Jak vstoupit do tmy, ale přitom se neztratit. To ukazuje českobudějovická Kavárna potmě, ve které obsluhují tři nevidomí kamarádi Marek Müller, Jiří Holzinger a Šarlota Kušnírová.
Několikrát do roka se koná v kavárně Měsíc ve dne v Nové ulici neobvyklá událost, při které si mohou zdraví lidé dobrovolně vyzkoušet, jak se dá žít bez zraku. Dostanou klapky na oči a nechají se obsluhovat nevidomými, kteří jim pomáhají orientovat se a poslepu si třeba osladit kávu nebo zahrát stolní hru. Jeden z iniciátorů tohoto nápadu, student práv Marek Müller by chtěl v tradici této akce pokračovat. Sám se rozpovídal i o tom, jestli si myslí, že jsou České Budějovice pro nevidomé přátelským místem.
– Společně s přáteli pořádáte Kavárnu potmě od září 2014. Jak byste její fungování zhodnotil?
Začátky pro nás byly těžší, protože jsme chtěli dát lidem o naší akci vědět, ale netušili jsme jak. Nakonec o naší kavárně byla reportáž v televizi, rozhlasu a v tištěných novinách. O některých dnech chodilo hodně lidí, jiné dny byly slabší, jak už to tak bývá. Přicházelo hodně přátel a známých, kteří nás chtěli podpořit. Zlom přišel s loňským Majálesem, díky němuž jsme měli tři dny kavárnu plnou studentů, dokonce jsme museli některé lidi i odmítat, protože nebylo místo. Velkou návštěvnost jsme měli ještě vloni před Vánoci. Naposledy jsme přivítali návštěvníky v květnu, poslední akci považuji za hodně úspěšnou, i když byla jenom jeden den. Tehdy jsme vytvořili rezervační systém, protože v jednu chvíli jsme schopni obsluhovat jenom patnáct lidí a nechtěli jsme, aby všichni přišli najednou.
– Myslíte si, že ta akce lidem něco dala a přiblížila jim, jak se žije lidem se zrakovým postižením?
Myslím si, že účel to splnilo. Při naší poslední květnové kavárně se lidé hodně vyptávali, na každou skupinu lidí jsme si udělali hodinu a návštěvu jsme vždycky zakončili příjemným povídáním. Někteří se k nám i vraceli a chtěli si třeba zahrát Člověče, nezlob se pro nevidomé.
– Máte nějakou finanční podporu ze strany města?
Dva roky nás podporovalo město České Budějovice. Letos jsme opět zažádali o grant v řádu několika tisíc, ale město už na akci peníze neuvolnilo. Stejně jsme se rozhodli, že v naší aktivitě budeme pokračovat, byť v menším rozsahu. Neděláme to pro peníze, ale pro radost.
– Kdy chystáte další termíny Kavárny potmě?
Zatím nevíme. Místnost, kterou jsme pro účely kavárny měli k dispozici, je momentálně obsazená jiným pronájmem. My se budeme pokoušet o to, abychom mohli uspořádat Kavárnu potmě v běžně dostupných prostorách kavárny Měsíc ve dne. Je možnost, že by ten nový prostor pojmul i víc lidi. Já doufám, že se podaří další kavárnu udělat ještě letos.
– Budete pořádat akci i na jiném místě v Českých Budějovicích?
Zatím to vypadá, že ne. Majitelka kavárny Měsíc ve dne Eliška Štěpánová nám nabídla realizovat se tady, tak se toho nezříkáme a jsme rádi, že s námi někdo chce spolupracovat. Navíc je to studentský prostor a tam se to podle mě hodí.
– Přemýšlel jste někdy o pořádání ještě jiné akce tohoto typu, kde si zdraví lidé vyzkouší, jak se žije se zrakovým postižením?
Něco máme v hlavě, ale zatím bych byl nerad konkrétní. Pustíme se do toho možná příští rok, ale nechci o tom do světa zatím vypouštět žádné informace, když to ještě není jisté. Zatím chceme zůstat u kavárny.
– Myslíte si, že lidé bez hendikepu rozumí nevidomým a znají jejich potřeby, umí jim pomoci, když je třeba, nebo se ostýchají?
Myslím si, že situace se zlepšuje. Když jdu někde po městě a hledám přechod nebo nevím, jestli můžu přejít, protože tam není semafor, tak se mě lidi ptají, zda chci převést nebo jestli potřebuji pomoct, takže podle mě se ta situace zlepšuje oproti předchozímu stavu.
– Co myslíte tím „předchozím stavem“? Kdy bývala ta situace jiná?
Vycházím ze své zkušenosti, ale i ze zkušenosti starších hendikepovaných kolegů, kteří třeba pamatují stav před patnácti lety, kdy to povědomí nebylo prakticky skoro žádné nebo hodně malé. Setkávám se ještě stále s tím, že lidé moc nevědí o aktivitách nevidomých a o tom, co všechno mohou dělat. Například někomu řeknu, že tancuji ve skupině Kukačky a dotyčný se podivuje, jak tancujeme, zkrátka neumí si to představit. Třeba u toho tancování je nutnost mít vedle sebe zdravého partnera, protože ten nás musí vést. Nebo se ptají, jak plavu a jestli mám vodiče. Já už plavu ve vodě sám, ale musím plavat podél hadice, abych se orientoval.
– Jsou podle vás České Budějovice přátelské vůči nevidomým? Mám hlavně na mysli funkční vodící prvky, hmatové mapy nebo hlasová upozornění.
Dost mi pomáhají označníky na zastávce, když tam zrovna nikdo není. Stisknu označník a hlasově mě to upozorní na všechny autobusy, které sem přijedou v rozmezí asi dvaceti minut. V tomto smyslu je město přátelské. Nejsem schopen posoudit architektonické bariéry a naváděcí pásy na přechody, protože špatně slyším a opravdu chodím jenom po naučených trasách. Zrovna jsem hovořil se známou, která je slabozraká a ta mi popisovala nový přechod u Mercury, kde je zřejmě špatně nastavený naváděcí pás, který ji tam prý navedl ke sloupu. Mně osobně vadí podél obchodů reklamní cedule, které musím obcházet, ale s tím se asi nedá nic dělat.
– Studujete na právech v Praze posledním rokem, k tomu se ale stíháte věnovat ve volném čase plavání, tanci, lezení po stěně. Je toho opravdu dost, jak to zvládáte skloubit? Přibylo k těmto aktivitám ještě něco nového?
Zrovna lezení na stěně jsem se věnoval v Praze, po škole jsme chodili s kamarádem na horolezeckou stěnu. Tancování taky není celý rok, většinou účinkujeme na plesech a nacvičujeme sestavy o Vánocích. Plavání mívám jednou týdně v průběhu školního roku. Teď nově budu pomáhat Klubu přátel červenobílé hole, je to organizace, která sdružuje lidi se zrakovým a sluchovým postižením. Od příštího roku bych měl v rámci klubu radit hendikepovaným, když se třeba něco změní v zákonech, které jsou pro nás důležité. Nebo když je možnost od nějaké nadace získat příspěvky na pomůcky, tak bych měl být v roli takového rádce, který bude vědět, jak třeba vyplnit žádost.
– Dokončujete studium právnické fakulty… Co z vás bude? Co byste chtěl dělat? Zůstanete v oboru?
Uvidíme. Pro mě je důležité právo dostudovat. Nemá podle mě cenu plánovat. Mnohdy ani zdraví kolegové z oboru neví, kam půjdou. Advokacii dělat nechci, znalost práva by mi ale mohla pomoct v sociální sféře a v životě vůbec, o tom jsem přesvědčený.
Někteří se k nám i vraceli a chtěli si třeba zahrát Člověče, nezlob se pro nevidomé.
MARKÉTA MACHAČOVÁ
Budějcká drbna
Přidejte odpověď