Peter Chalupianský se po čtyřech měsících vrátil ze studií v Jižní Koreji. Během té doby jeho projekt Kde je Peťa vydělal 186 tisíc na charitu.
Studijní pobyt je pro mnoho mladých lidí zkušeností na celý život. Peter Chalupianský se rozhodl, že změní nejen život svůj, ale podpoří i ostatní. Vymyslel projekt Kde je Peťa. Kdokoliv mu přispěl, dostal od něj ručně psaný pohled z Jižní Korey. Všechny peníze nakonec věnoval na Konto Bariéry. Pomohl tak deseti dětem se zdravotním postižením.
– Díky vašemu projektu Kde je Peťa se podařilo vybrat přes 186 tisíc korun. Čekal jste, že budete mít takový úspěch?
Přiznám se, že nečekal. Mým cílem bylo vybrat 50 tisíc korun, které bych považoval za úspěch. Někde v koutku duše jsem doufal ve 100 tisíc korun. Klíčovou roli dle mě sehrála obrovská podpora přátel a kamarádů, kteří projekt podpořili v jeho úvodu, čímž se podařila vybrat reprezentativní částka a mělo smysl ho začít šířit do světa. Poté jsem měl štěstí na plno skvělých lidí, kteří mi neváhali pomoci, a já jsem za tohle všem hrozně moc vděčný.
– Jak vás vůbec napadlo, že budete z Jižní Korey, kam jste odjel studovat, posílat pohledy a vybírat tak peníze na charitu? Inspiroval jste se někde?
První jiskrou byl vánoční turnaj mého florbalového týmu z Nebušic, na kterém jsem v roce 2014 uspořádal sbírku pro florbalové vozíčkáře. Tehdy se vybralo přes 37 tisíc a rok na to už přes 70 tisíc. Uvědomil jsem si, že je možné spojit běžné aktivity i s něčím pěkným a moje studijní cesta do Jižní Korey k tomu přímo vybízela.
– Tak vznikl studentský projekt.
Vznikl nápad psát blog a název Kde je Peťa?, nicméně samotná mechanika stále chyběla. To, že budu psát pohledy, mě napadlo až dva měsíce poté úplně náhodou. Svačil jsem v kuchyni reklamní agentury, kde jsem byl na stáži, zakoukal se na zeď, kde byly pověšené pohlednice z celého světa, a bylo to. V hlavě mi to seplo a rozjel se obrovský myšlenkový brainstorming, který vyústil až v konečnou podobu projektu.
– Projekt zaštítila nadace Konto Bariéry. Jak na vás reagovali, když jste za nimi přišel s vaším nápadem?
Byť jsem měl koncept projektu připravený a věřil jsem mu, tak jsem měl před první schůzkou v Kontu Bariéry obavy. Přece jen prodávat pohlednice mohlo znít dosti naivně. Dovolím si však říct, že první reakce paní Jirků a paní Růžičkové byla naprosto skvělá. Projekt se jim originalitou zalíbil a já z jejich entusiasmu vycítil, že jsem si zvolil správnou organizaci, což se mi potvrdilo i v jeho průběhu.
– Nakonec jste z Korey odeslal v rámci projektu 646 pohlednic. Psal jste na ně lidem, kteří si je objednali, i nějaké vzkazy?
Každý pohled byl s ručně psaným vzkazem. Na začátku jsem psal poměrně dlouhé romány, které jsem s přibývajícím množstvím pohlednic musel zkracovat. I tak si dovolím říct, že jsem se snažil všem napsat alespoň trochu delší vzkaz s poděkováním.
– Co jste jim tedy psal?
Lidem, které jsem znal, jsem psal osobní vzkazy. Těm, které jsem neznal, jsem se snažil popsat atmosféru života v Koreji, drobné zážitky či to, co jsem zrovna v daný den dělal. Zkrátka mi bylo hloupé posílat pouze „Posílám pozdrav z Jižní Korey.“. Časem jsem začal kreslit korejskou vlaječku či připisovat pár slov v korejštině. Toto úsilí se mi poté vrátilo v milé zpětné vazbě a spontánním šíření myšlenky projektu.
– Píšete i obecně rád dopisy a pohledy?
Dopisy nepíšu skoro vůbec, ale jsem-li na některém zajímavém místě, tak se snažím poslat pohlednici alespoň kamarádům ze střední. Ti pak sice remcají, že nejsou moc k přečtení, ale věřím, že jim vždy udělá alespoň malou radost, což je na pohlednicích to pěkné.
– A dostáváte rád pohledy? V dnešní elektronické době už to není velká móda…
Pohledy dostávám hrozně rád, nicméně bych jich za posledních pár let napočítal na prstech jedné ruky. Každopádně mi tento týden přišla nádherná pohlednice s úžasným vzkazem a známkami od kamarádky z Kanady, která mi udělala vážně radost.
– Napsal vám někdo do Korey pohled?
Do Korey mi přišel balíček od rodičů s věcmi, které mi nejvíce chyběly. Především sladkosti. Dále mi přišla pohlednice s pěkným vzkazem a propiskami na psaní pohledů od Fakulty elektrotechnické ČVUT a rovněž mi dorazila obálka s desetistránkovým vzkazem od kamarádky. Byť jsem byl 8 tisíc kilometrů od domova, tak jsem si vždy připadal trošku blíž.
– Setkal jste se osobně s dětmi, kterým jste pomohl?
Nesetkal. Výběr dětí a komunikaci s rodinami řešilo přímo Konto Bariéry. Pár emailů jsem si však vyměnil s jednou maminkou a Honzíkem, kterému jsme přispěli na zvukový zesilovač. Ten mi poté vyrobil dva suprové podtácky a napsal ručně psaný vzkaz, který jsem obdržel po návratu do České republiky a mám z něj obrovskou radost.
– Většina českých studentů vyráží za studiem do zahraničí spíše po Evropě. Proč jste si vybral právě Jižní Koreu? Jak píšete na blogu, nikdy předtím jste nebyl dál než v Evropě…
Když jsem si volil destinaci, tak jsem vybíral mezi Belgií a Jižní Koreou, ale zkrátka do Belgie se můžete podívat kdykoliv přes víkend. Navíc jsem měl skvělé reference od přátel, kteří již v Jižní Koreji studovali. Bylo jasno a nyní si dovolím říct, že to bylo skvělé rozhodnutí. I kvůli sbírce, protože kdo může říct, že mu přišel pohled až z Jižní Korey.
– Liší se hodně studium na tamní univerzitě od studia na pražském ČVUT?
Liší. Nemůžu posoudit složitost, protože jsem nezažil tu pravou korejskou výuku, nicméně je zde velký rozdíl především v přístupu studentů, kteří jsou schopni se učit do brzkých ranních hodin každý den. Jistou roli v tom hraje i určitá rivalita a soutěživost mezi nimi samotnými, která, si myslím, není typická pro Čechy. Samotným extrémem je pro mě středoškolská výuka, kdy jsou děti vyloženě přetěžovány a mám jisté pochybnosti o její efektivitě.
– Jak zpětně hodnotíte svůj pobyt v Koreji?
Kladně. Byla to skvělá zkušenost, kdy jsem získal příležitost se osamostatnit, zlepšit si angličtinu, poznat plno skvělých lidí z celého světa, korejskou kulturu a vyzkoušet si život v cizí zemi. Všem, kteří zvažují studijní pobyt v zahraničí, mohu jednoznačně doporučit. Nejlepších zážitků bylo jednoznačně více, ale rozhodně jsem si skvěle užil třídenní univerzitní festival, při kterém jsem mohl poznat Korejce i v jiném světle. Nejhorší zážitek, asi když nám vletěl při odletu v Istanbulu do pravého motoru holub a pilot musel na runwayi zabrzdit letadlo v rychlosti přibližně 200 kilometrů za hodinu.
– Prý už uvažujete o dalších charitativních projektech. Co máte v plánu?
Mám v hlavě pár hezkých nápadů, které bych rád realizoval s Kontem Bariéry, nicméně bych si je zatím nechal pro sebe. Prozradím však, že bych rád na podzim uspořádal pár besed o životě v Jižní Koreji, z jejichž dobrovolného vstupného by šel výtěžek právě pro některé dítě s handicapem.
—
Peter Chalupianský – je mu 25 let; je autorem charitativního projektu Kde je Peťa; studuje obor Ekonomika a řízení energetiky na Fakultě elektrotechnické ČVUT; pracuje v reklamní agentuře; ve volném čase sportuje
VÁCLAVA BURDOVÁ
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď