Narodil se sice nevidomý, ale to Marku Moflárovi nebrání v tom, aby byl aktivním sportovcem. Spolu se svým trasérem a zároveň kamarádem Tomášem Novotným se letos podruhé postaví na start Beskydské sedmičky.
Když loni spolu došli do cíle extrémního přechodu Beskyd, tvrdil Marek Moflár, že si další účast moc neumí představit. Ale jako správný sportovec vzápětí dodal, že časem to možná přehodnotí.
Teď je nevidomý závodník i se svým trasérem Tomášem Novotným připravený znovu vyrazit na trasu dlouhou 95 kilometrů, která vede z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm přes sedm beskydských vrcholů. „Prožil jsem toho hodně, i různě po světě. Ale atmosféru, jaká je na Beskydské sedmičce, jsem nezažil nikde. Lidé na Moravě jsou jiní, žijí sportem a každou akci si umějí užít,“ říká 26letý Moflár.
– Jak jste se vlastně dostal ke sportu?
Od narození jsem vůbec neviděl, takže moje cesta byla taková zvláštní. Za to, že sportuju, vděčím staršímu bráchovi, který přesvědčil maminku, ať mě nelituje a nechá mě být. Stalo se ze mě hyperaktivní dítě, lítal jsem s kamarády, kteří mě přijali do party, jezdil jsem s nimi na kole.
– A kdy jste začal závodit?
V osmnácti letech. Rozhodl jsem se dělat vrcholově cyklistiku, na tandemu jsme vyhráli mistrovství republiky i mistrovství Evropy. Po šesti letech jsem ale od cyklistiky ustoupil, teď se věnuju triatlonu.
– Jak jste k němu přišel?
Vyhecoval mě Tomáš (trasér). Kolo a běh jsem zvládal, ale v plavání jsem byl tragéd. Neuměl jsem pořádně plavat. Ale teď už jsem schopen plavat přijatelné časy. A vlastně loňskou Beskydskou sedmičku jsme šli jako přípravu na triatlonového Iron Mana.
– Co považujete za svůj sportovní vrchol?
Právě toho Iron Mana, kterého jsme zvládli v Barceloně. Jsou to čtyři kilometry plavání, 180 kilometrů na kole a 42,192 kilometru běhu. Povedl se mi a příští rok bych se chtěl nominovat na mistrovství světa, které se koná na Havaji. Chtěl bych dokázat všem zdravým, že i s handicapem, jaký mám, se dá úplně normálně žít a sportovat. Jenom to člověk musí přijmout.
– Paralympiáda vás neláká?
Účast na minulých paralympijských hrách v Londýně mi unikla o kousíček, a to kvůli smolnému a nešťastnému pádu 100 metrů před cílem kvalifikačního závodu v Dánsku. Tehdy jsem to obrečel, ale takový je sport. Nevzdal jsem se a trénuju dál.
– Co vás přivedlo na Beskydskou sedmičku?
Náhoda. Tomášova kolegyně z práce se jí účastnila, pak mu podstrčila na stůl v práci mapu a už to bylo.
– Jak na svoji loňskou premiéru vzpomínáte?
Na pocit z toho, že to člověk vůbec zvládl a dorazil do cíle. Ten byl nepředstavitelný. A úžasný. Taky vzpomínám na tu skvělou atmosféru, o které jsem mluvil. I kvůli ní se tam vracíme. Navíc by si to podle mě měl zkusit každý sportovec, protože je to obrovská výzva. Závodí se ve dvojicích a Beskydská sedmička je prověří dokonale. Ať už jsou to kamarádi, partneři, nebo třeba manželé – pokud zvládnou Beskydskou sedmičku, zvládnou spolu opravdu všechno.
– Kde jste se potkal se svým trasérem?
S Tomášem jsme se poznali před šesti lety na Jizerské padesátce. Já tehdy neměl traséra a někoho jsem hledal. On se ozval, a přestože předtím nikoho netrasoval, tak do toho šel. Byla to pro něj výzva. Stali se z nás kamarádi a od toho jsme se odrazili.
– Hádáte se někdy při závodě?
Stane se to, emoce jsou normální. A jak jsem říkal, Beskydská sedmička otestuje páry ve všem.
– Jak ladíte formu? U vás se přece nemůže stát, že by jeden byl výkonnostně jinde než druhý.
My spolu i trénujeme. Když jdeme triatlon, Tomáš si třeba odpočine při plavání, protože je lepší plavec. Musíme to nějak nakombinovat. A je to i o tom, že se už známe a známe svoje silnější i slabší stránky. Dokážeme si vyhovět.
– Nechybí vám u Beskydské sedmičky plavání a kolo?
O tom na trase nemám čas vůbec přemýšlet. Jen sleduju flek před sebou, který vidím, na nic jiného nemyslím a hlásím, že u mě dobrý. Zdraví lidé se při chůzi nebo běhu dívají pod nohy, aby nezakopli nebo si nezvrtli kotník. Já se naučil v podstatě skenovat terén ploskou nohy. Takže můžeme i běžet. Se běhy ti nejlepší doslova skáčou, to je fakt paráda. Jednoduché to ale není. Minule mi Tomáš říkal: Máro, buď rád, že to nevidíš. To jsem si říkal, že to sranda nebude.
– Loni jste chtěli zvládnout trasu za 22 hodin, v cíli jste byli za 20 hodin a 12 minut. Jakou metu máte letos?
Chtěli bychom náš čas stlačit pod 20 hodin.
Pavel Grossmann
Mladá fronta Dnes
Přidejte odpověď