Na jedno oko nevidí vůbec a na druhém jen slabě rozeznává. Přesto Terezie Hřídelová nesedí doma a nelituje se. Místo toho pravidelně závodí na běžeckých tratích s vidícími. Při závodech jí pomáhá trasér, který běží před ní a supluje její oči. I proto musí běžkyně a trasér tvořit jedno tělo.
Terezie sice závodně běhá teprve dva roky, ale už si stihla vybudovat stálé místo v první dvacítce kategorie žen do 39 let, a to na tratích série závodů RunTur. Při nich vedle sebe běží zdraví i handicapovaní, profesionálové i amatéři. Ovšem být takhle dobrý jen po pár měsících tréninku s sebou nese i praktické starosti. Například, kde najít vhodného traséra, tedy člověka, který zrakově postiženému při běhu pomáhá: Musí běžet o krok či dva před handicapovaným běžcem a být tedy o dost rychlejší. Možná i z toho důvodu mají velmi rychlé zrakově postižené běžkyně za traséry muže. „Ne s každým si ale sednete povahově i běžeckým rytmem. Navíc vás ten člověk musí umět vést, vědět co, jak a kdy říct, a také jako by táhnout stále dopředu,“ vysvětluje Terezie úlohu traséra. Ten nejenže dává na běžce pozor, ale mimo jiné musí také kontrolovat jeho síly. Například, když se Tereza letos poprvé přihlásila na půlmaraton, její maminka měla strach, aby nepřecenila své možnosti a po závodu fyzicky neodpadla. Trasér je vlastně „balení“ trenéra, kondičního parťáka, psychologa a kamaráda v jednom.
Integrace do běžné školy
Výkony na pětikilometrové a desetikilometrové dráze řadí Terezu mezi nejlepší amatérské běžkyně. Přitom její maminka přiznává, že nebylo vůbec jisté, zdali bude někdy chodit, natož běhat. „Dcera se narodila předčasně v 27. týdnu těhotenství s již poškozenou sítnicí a povoleným svalstvem. Lékaři mi po porodu předpovídali, že bude jenom ležet,“ říká maminka Ivana, která je ale velká bojovnice, stejně jako její dcera. Ihned po propuštění z porodnice začala s novorozencem pětkrát denně cvičit Vojtovu metodu, při které se speciálními tlaky aktivují svaly. A i když původně Terezie neměla nikdy chodit, ve dvou letech se díky tomuto cvičení sama postavila. Pomalu, zato vytrvale, doháněla ztracený čas. Svaly jí začaly poslouchat, ale s očima to bylo horší. Ve třech letech lékaři Ivaně oznámili, že její dcera patrně nikdy pořádně neuvidí. Ani to ale mladou maminku neodradilo od úmyslu zapojit Terku do běžného života i standardních škol. Sice si děvče muselo díky svému postižení na všechno počkat, což způsobilo, že v každé třídě byla o dva roky starší než spolužáci. Ivanina vize integrovat dceru do klasického vzdělávacího systému pro ni byla natolik motivující, že se i ona sama vrhla na studium pedagogické fakulty. S dcerou se odstěhovala z jižních Čech do Prahy, kde věřila, že pro ni lépe najde vhodnou školu. „Naštěstí jsem si udělala kurz Montessori pedagogiky pro postižené děti a podařilo se nám tak Terku umístit na první stupeň Montessori školy. A musím říct, že jí to nesmírně prospělo. Bohužel ale před těmi šesti lety tam ještě nebylo možné pokračovat i na druhém stupni a Terka musela nastoupit do normální školy,“ vypráví Ivana. Jenže učitelé neměli zrovna pochopení pro speciální potřeby handicapované žačky. Ivana musela sama shánět speciální pomůcky a doma texty obrazově upravovat nebo předělávat na zvukové výstupy. Krom učitelů byl na základní škole problém i s dětmi. Ani ty na Terčin handicap nebraly moc ohled. „Na hodinách tělocviku jsem měla jako jeden z mála pohybů dovolený běh na krátké tratě. Bylo zcela běžné, že mě při něm spolužáci několikrát srazili. Na druhou stranu vás to otrká, když víte, že se o své místo na trati musíte poprat se zdravými, kteří se s vámi nemazlí,“ svěřuje se Terka.
Hlavně se nebát
Vzhledem k Terezčinu pohybovému nadání ji maminka každoročně posílala na sportovní soustředění zrakově postižených. „Na táborech jsem vyhrávala všechny sprinty, proto mi doporučili, abych si našla traséra a mohla běhat i delší tratě,“ dodává mladá běžkyně. „Na rovné a krátké trati se ještě jakžtakž orientuji, ale třeba v lese nebo při přebězích ze tmy do světla či v kopcích nevidím téměř nic,“ vysvětluje Terezie. „Vlastně i kvůli tomu, že můj trasér Miloš běhá delší tratě, jsem se přesunula ze sprintů na vytrvalostní závody.“
Maminka o ni strach nemá.
Veškeré obavy ji přešly, když viděla video, ve kterém sekali nevidomí dříví. To jí dodalo odvahy, aby Terku nezahltila přílišnými ohledy, které by v konečném důsledku mohly napáchat víc škody než užitku.
Kroky v přítmí
To, že si dívka zvolila jako svůj sport běh, není náhoda. „S věkem se její postižení zhoršuje. Před dvěma lety se Terce začaly objevovat i glaukomové zákaly, při kterých rychle narůstá nitrooční tlak a mohla by při nich přijít o poslední zbytky vidění. Proto může jen plavat nebo běhat, to nehrozí riziko, že by ji třeba trefil míč do hlavy,“ vysvětluje maminka. Pro plavání se nenadchla, proto byl běh pro pohybově talentované děvče jedinou šancí, jak pravidelně sportovat. A navíc, u nich v rodině mají běhání v krvi. Závodně běhal jak Terčin bratr, tak i sestřenice a bratranec. A sestřenici jen o vlásek unikla účast na olympijském maratonu.
„Naše rodina je ve sportu celkem aktivní, ale všichni bydlí na opačném konci republiky, takže nemohou Terce s přípravami na závody pomáhat,“ prozrazuje maminka, která je velmi vděčná, že alespoň na závody má dcera stálého traséra. Miloše objevila Terčina kamarádka díky spolku Konečně společně, jenž má za cíl seznamovat zrakově postižené běžce s těmi vidícími. A že to byla milionová výhra, rodina poznala už po prvních zkušebních bězích. Terka si s Milošem sedla natolik, že po týdnu už spolu poprvé startovali na závodě v Českých Budějovicích. A pár startů stačilo k tomu, aby se společně několikrát postavili na bednu vítězů už při prvních závodech v kategorii žen do 18 let.
Jen pro radost
Běh je ale pro Miloše a Terku jen koníčkem, který někdy musí jít stranou před každodenními povinnostmi, jako jsou práce a střední škola. Tu Terka navštěvuje už třetím rokem. Ale po předchozích špatných zkušenostech s klasickým vzděláváním, tentokrát padla volba na střední odbornou školu pro zrakově postižené, kde se učí na knihtiskařku. Miloš během vyplňuje všechen svůj volný čas po práci, kvůli které občas pobývá i v zahraničí. S Terkou tak nemůže pravidelně trénovat a potkávají se hlavně na závodech. A ačkoli jsou natolik sehraní a daří se jim i bez pravidelné přípravy, přece jen každého sportovce zdokonaluje právě trénink.
A na ten Terce stále parťák chybí. „Tím, jak se dcera neustále zlepšuje, potřebuje zapracovat i na fyzické kondičce, jídelníčku a tréninkovém plánu, aby obstála v náročnější konkurenci. Třeba na zahraničních nebo mistrovských závodech. Nadace Leontinka nám nyní pomáhá sehnat někoho, kdo by s ní mohl trénovat,“ komentuje maminka.
A jak to Terka řeší, když se její trasér nemůže zúčastnit závodu?
„Když nechci závod obětovat, musím si najít někoho jiného, kdo mě povede. Jednou jsem se těsně před závodem domluvila s neznámou holkou, že mi bude dělat trasérku. V závodech měla vždy dobrý čas, proto jsem si myslela, že to půjde. Jenže po první třetině jsem jí utekla. Když jsem si to uvědomila, zpomalila jsem a zrovna okolo běžel nějaký pán, který si mě všiml a sám mi nabídl, že mě do cíle dovede,“ líčí Terka. Ostatní soutěžící jsou zvyklí na běžce s vestičkou s nápisy Nevidomý a Průvodce. Dejte si proto pozor, až se někdy budete dívat na běžecké závody, jestli neuvidíte kudrnatou zrzavou holku s takovou vestičkou. Možná sledujete budoucí účastnici paralympiády. Terka sice tvrdí, že běhá jen pro radost, ale znáte to, skoro každý sportovec v duchu tajně doufá, že se jednou podívá na olympiádu.
MICHAELA KAŇOKOVÁ
Vlasta
Přidejte odpověď