primář Léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí v Janově. „Máme dnes k dispozici nejlepší léky. Nárok na jejich proplacení pojišťovnou ale mají jen nekuřáci, i když postihuje 85 procent kuřáků,“ říká lékař v penzi.
– Přes třicet let jste se věnoval pacientům s chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN) a před pěti lety jste zjistil, že ji sám také máte. Jak jste na to přišel?
Rozvíjelo se to postupně. Prodělal jsem operaci břicha a po ní došlo k tomu, že jedna polovina mé bránice přestala pracovat. Takže jsem měl třeba při plavání dušnost. Neuplaval jsem tolik, kolik jsem byl zvyklý. Ale neměl jsem ty hlavní příznaky jako kašel, to jen sezonně. Ty nemám ani teď. Dušnost jsem přisuzoval následkům operace. Když jsem se ale zadýchával čím dál více, udělal jsem si spirometrii (vyšetření plic – pozn. red.) a ta prokázala dechové omezení. Později se prokázala i CHOPN.
– Jaká byla vaše první reakce?
Člověk je vždy překvapený. Alergie a astma jsem měl od mládí, ale že se postupně zkombinuje s CHOPN, jsem nečekal. Ale díky včasnému nasazení léčby a rehabilitaci se můj stav rychle stabilizoval.
– Omezuje vás nemoc nějak?
V běžném životě omezení necítím, jen už nevyběhnu strmé schody a nebudu sprintovat za tramvají. Spíše mě to omezuje rekreačně.
– Minulý týden proběhl Světový den boje proti chronické obstrukční plicní nemoci. Jak je na tom Česko s touto chorobou?
Situace je podobná jako u cukrovky – asi osm procent obyvatelstva trpí touto nemocí. Navíc jde o jednu z mála chorob, kterou se zatím nedaří potlačovat. Naopak počty pacientů narůstají v důsledku epidemie kouření.
– Co to vlastně je chronická obstrukční plicní nemoc?
Je to chronický zánět sliznice dýchacích cest. Jejich buňky mají u zdravého člověka řasinky, které odstraňují hlen a nečistoty z dýchacích cest. Vlivem kouření řasinky odumírají. Chroničtí kuřáci jsou pak drážděni ke kašli tím, že jim zůstává hlen v průduškách a musí ho s úsilím dostat ven.
– To je i první příznak této nemoci?
Ano, dlouhodobý kašel a asi v 70 procentech vykašlávání hlenu. Další je dušnost. Pacient nejdříve nezvládá stejné činnosti jako vrstevníci. Ať už se jedná o turistickou chůzi, či výšlap do schodů. A dušnost se může postupně zhoršovat. Později může nastat, i když je pacient v klidu. Znemožňuje mu to obléci se, uvařit si.
– Takže nestačí s dechem u běžných denních činností?
Přesně tak. To je jen důsledek toho, že průdušky nefungují správně. Je zde malý přenos kyslíku z nadechovaného vzduchu do krve a nedostatečné odstraňování kysličníku uhličitého z organismu. V pokročilých fázích mohou mít pak lidé promodralé prsty, rty nebo špičku nosu.
– CHOPN se přezdívá nemoc kuřáků. Přitom, pokud vím, vy nekouříte a nemoc vás postihla také.
Vliv kouření je patrný. Ale asi patnáct procent všech nemocných jsou nekuřáci, včetně mě.
– Co jejich nemoc způsobí?
Může na to mít vliv pracovní prostředí, třeba když je prašné nebo když někdo pracuje v dolech. Má na to vliv i životní prostředí, které nás obklopuje. A většinou onemocní lidé, kteří mají průdušky už od narození nějak poškozené. Třeba trpí od dětství alergiemi či astmatem. To je zrovna můj případ.
– Má na to vliv i dědičnost?
Také. Jsou určité rodiny, které mají průdušky častěji postižené. Takovou zvláštností je, že například v zemích Dálného východu, kde ženy vaří v chatrčích se špatným odvětráváním, je tato choroba častější.
– Takže riziková je i návštěva zakouřených podniků?
Samozřejmě, pasivní kouření má vliv také.
– Jak je na tom Česko v porovnání se světem?
V procentech nemocných se příliš nelišíme. Ale v některých velkých městech jako Buenos Aires mají výskyt choroby vyšší.
– A co léčba v Česku?
Máme k dispozici nejlepší a nejúčinnější léky. Jediné, co vyčítám zdravotním pojišťovnám, je to, že nejlepší léky nemůžete dát kuřákům.
– Proč?
Protože si kouřením zhoršují zdravotní stav. A tak jim pojišťovna tyto léky neproplatí. Ale představte si, že byste diabetikovi, který nedrží dietu, odmítla dát inzulin. Je to nesmysl.
– Chcete říct, že pokud jsem kuřák a mám CHOPN, tak mi lékař nemůže předepsat nejlepší léky, ale musí mi dát méně účinnou náhradu?
Přesně tak. Lidé s CHOPN jsou jedinou skupinou, která má takové omezení. A i mně jako nekuřákovi a bojovníkovi proti kouření to vadí.
– Předpokládám, že si je pacient může uhradit sám?
To může. Ale jde o drahé léky. Jedno balení stoji asi tisíc korun a vydrží tak měsíc.
– A co kdyby pacient lékaři začal tvrdit, že přestal kouřil?
Zkušený lékař by se jeho tvrzením neměl nechat zmást, protože kuřáka poznáme i z odstupu za použití vlastních smyslů. Navíc máme k dispozici přístroje, které dokážou kouření prokázat. A kdyby lékař napsal kuřákovi recept, který proplácí pojišťovna, a přišel by na to zpětně revizní lékař, tak to nakonec zaplatí předepisující lékař.
– Dá se s tímto problémem něco dělat?
Už jsem to přednesl na schůzi pacientských organizací na ministerstvu. Jenže oni nechápou, že odepíráme nemocným ten nejúčinnější lék, a že kdybychom to udělali kterékoli jiné skupině pacientů, tak by to dopadlo špatně. Třeba lidem s cukrovkou. Nebo epileptikům. Spousta z nich nedodržuje zdravou životosprávu a tím si zhoršuje stav. A přesto mají nárok na proplácení léků. Nikde toto omezení neexistuje, jen u CHOPN.
– Proč?
Nechápu to. Asi jde o lidskou omezenost a šetření. Také pojišťovny šetří.
– Přibývá nemocných s CHOPN?
Ano. Poměrně výrazně. Dnes se předpokládá, že je u nás osm set tisíc nemocných. Ale jen třetina, tedy asi dvě stě padesát tisíc, je v péči lékařů. Ti ostatní o ní nevědí.
– Přibývá i úmrtí na tuto chorobu?
Ano. Zatímco v roce 2007 na ni zemřelo dva tisíce lidí, loni už to bylo tři tisíce pět set lidí. I proto děláme propagační akce, aby si lidé zašli na kontrolu. Řada z nich nejde nikam, dokud nemají vážné problémy. I proto jsme vyzvali tři sta padesát plicních ambulancí v Česku, aby tento týden, konkrétně 24. listopadu, nabídly lidem bezplatné vyšetření, které by nemoc odhalilo včas.
– Dá se někde najít jejich seznam?
Ano. Na stránkách pneumologie.cz, v sekci Pro veřejnost.
– Pokud vím, tak chronická obstrukční plicní nemoc je nevyléčitelná?
To sice ano, ale je léčitelná. Léčba navíc může výrazně zlepšit stav a zmírnit obtíže.
– A ty se u neléčených lidí stále zhoršují?
Ano, ale to zhoršování může být velice pozvolné, i v řádu let.
– Jak léčba této choroby probíhá?
Je rozdělena do několika stupňů. Základ je stejný pro všechny. Je to prevence. Pokud pacient kouří, měl by přestat. Do prevence spadá i očkování, hlavně proti chřipce. Ta může průběh nemoci velmi zhoršit. Druhý stupeň je inhalační léčba, tedy inhalátory, jaké se používají při astmatu. A pak je třetí stupeň, kterému se říká fenotypicky cílená léčba. A ta už je specifická u každého pacienta.
– Takže CHOPN má více podob?
Ano. Každý podtyp vyžaduje určité zvláštní léky. K základnímu inhalátoru se přidávají specifické protizánětlivé léky, léky na odkašlávání a podobně. A doporučuje se dechová rehabilitace a cvičení.
– Třeba i jóga?
Také, ale jsou na to i speciálně školení fyzioterapeuti. S nimi pacienti cvičí, jak dýchat do břicha, jak ovládat bránici, která je hlavním dýchacím svalem, a jak relaxovat. Když člověk začne být dušný, tak začne zmatkovat. Je třeba se umět zklidnit.
– Změnila se léčba za poslední léta?
Přibývají nové preparáty. Dříve se muselo inhalovat třeba pětkrát denně. Dnes stačí ráno a večer. Je to jednodušší.
– A změnila choroba nějak váš pohled lékaře na ni?
Když jsem začal užívat léky na rozšíření průdušek, uvědomil jsem si, jak je důležité to, co klademe pacientům na srdce, aby se správně naučili ovládat inhalátor.
– Zmínil jste, že vás nemoc tolik neomezuje. To je asi dáno i tím, že jste si ji včas diagnostikoval. Jak ale omezuje v případě, že se na ni nepřijde tak brzy?
Kromě zmíněné dušnosti a kašle musí mít pacient u sebe stále rychle působící inhalační lék. Lidé, kteří už jsou v hodně pokročilém stadiu nemoci, musí být na domácím podávání kyslíku.
– Na kyslíkové bombě?
Ano. Mají doma přístroj, který jim vyrábí kyslík. Je zapojený do elektřiny. A oni musí alespoň šestnáct hodin denně inhalovat. To je významné omezení. A v poslední řadě pak může přijít i transplantace plic.
– Myslíte si, že bude někdy tato choroba úplně vyléčitelná?
To bych byl asi příliš velký optimista. Spíš si myslím, že ne. Ale asi budou již brzy existovat ještě lepší a účinnější kombinované léky, které bude stačit užívat jen ráno.
—
Lékař a pacient Stanislav Kos vedl přes 33 let Léčebnu tuberkulózy a respiračních nemocí v Janově u Rokycan. Dvanáct let byl předsedou České pneumologické a ftizeologické společnosti a stále je členem jejího výboru. Poté spoluzaložil Český občanský spolek proti plicním nemocem. Působí v něm jako předseda. Před pěti let zjistil, že má chronickou obstrukční plicní nemoc, kterou sám léčil.
O autorovi: Tereza Blažková, redaktorka MF DNES
Přidejte odpověď