„To, co by se lidé s tělesným postižením ve škole učili rok, tady zvládnou za týden,“ říká vedoucí kavárny
DOBRÁ ZPRÁVA PRAHA / Na první pohled vypadá kavárna v ulici Na Topolce jako všechny ostatní. Teprve na druhý je něco trochu jinak: mezi zákazníky je více lidí na vozíku a vozíčkáři jsou někdy i mezi obsluhujícími. Je to totiž TA KAVÁRNA, tréninkové pracoviště lidí s tělesným postižením.
TA KAVÁRNA je součástí Jedličkova ústavu a školy (JÚŠ), jež se zabývají péčí o tělesně postižené děti a mládež a jejich vzděláváním již od roku 1913. V letech 2005 až 2006 tu postavili nový rehabilitační pavilon a právě v něm se našel prostor i pro kavárnu.
„Na začátku byl nápad bývalého ředitele Jana Pičmana, aby v novostavbě byl prostor i pro kavárnu. Nejprve fungovala tak trochu jako bufet hlavně pro maminky, které sem vodily děti do školy. Ale záhy jsme zjistili, že sem chodí nejméně 40 procent lidí z venku,“ říká vedoucí kavárny a duše jejího tréninkového programu Andrea Šváchová. Právě ji napadlo zaměstnávat v kavárně tělesně postižené, kteří zde budou moci získat nové dovednosti uplatnitelné v jakékoli práci.
Test chlebem
Možnost vyzkoušet si tak obyčejné věci jako třeba krájení chleba či nandávání jídla na talíř a v neposlední řadě komunikaci se zákazníky a nemít přitom za sebou pedagoga či rodiče má pro lidi s tělesným postižením velký význam. „Mohou během velmi krátké doby doslova rozkvést, to, co se ve škole učili rok, tady zvládnou za týden,“ zdůrazňuje Andrea. V rámci tréninkového programu kavárna zaměstnává lidi se zdravotním postižením vždy na dobu deseti měsíců. Během té doby si zároveň za pomoci pracovní terapeutky a trenéra hledají práci na běžném trhu. Kavárna tedy nepřipravuje zájemce na budoucí práci v kavárně, ale obecně na výkon jiných povolání, na život jako takový. Někteří z postižených jsou na tom totiž tak, že ač je jim třeba 25 let, nikdy nebyli sami nakupovat, nikdy nekrájeli citron nebo brambory. V kavárně se to naučí jaksi mimoděk a navíc za to dostávají ještě mzdu.
Provozovatelem tréninkového programu je obecně prospěšná společnost Borůvka Praha, která má kousek odsud za Táborskou branou také obchůdek Borůvka, kde prodává výrobky z chráněných dílen. I tady se lidé s postižením mimo jiné učí pracovat s penězi. „Mnozí s nimi nepřišli do styku za celý svůj dosavadní život,“ upozorňuje Andrea.
Pracovní doba v TA KAVÁRNĚ trvá čtyři a půl hodiny, z toho půlhodina se věnuje počítání peněz a zhodnocení směny s trenérem. K tréninkovému programu ale patří i provozní schůzky, na nichž zdejší zaměstnanci učí například napsat životopis. Každému se rovněž nastaví individuální plán, kde si sám určí, co by chtěl za příští dva měsíce zvládnout.
Kapacita kavárny je 60 až 70 osob. „Naplní se to při večerních pořadech. Bývají tu výstavy, koncerty, recitace veršů a podobně. Pak je kavárna otevřena až do desíti večer,“ říká Andrea.
„Všichni zájemci o práci projdou na začátku pohovorem a praktickou částí, kde si vyzkoušejí, co zvládne jejich jemná motorika, případně sezení na vozíku. Samozřejmě, že musí také zvládnout připravit kvalitní kávu či jiný nápoj,“ dodává Andrea.
Zaměstnanci, kteří jsou ve směně vždy po dvou, dostávají za práci mzdu. „Samozřejmě jen na úrovni minimální mzdy, víc nám naše zdroje nedovolují,“ říká Andrea. Podle ní je hlavním úspěchem kavárny skutečnost, že za šest let fungování tréninkového programu našlo z jeho 72 absolventů asi 70 procent práci a 52 procent si ji dokázalo udržet. Jedna z absolventek, která nebyla spokojená s tím, jak s ní na pracovišti zacházejí, dokonce dala výpověď a do tří měsíců našla novou práci. „Tomu říkám emancipace postiženého v praxi,“ dodává s úsměvem Andrea Šváchová.
JAN HORÁK
5plus2
Přidejte odpověď