Třiatřicetiletý Tomáš Bogner se už jako neslyšící narodil. Za práva lidí se stejným handicapem bojuje celý život a zmíněné problematice velmi rozumí. S razancí a jistým rozčílením znakuje především ve chvíli, kdy se dostaneme k faktu, že o světě neslyšících často rozhodují slyšící. Podle něj není možné řídit a rozhodovat o něčem, čemu zdaleka nelze rozumět.
– Jak byste popsal svět neslyšících?
Je stejně plnohodnotný, jako svět váš, slyšících. Máme vlastní kulturu, své zájmy, koníčky, profesní uplatnění, přátele, bohatou historii a krásný český znakový jazyk, který je pro nás přirozený. My dva se od sebe lišíme jen tím, že já znakuji a vy mluvíte.
– Máte pocit, že se občas musíte přizpůsobovat nám slyšícím až příliš?
Někdy ano. Podmínky pro náš život nejsou vždy vyhovující. Kdybychom měli třeba k dispozici dostatek tlumočníků a všechny důležité informace by byly přeložené do českého znakového jazyka, měli více příležitostí uplatnit své vědomosti a schopnosti v praxi, pak by se nám žilo určitě snadněji. Ale nestěžuji si. Záleží na lidech, respektu a porozumění.
– Největším problémem je nedostatek tlumočníků?
Dá se to tak říci. Na jednoho tlumočníka českého znakového jazyka u nás vychází sto čtyřicet tři neslyšících. Ve světě a v dalších zemích Evropy jsou čísla zcela jiná. Na čtyři až pět neslyšících vychází jeden tlumočník. Proto jsem rád, že v Hradci Králové vznikla Vyšší odborná škola pro tlumočníky, která letos otevřela první ročník. Postupně se tedy věci hýbou správným směrem.
– Kolik škol pro neslyšící je v České republice celkem?
Třináct. Větší část učitelů ovšem neznakuje, tudíž výuka není tak kvalitní, jak by měla být. Na děti s postižením sluchu i neslyšící řada učitelů normálně mluví a děti jim v lepším případě špatně rozumí. V horším pak nerozumí vůbec. Neznalost znakového jazyka učitelů je další velký problém na speciálních školách pro děti s vadami sluchu u nás. Jak se potom mají děti dále vzdělávat? Přitom je mezi nimi hodně chytrých a nadaných dětí. Podle zákona navíc mají na vzdělání právo. V roce 1998 toto bylo uzákoněno a dodnes zákon nemá vyhlášku, a změna tím pádem nenastala. Slyšící by měli vědět, že neslyšící mají stejné schopnosti jako oni. Jen potřebujeme pomoci s komunikací a více naše zájmy i potřeby propagovat veřejně. Hodně by pomohlo mít neslyšící odborníky ve státní správě, na ministerstvech, v parlamentu a ve vládě. Jedině neslyšící člověk rozumí kultuře neslyšících, zná problémy spojené s vadami sluchu, se vzděláváním dětí, studentů, s uplatněním na trhu práce a ví, co nám chybí, co potřebujeme. Slyšící člověk nikdy plně nepochopí ani neporozumí této problematice. Což je logické.
– V Královéhradeckém kraji letos kandidoval jeden neslyšící…
Máte pravdu. Škoda, že se nedostal do Zastupitelstva kraje. Ne vždy vše vyjde. Dobré je, že ukázal slyšícím, že není třeba se bát s neslyšícími komunikovat. Když není tlumočník, vezme se papír, máme telefony na napsání zprávy, dotazu nebo notebooky. Tohle byla skvělá propagace pro neslyšení.
– Proč se mu podle vás nedostalo dostatečné podpory?
Těžko říci proč. Řekl bych, že lidé o neslyšení a s ním spojených problémech moc nevědí. Nemyslím si, že neměl dostatek podpory. Bylo to něco nového a pro běžné obyvatele i překvapivého. Mám osobní zkušenost, že nás někteří slyšící podceňují. Krajské volby jsou také malým rybníčkem. Kdyby to byla otázka celorepubliková, myslím si, že by uspěl. U nás je více jak půl milionů neslyšících a dalších lidí s vadami sluchu. To už je dost velká síla.
– Jak naopak neslyšící hledají cestu ke slyšícím, aby situaci pomohli?
Vše je o komunikaci, o příležitosti, přesvědčování, že se nás slyšící nemusí bát. Věra Strnadová, která je spoluautorkou zákona o neslyšících, postupně ztratila sluch, třeba říká, že jsou u nás obrovské bariéry. Minulý režim potlačoval všechny handicapované. A nám se od revoluce nepodařilo prorazit tak viditelně, jako se to podařilo nevidomým nebo vozíčkářům. Musíme být více slyšet i vidět.
– Opravdu máte pocit, že jsou neslyšící většinovou slyšící společností diskriminováni?
Ano. Například v Praze na Smíchově byl vyhlášený konkurz na ředitele školy v Holečkově ulici. Hlásili se dokonce dva neslyšící kandidáti. Měli všechny předpoklady, a přesto je zástupci ministerstva nevybrali kvůli jazykové bariéře. A to není jediný příklad. Je třeba si uvědomit, že český jazyk je pro neslyšícího prvním cizím jazykem, který se musí dobře naučit, aby mohl dobře komunikovat se slyšícími. Ne na všech speciálních školách u nás se učí český jazyk tak, jak by se učit měl. Proto se stává, že když si slyšící píše s neslyšícím, někdy slyšící nabude dojmu, že je neslyšící nevzdělaný, protože jeho čeština má hodně gramatických chyb. Neslyšící by se měli gramatiku učit jako cizinci.
– Je to třeba jako byste mluvili najednou dvěma jazyky?
Přesně tak. Například anglicky a česky. Také vám Angličan nebude hned rozumět a vy jemu také ne. Budete mít oba v komunikaci guláš. Ze své praxe znám jen pár příkladů, kdy rodiče neslyšícího dítěte znakují správně. A to se v pozdějším věku dítěte projeví negativně. Dítě jde ve vzdělávání neuvěřitelně dopředu. Musí mít dobrou komunikaci v rodině a dobré pedagogy.
– Nejste přece jen trochu nespravedlivý vůči slyšícím? Na jednu stranu je přirozené, že menšina se přizpůsobuje většině.
Máte pravdu. Pokud se ale už od dětství setkáváte s tím, že vám okolí nerozumí tak, jak byste potřebovali, je to těžké. Když nemáte dostatek informací nebo často ve třídě mezi slyšícími vrstevníky ani jednoho kamaráda, máte to pak zkrátka v sobě. Je problém se pak přizpůsobit. Od útlého věku si tak neslyšící může v sobě nést nespravedlnost, že je špatně chápán a později se jen těžko slyšícím lidem otevírá a důvěřuje jim.
– Lze ten přístup slyšícím vyčítat? Pokud byste vy sám neměl tento handicap, zajímal byste se o problematiku neslyšení?
Rozumím vám. Mám známé na zpravodajském internetovém portálu, kteří mi na rovinu říkají, že tato problematika nikoho nezajímá. Kdybych byl slyšící, těžko říci, jak bych vnímal neslyšení. Určitě bych nebojkotoval potřeby neslyšících, jejich práva. Podle mně by měli mít neslyšící své zástupce na místech, kde lze ovlivnit a změnit vnímání a chápání důsledků handicapu neslyšení. Optimisticky věřím, že to jednou vyjde.
– U vás mám pocit, že jste si ze svého handicapu udělal přednost a jste na něj hrdý. Dokonce jste vystudoval vysokou školu.
Je to tak. Mnoho lidí si myslí, že neslyšící nemůže vystudovat vysokou školu. To je omyl. Přitom jde jen o to, aby byl zajištěný tlumočník. Řada neslyšících pracuje na nízkých pozicích a nemá vidinu kariérního růstu. Já vystudoval nejdříve střední školu, obor Zubní technik. Tam jsem se díky skvělé učitelce českého jazyka posunul neuvěřitelně kupředu a získal nenávratné možnosti, jako například později bez problémů vystudovat speciální pedagogiku v Brně. Nyní učím v pražských Radlicích a moderuji Zprávy ve znakovém jazyce pro neslyšící. Nejvíce jsem ale hrdý na to, že mám osmiletou dceru, která slyší, a přesto ovládá i náš znakový jazyk.
– Je něco, co vám přesto všechno ještě vyloženě chybí?
Mou velikou zálibou je divadlo. Známý chodí na různá představení každý týden. Tak to já nemohu a opravdu mu závidím. Dříve některé hry byly tlumočené více. I filmy měly více titulků. Dneska jsou do českého znakového jazyka tlumočené jen vybrané hry, jako třeba ve Švandově divadle na Smíchově, což je super. Ale v jiných městech republiky a v jiných divadlech o tlumočení do českého znakového jazyka nevím. Věřím, že se i tady situace do budoucna zlepší.
—
Slavní neslyšící: – John Cornforht: Nositel Nobelovy ceny za chemii v roce 1975 – Thomas Alva Edison: americký podnikatel a vynálezce žárovky a fonografu – Boris Masník: animátor a zakladatel studia na Barandově „Bratři v triku“ – Josef Václav Myslbek: sochař a autor pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze – Bedřich Smetana: významný český hudební skladatel, mezi jeho díla patří opera Prodaná nevěsta nebo Braniboři v Čechách – Helen Kellerová: americká spisovatelka a lektorka, jako první hluchoslepý člověk vystudovala Harvardskou universitu
ANDREA GRUBNEROVÁ
Benešovský deník
http://www.benesovsky.denik.cz/
Přidejte odpověď