Pětapadesátiletá Dana Vaníková je prakticky nevidomá. I přes svůj hendikep se však rozhodla pomáhat ostatním. Pracuje v centru pro postižené, je radní v Nezvěsticích na Plzeňsku, kde dělá ještě sociální pracovnici. Působí také v radě pro seniory a ve sboru dobrovolných hasičů. K tomu vychovala tři děti a nyní se stará o pět vnoučat.
– S hendikepem žijete už dvacet let. Co se vám stalo?
V pětatřiceti letech se mi narodilo třetí dítě, dcera, a lékaři následně zjistili, že mám zelený zákal. Přišlo se na to docela pozdě, proto od té doby na pravé oko nevidím vůbec a na levé mám zbytkové vidění.
– Muselo být velmi těžké se s tím vyrovnat, ještě když jste se musela starat o malou dcerku.
V rodině jsem měla obrovské zázemí. Nejvíce mi pomohl manžel a moji rodiče. Také jsem docházela do dvou organizací, které pracují s nevidomými. A ještě za mnou docházela pečovatelka, která mě všechno učila znovu.
– V tu chvíli se vám musel změnit celý život.
To ano. Najednou se vám všechno úplně přehodnotí. Když se to někomu stane, tak si sáhne na úplné dno. Ale nesmí propadnout panice a musí si říci, že život jde dál a že mnozí jsou na tom ještě hůř. Když člověk chce a má velkou oporu, tak se téměř všechny činnosti naučí znovu, i nevidomý.
– A vy jste toho důkazem.
Já jsem na sobě hned začala pracovat a čím dál víc jsem se zapojovala do života. Poté jsem si řekla, že bych vlastně mohla znovu začít i pracovat.
– Takže jste se vrátila do práce?
Sice ne tam, kde jsem pracovala dřív, ale chtěla jsem se nějak zapojit mezi lidi a pomáhat těm, kteří to potřebují, to jsem měla v krvi odjakživa. Šla jsem tedy do výběrového řízení na ředitelku Tyflocentra, kterou jsem se nakonec stala. Výhodou pro mě bylo, že jsem se dokázala vžít do situace nevidomých. Jenomže pak přišla v rodině situace, že dcera studovala a čekala miminko, takže jsem se já vrátila do role náhradní matky a babičky, pomáhala jsem jí, aby mohla dostudovat. Proto jsem z funkce ředitelky odešla.
– Po několika letech jste se do práce zase vrátila?
Ano, dostala jsem nabídku do Centra pro zdravotně postižené Plzeňského kraje, kde působím dodnes. Ta práce mě hodně naplňuje, protože můžu pomáhat lidem, nejen zrakově, ale i tělesně postiženým. Pracuji tam sice jen dvě hodiny denně, ale prostě chci být mezi lidmi a pomáhat jim.
– Máte nějakého asistenta nebo speciální pomůcky?
Ano, používám kompenzační pomůcky pro zrakově postižené. Telefon, který má různé vychytávky, a také počítač.
– Jak můžete klientům v centru pomoci?
Každý má jiný hendikep, proto s nimi řeším různé věci. Klient k nám přijde a my zjišťujeme, co potřebuje nejvíc. Jsou to lidé, kteří třeba přišli o nohu a nedokáží se s tím vypořádat. Nebo jen potřebují poradit s administrativou, například s příspěvkem na péči nebo mobilitu. Důležitá je také psychická pomoc.
– Není to pro vás vyčerpávající?
Kolikrát si člověk řekne, že je vyčerpaný, ale na druhou stranu ho to tak nějak nabíjí, protože ví, že ten člověk to potřeboval. Mám z toho hezký pocit, řeknu si, že jsem tady od toho, abych jim pomáhala.
– A daří se vám to?
Právě, že většinou ano a to je potom moc pěkné. Lidé třeba potom přijdou a přinesou nám kytičku nebo přijdou jen poděkovat, to je takové zahřátí na duši.
– Určitě je mnohem lepší, když člověku radí někdo, kdo si podobnou situací sám prošel.
Ti, kteří si nic podobného nezažili, tak vlastně vůbec nevědí, o čem mluví.
– Kromě práce v centru pro postižené máte ještě jiné aktivity.
Jsem zastupitelka a radní v Nezvěsticích, kde už 15 let bydlíme. Tam jsem také vytvořila sociální komisi a poradenské dny. Pomáháme lidem, kteří se dostanou do svízelné situace. Kromě Nezvěstic to využívají i okolní obce, které několikrát ročně navštěvuji. Také jsem u dobrovolných hasičů na Plzni-jihu, ve správní radě Tyflocentra a Centra pro zdravotně postižené Plzeňského kraje a v Radě seniorů Plzeňského kraje. Teď jsem ještě dostala nabídku dělat přísedící u soudu. Na to se moc těším, protože to bude zase něco jiného. Já jdu do každé výzvy.
– Zbývá vám nějaký volný čas?
Mám tři děti a teď čekáme šesté vnouče, takže ve volném čase mám o zábavu postaráno. Mám kolem sebe velmi živo a jsem za to ráda.
– Nevidomý člověk má v životě určitě mnoho překážek. S čím jste se setkala vy?
Problém je, že když je člověk nevidomý, tak to na něm prakticky není vidět, tedy pokud nenosí bílou hůl. Já jsem se za ni vždycky styděla, říkala jsem si, že já, taková mladá, a budu chodit s bílou holí. Ale v nemocnici mi vysvětlovali, že ten člověk, který jde nebo jede proti mě, tak neví, jaký mám hendikep. Často se lidé s hendikepem setkávají s překážkami také v práci.
– Jaké překážky máte konkrétně na mysli?
Když chcete jít do práce, tak samozřejmě musíte říct zaměstnavateli, jaké omezení máte. A když chtějí, tak vám k práci vytvoří potřebné podmínky. Třeba abyste mohla pracovat s kompenzačními pomůckami. Ale někdy se stane, že si lidé řeknou, co by tady chtěla dělat, ať je radši doma. Někteří lidé se totiž do situace lidí s hendikepem nedokáží vžít. Šuškají si – podívej se na ni, místo, aby seděla doma, tak sem chodí mezi nás. Já si myslím, že i když člověk má nějaký hendikep, tak dokáže spoustu věcí. Dalším problémem je, že o zrakově postižených se mluví málo, přestože takových lidí přibývá. Podle mě mohou takoví lidé žít úplně normální život.
ANDREA PÁNKOVÁ
Domažlický deník
http://domazlicky.denik.cz/
Přidejte odpověď