Před kamerou reagují bezprostředně, byť na jednoho z nich ten přístroj působí jako z jiného světa. „Každý autista je originál,“ shrnuje v rozhovoru pro HN svou dvouletou zkušenost z natáčení Normálního autistického filmu jeho autor Miroslav Janek. Po nedávném ocenění na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě snímek zítra vstupuje do kin.
„Jsem záporná postava a hraju víceméně takovýho Jokera,“ popisuje se v narážce na Batmanova protivníka v úvodu snímku vtipálek Lukáš, jeden z pěti „originálů“, kteří se stali nejen protagonisty, ale též spolutvůrci Jankova nového dokumentu. Lukáš miluje filmy Quentina Tarantina, Christophera Nolana, Miloše Formana či Woodyho Allena. Je mu čtrnáct let.
Janek točí intimní díla, ať už tak jako filmy Olga či Evangelium podle Brabence pojednávají o známých osobnostech – Olze Havlové a hudebníkovi Vratislavu Brabencovi –, či o dětech, s nimiž pracuje pravidelně. „Nejde o nějakou kolekci filmů o dětech,“ poznamenává Janek. „Už u snímku Nespatření, mého prvního s dětskými protagonisty, mě oslovila producentka. Vždy mi to zkrátka nějak přišlo do cesty. Když mě nyní oslovil producent Jan Macola, říkal jsem, že vůbec nevím, co to znamená natočit film o autismu, že je to široké téma.“
Pak se ale potkal s Michalem Roškaňukem, který s autisty pracuje a sám má Aspergerův syndrom, tedy lehčí formu autismu. A ten režiséra Janka seznámil s „aspíkama“, jak si sami říkají.
Ve filmu Nespatřené Janek před dvaceti lety natáčel s nevidomými dětmi, které fotografují. Později ve snímku Chačipe dal dětem z dětského domova do rukou kamery. I nyní na své hrdiny pohlížel především jako na rovnocenné partnery.
„Už na počátku jsem se rozhodl, že v mém filmu budou jen děti, žádní odborníci či rodiče – což jsem nakonec v jednom případě porušil,“ popisuje Janek. „A chtěl jsem, aby jako hudební doTomáš provod k celému filmu byla hudba od Denise.“
Klavírní sóla od talentovaného hudebníka Denise, který občas rád hovoří latinsky, jsou skutečně jediným soundtrackem filmu. Tedy spolu s několika rapovými čísly nejstarší protagonistky Majdy, jíž autismus diagnostikovali až ve třinácti a která ve svých písních nahlíží na svět nihilisticky.
„Nesnáším svou rodnou obec, je to tady samej blbec,“ rapuje Majda a v jejím životním postoji se odráží zkušenost mnohých dospívajících i vědomí vlastního postižení. „Divná jsem od narození, nikdy se to nezmění, nic dobrýho na mě není a mám dlouhý vedení,“ zpívá jindy. Ale Jankův hravý i dojemný dokument všechny své hrdiny ukazuje jako svébytné „normální“ jedince, nikoliv jako přehlídku diagnóz či podivínských géniů, jak autisty často vidíme v hraných filmech.
„Je třeba vybudovat si důvěru,“ říká Janek. „S Lukášem to bylo rychlé, ale s Marjamkou, která si kreslí víly, to trvalo déle, ona je taková éterická. Jejich chování před kamerou a mimo ni však bylo stejné už při prvních setkáních. Ale jak jsou pro mě takové záhadné bytosti, trvalo trochu déle rozklíčovat, jak s nimi komunikovat.“
Způsob Jankovy práce je vlastně prostý. „Mám metodu co nejvíc s lidmi být a co nejmíň točit. Snažím se chápat kamery, jen když cítím, že něco vzniká. Podobně jako když se ještě točilo na filmový materiál. Občas se to nepodaří a natočím víc, ale to už je nemoc digitálu,“ přibližuje režisér. „Za den s dětmi jsem natočil maximálně hodinu, ale i to bylo moc. Na klasický film bych natočil tak patnáct minut.“
Během natáčení začaly samy děti Jankovi nabízet, kde filmovat a co dělat. A Lukáš ho překvapil návrhem plakátu, z něhož se stal skutečný plakát snímku. „Mělo by tam být něco lákavého a celkově ten vzhled by měl bejt takovej surrealistickej, a ty takový blbosti děláš, ne?“ odzbrojil režiséra svou upřímností.
„Děti jsou obecně bezprostřední. Ale u autistů to jde do větších extrémů, jedou si ve svém živlu, kamera se jich dotýká ještě míň,“ říká Janek a vysvětluje: „Mají touhu po srozumitelnosti, jasnosti, logice. Vždy mě potěšilo, když mi ukázali, že ten náš způsob vnímání světa je trochu divný.“
Hospodářské noviny
Přidejte odpověď