říká psychiatr Uherskohradišťské nemocnice Ladislav Polách, který také o této problemice vydal knížku příběhů ze své ordinace
Psychiatrie je pro většinu lidí stále ještě strašákem. Docházet za psychiatrem, léčit se a přiznat se k tomu, znamená často snášet posměšky nebo minimálně údiv nejbližšího okolí. Psychiatr Uherskohradišťské nemocnice MUDr. Ladislav Polách chce takové předsudky měnit. Dokázat, že návštěva psychiatrické ambulance dnes nepředstavuje žádný pokles na společenském žebříčku ani ostudu. Vydal proto i knihu, ve které popisuje příběhy ze své lékařské praxe. Kniha má pomoci lidem nebát se oslovit psychiatra nebo psychologa se žádostí o pomoc. A hlavně přijít včas a problémy řešit.
– Dnes je běžné říkat, že má člověk depresi, při sebemenších problémech. Jak ale vypadá skutečná deprese?
Skutečná deprese, kterou už považujeme za nemoc, postihuje celé fungování člověka ve všech směrech. Zásadním rysem je depresivní (smutná) nálada, která by měla trvat nepřetržitě alespoň dva týdny. Bývají při ní stavy plačtivosti, a to i bez zjevné příčiny. Často je špatná nálada doprovázena nedostatkem radosti z aktivit, které člověka dříve těšily, nebo i celkově ztrátou radosti ze života vůbec. Charakteristický je nedostatek vůle, dotyčný se musí nutit do aktivit. Ráno to většinou bývá horší, k večeru energie přibývá. Je problém se soustředěním, člověk zapomíná, má obavy z poruch paměti, což je často jediný důvod, proč k nám do ambulance přijde. Typický je i problém se spánkem – je nekvalitní a je buď problém usnout, nebo se pacient probouzí nad ránem. Také chuť k jídlu je jiná – většinou je menší, ale u někoho naopak může být větší a dotyčný může přibírat. K depresi patří i snížené sebehodnocení, výčitky.
– Pokud tedy lidé tyto příznaky pociťují, s návštěvou lékaře, potažmo psychiatra by asi neměli váhat?
Ano, přesně tak. Pokud není zjevná šance, že se stav zlepší, doporučuji s návštěvou odborníka nečekat. Antidepresiva může psát i praktický lékař. S kontaktováním praktického lékaře nebo psychiatra by rozhodně neměl otálet jedinec, který pomýšlí na sebevraždu. Existuje mýtus, že ten, kdo o sebevraždě mluví, ji nespáchá. Je tomu však přesně naopak.
– S jakými problémy se na vás v současné době pacienti obracejí nejčastěji?
Typickým pacientem psychiatrické ambulance je dnes normální člověk, kterého trápí deprese nebo úzkosti. Dnešní doba s sebou nese spoustu nejistot, chybí struktura, která zde třeba za minulého režimu byla. Velmi často se setkáváme s padesátníky, kteří přijdou o práci nebo mají práci, která je neuspokojuje, ať už z důvodů vztahů na pracovišti nebo nevyhovující náplně práce. U těchto lidí se často setkáváme s rezignací, protože v jejich věku je problém najít práci – pokud nemají nějakou vyloženou specializaci. Do toho se často musí starat o rodiče a mnohdy ještě podporovat i své děti. U lidí kolem třicítky, čtyřicítky se setkáváme s úzkostnými stavy charakteru až panických atak. Jedná se o záchvat úzkosti spojený s bušením srdce, točením hlavy, pocením. Objeví se z ničeho nic během několika minut a postižený má vesměs podezření na infarkt, kvůli kterému si volá záchranku. U většiny těchto lidí najdeme v nedávné minulosti výrazně zátěžové období, které se snažili překonat, protože si nemohli dovolit polevit. No a pak je skupina lidí od sedmdesáti let a výše, u kterých se potkáváme s poruchami paměti, často i s demencí. Těch je čím dál více. Důvodem může být asi vyšší délka života v dnešní době. Na Západě se tomuto tématu věnuje hodně energie a peněz, u nás je tato problematika podceňována. Přitom bylo studiemi prokázáno, že na míru šitá terapie poruch paměti dokáže průběh demence na nějakou dobu výrazně zbrzdit až zastavit.
– Hodně se hovoří o užívání a nadužívání antidepresiv, je to realita?
Je to pravda a zároveň obecný trend, a to nejen v České republice. Otázkou spíše je, kde se nachází hranice mezi užíváním a nadužíváním a kdo by měl tuto hranici stanovovat. Když byl na konci 80. let v USA uveden do oběhu Prozac – moderní antidepresivum typu SSRI – napsal o něm své zkušenosti jistý dr. Kramer. Kniha se jmenuje Listening to Prozac (Naslouchání Prozacu) a bohužel zatím nebyla přeložena do češtiny. Autor si v knize všímá, že moderní antidepresiva nejen že potlačí depresi, ale mohou zasáhnout i do určitých osobnostních rysů, eliminovat stres, usnadnit navazování kontaktů apod. Autor tuto „přidanou hodnotu“ označil za „kosmetickou psychofarmakologii“ a uvažuje nad tím, jestli je vhodné nasazovat antidepresiva právě i za tímto účelem, když se nejedná o terapii vyloženě duševní nemoci. Zároveň si klade otázku, jestli on má být tím, kdo o tom rozhoduje. A také rozvíjí úvahu, jestli je v tomto neterapeutickém smyslu nějaký rozdíl mezi drogami a moderními léky, vždyť oboje směřují k tomu, aby se člověk cítil lépe.
– Jak je to u vás s předepisováním těchto léků?
Osobně to mám nastavené tak, že antidepresiva by se měla používat k terapii diagnostikované deprese nebo úzkostné poruchy a namísto oné kosmetické psychofarmakologie by měla být použita psychoterapie. Protože ta na rozdíl od Prozacu zajistí, že dosažené změny budou trvalé.
– Jaký je vývoj v psychiatrii za poslední roky?
Je dobře pozorovatelný posun k neurotickým, tedy v podstatě úzkostným poruchám. Se schizofrenií se v ambulanci v rámci prvního kontaktu potkávám minimálně, většinou až se zaléčeným pacientem po propuštění z léčebny. Co je ale alarmující, je nárůst psychotických poruch u mladých osob, hlavně mužů, a to v reakci na časté užívání marihuany. Dnešní populace teenagerů je marihuanou doslova promořená a zkusil ji skoro každý. Přitom bylo opět studiemi prokázáno, že užívání marihuany, byť i příležitostné, zvyšuje riziko rozvoje psychózy. U někoho už jen po několika jointech. Další posun pozorujeme u pacientů, kterým byla v dětství diagnostikována hyperaktivita, tedy ADHD. S narůstajícím věkem se projevy této poruchy naštěstí zmírňují, ale i tak jich k nám přichází stále více a je to pro nás něco nového, s čím se aspoň já učím pracovat.
– Ze své praxe jste čerpal náměty pro knížku Příručka duševního zdraví. Komu je určena?
Kniha je určena běžným lidem, jako jste vy nebo já. Obor psychiatrie je pro normálního člověka nesrozumitelný, tajemný, možná až strach nahánějící. Je to škoda, protože právě představy o psychiatrii odrazují lidi od návštěvy ambulance a odborné pomoci. Často slyším námitku: kdyby se lidé (rodina, kolegové v zaměstnání, sousedé) dověděli, že chodím k psychiatrovi, mysleli by si, že jsem blázen. Opak je pravdou. V dnešní době plné stresu se do ambulance dostávají hlavně lidé, kteří trpí úzkostmi a depresemi. V drtivé většině případů je to v reakci na něco – na špatné vztahy, na nevyhovující zaměstnání, na dluhy, na nemoc nebo ztrátu blízkého člověka. Jedná se tedy o věci, které zažíváme víceméně všichni. Ne každý ale má dostatečné zdroje na to, aby takovou zátěžovou situaci ustál. A tady bych chtěl, aby pomohla má kniha. Psal jsem ji se záměrem, aby se lidé nebáli oslovit psychiatra nebo psychologa se žádostí o pomoc a aby měli aspoň přibližnou představu, o co v dnešní psychiatrii jde.
– Kniha má podtitul 25 příběhů z psychiatrické ambulance…
Četné dotazy klientů, se kterými jsem se setkával během svého působení v Krizovém centru v Brně, mě přivedly k nápadu sepsat odpovědi na nejčastější otázky. Uvědomil jsem si, že lidé v krizi, která může trvat i několik let, řeší stejné potíže. Jen její příčiny se mohou lišit. A protože řeší stejné potíže, kladou i podobné dotazy. Kniha je zčásti tvořena dotazy lidí hledajících pomoc ve čtyřech oblastech: deprese, úzkosti, problémy se spánkem, závislost na alkoholu. Mým cílem bylo podat běžnému člověku informace, které potřebuje, praktické věci, ne komplikované teorie. Abych zdůraznil tu „každodennost“, přidal jsem do knihy příběhy klientů z mé praxe.
– Budete v psaní pokračovat?
Mám to v úmyslu, ale nemám teď bohužel čas. V pokračování bych se chtěl věnovat schizofrenii, demenci, duševním poruchám u dětí. U posledních dvou témat pozoruji poměrně strmý nárůst výskytu ve společnosti. Dětských psychiatrů je málo a bude ještě méně, proto si myslím, že rodiče by jistě ocenili základní praktické informace, jak pomoci svým dětem a sami sobě. Tato kapitola bude ale spíše v rukou mých kolegů, protože já sám pedopsychiatrem nejsem, je to samostatný obor. Netroufám si však říci, kdy druhý díl bude, ten první mi zabral téměř 4 roky sepisování po večerech a ve volnu. Budu rád, když aspoň trochu pomůže právě vydaná jednička. A také bych úplně nechtěl, aby se ze mne stal spisovatel. Mým primárním posláním je pomoci lidem lépe fungovat prostřednictvím terapie.
– Pokud jde o váš obor, jste optimista?
Jsem optimistický realista. V České republice začalo probíhat něco, čemu se říká reforma psychiatrické péče. Ve zkratce to znamená, že se zredukuje počet lůžek ve velkých léčebnách a vznikne více menších oblastních center, která se označují jako Centra duševního zdraví. Ta budou mít i akutní lůžka. Cílem je co nejméně člověka vytrhnout z jeho přirozeného prostředí. Součástí by mohly být i výjezdní týmy, které by mohly dotyčného navštívit i doma. To se však netýká tolik neurotických poruch, jako spíše těžkých depresí nebo schizofrenií. Myslím, že je to hezký a smělý plán, ale když vidím, jak Zlínský kraj zaostává v počtu psychiatrů za celorepublikovým průměrem, vzbuzuje to ve mně pochybnosti. Sám jsem to nyní zažil, když jsem oslovil zdravotní pojišťovny s žádostí o uzavření smlouvy. Ze všech mi zatím kladně odpověděla jen Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra (211). Od VZP zatím čekám. Jinak asi na ústředích pojišťoven panuje představa, že čekat na psychiatra tři měsíce je fajn a že to stačí. I tyto důvody mě motivovaly k sepsání příručky pro pacienty, aby si do doby, než se potkají s psychiatrem nebo jiným odborníkem, mohli pomoci alespoň částečně sami.
Příběh sedmnáctý Padesátiletý Martin k nám byl odeslán praktickým lékařem kvůli bolestem dolních končetin. Absolvoval řadu vyšetření, včetně rentgenu a ortopedie, od lékařů si vymohl i EMG a CT. Vše bez nálezu. Boreliózu nikdy neměl. S psychiatrickým vyšetření nesouhlasil, stavěl se k němu negativně, nechápal, proč jej považují za blázna. Hlavním jeho problémem byly bolesti kloubů. Typicky bolest začíná v kotnících a posouvá se dále až do kyčlí. Dlouhodobě jej bolívá hlava, opět bez patologického nálezu. Přes den jej trápí výrazná únava, neví z čeho. Nezvládá pracovat. V noci špatně spí, právě kvůli bolestem. Ráno je pak celý rozlámaný. Depresivní náladu ani jiné příznaky deprese nemá, spíše je jen podrážděný. Léků od bolesti vyzkoušel včetně opiátů celou řadu. Vždy zabírají jen první dva týdny, pak se bolesti znovu vrátí. V zaměstnání má potíže kvůli častým neschopenkám. Nakonec mu byl přiznán invalidní důchod I. stupně. Při dalším setkání se mu opět snažím nabídnout pomoc ve formě psychoterapie. „Martine, opravdu nechcete zajít za psychoterapeutem?“ „Já přece potřebuji vyléčit bolesti! Nemám nějakou psychickou nemoc! Proč se zase ptáte na rodinu? Jak to souvisí s mými problémy? To přece vůbec není důležité!“ reaguje muž podrážděně a nabídku odmítá. Naše péče tak spočívá v podávání antidepresiv, která bolesti trochu tlumí a která podporují spánek pacienta. Prognosticky neočekáváme výraznější zlepšení. Pokud pacient nespolupracuje, pak jsou snahy lékařů a každá léčebná metoda marné. (úryvek z knihy Příručka duševního zdraví)
DANA LIPOVSKÁ
Dobrý den s kurýrem
Přidejte odpověď