Pohled na pomoc postiženým se mění. Ústavní péče je postupně nahrazována individuálním přístupem. Jak je to v jednom z nejstarších zařízení u nás, Jedličkově ústavu v Liberci? Vysvětluje jeho ředitel, Vladimír Ptáček.
– Historie ústavu sahá až do roku 1903. Není přeci jen po 110 letech přežité zařízení?
Lidé si dnes samozřejmě mohou vybrat. Pokud chtějí a mohou žít samostatně, mají možnost využít nějakou formu chráněného bydlení nebo sociálních bytů od města. Mnozí takovou možnost s pomocí asistentů využívají. Ale pořád je tu skupina klientů a jejich rodičů, kteří mají pocit, že právě tady u nás je to pro ně to pravé ořechové. Jestli jednou spadne zájem o pobyt na nulu, pak to bude jen dobře. Ale pokud zájem potrvá, máme co nabídnout. Postižených lidí neubývá a naopak některá, hlavně kombinovaná postižení, jsou velmi závažná. Bez pomoci se oni sami ani jejich rodiny často neobejdou.
– Jaké typy služeb dnes nabízíte?
Vycházíme vstříc individuálním potřebám. Nabízíme jak pobytové domy, tak ambulantní služby, denní nebo týdenní stacionář či odlehčovací služby. Velký zájem je o služby asistenční. Kdo potřebuje nebo chce celoroční péči, můžeme ji poskytnout, ale kapacity už nerozšiřujeme.
– Kolik máte dnes celkem klientů a v jakém věku?
Průměrný věk je 25 let. Kapacita je 136 lidí, 59 jich žije v našich domech s celoroční péčí, 27 využívá týdenního stacionáře a ostatní ambulantní péče a služeb. Dětí do osmnácti let máme z celkového počtu pouze deset.
– V minulosti se u vás děti, nebo spíš dospívající s postižením, mohli i vyučit, jak je to dnes se vzděláváním?
I to se trochu změnilo. V rámci zařízení funguje speciální mateřská a základní škola, ale mají samostatného zřizovatele. V rámci středního vzdělávání jsou to dvou či tříleté obory, které nabízí Střední odborná škola se sídlem v Jablonecké ulici. Takže i tuto možnost mohou naši klienti využívat.
– Ústavní péče není tedy v dnešní době přežitkem?
Nejsem rozhodně zastáncem státních kolosů, ale ani opačného trendu – všechno, co tu bylo, zrušte. Pořád se mluví o tom, aby se lidé s postižením zapojovali do většinové společnosti. Ale chtějí to a ptal se jich na to někdo? Ono nejde ani tak o to, změnit zařízení, ale změnit náš pohled na celou problematiku, a abychom se mezi oběma mantinely uměli pohybovat.
Liberecký deník
http://www.liberecky.denik.cz/
Přidejte odpověď