PŘÍBĚH ALENY KOSMÁKOVÉ (42) Z ÚJEZDA U BRNA A JEJÍ RODINY NAHÁNÍ HUSÍ KŮŽI. SOUČASNĚ PŘIVÁDÍ K MYŠLENCE, PROČ OSUD BÝVÁ NĚKDY TAK DRSNÝ A NESPRAVEDLIVÝ. JE TO PŘÍBĚH SILNÉ ŽENY. SAMOŽIVITELKY, KTERÁ KROMĚ TOHO, ŽE PODPORUJE NA PRÁVECH STUDUJÍCÍ DCERU KATEŘINU (21), SE UŽ ČTRNÁCT LET POCTIVĚ A S LÁSKOU STARÁ O SVOJE TROJČATA. O TŘI ČTRNÁCTILETÉ KLUKY, JIMŽ DĚTSKÁ MOZKOVÁ OBRNA, KTERÁ NASTALA ZŘEJMĚ PŘI PŘEDČASNÉM PORODU, ZPŮSOBILA TRVALÉ POSTIŽENÍ. NIKDY SE SAMI NEPOSADÍ, LŽÍCI NEUDRŽÍ V RUCE A NIKDY SVOJÍ MÁMĚ NEŘEKNOU, CO BY SI PŘÁLI A JAK K JI MAJÍ RÁDI. VOJTA SI NAVÍC PROŠEL ONKOLOGICKOU – LÉČBOU, DAVID JE NEVIDOMÝ A OLDA A MÁ Z NICH NEJTĚŽŠÍ MENTÁLNÍ RETARDACI.
Alena si vždy přála, aby měla její dcera sourozence. Do jiného stavu přišla před jejími osmými narozeninami. „Děda je sice z dvojčat, ale trojčata byla pro nás šok. Začaly se nám v hlavě honit myšlenky, jak to vše zvládneme. Lékaři mi sice nabídli redukci na dva plody, protože u třech dětí údajně hrozilo postižení. Jenže stejně ani u dvou by nemohli zaručit, že budou zdravé, tuto možnost jsem tedy zavrhla,“
říká Alena. Těhotenství měla bezproblémové, testy nic špatného nenaznačovaly. Na svět měli přijít dva kluci, u třetího plodu nebylo pohlaví zřetelné. Až ve 28. týdnu těhotenství se začal Aleně zkracovat čípek a pro jistotu si měla jít do porodnice lehnout dříve. Navíc ji lékaři připravili na to, že ji čeká císařský řez.
Proboha, vy rodíte!
„V nemocnici jsme byli domluveni, že nastoupím v úterý, jenže už v neděli mi začala odtékat plodová voda.
Okamžitě jsme se vydali do Brna, kde nám ale doktor řekl, že o plodovou vodu nejde, ať přijedeme druhý den. V pondělí jsem přišla na řadu až odpoledne. Doktor během vyšetření jen konstatoval: Proboha, vy rodíte!“
zavzpomínala na dobu před 14 lety paní Alena. Lékaři jí nasadili kapačky na podporu plicních sklípků u dětí. Měla dostat dvě po 24 hodinách, k tomu už ale nedošlo, protože musela na porodní sál. A na něm jí sestřička prozrazovala: je to kluk, druhý je taky kluk a třetí… taky kluk. Miminka odvezli do inkubátorů. Jména vybírala celá rodina. Olda se jmenuje po tátovi, Alena si vybrala Davida a její dcera Vojtu, inspirovala se prý pohádkou Princezna ze mlejna.
Po porodu nedýchali
A kdy se Alena dozvěděla, že není vše tak, jak by mělo být?
„Až když bylo jasné, že přežijí. Doktorka mi na ultrazvuku ukázala bílá místečka. Odumřelé buňky, které už nikdy nedorostou, a proto budou kluci navždy postižení. Nechtěla jsem tomu věřit. Naopak jsem si říkala, jak jim v nemocnici ještě ukážeme. Představovala jsem si, že jednoho dne se jim trojčata přijdou sama ukázat… a ono to nevyšlo,“ vypráví jejich maminka. Proč se to stalo? „Dětská mozková obrna vzniká neprokrvením mozku, odumíráním buněk, což mohlo nastat při předčasném porodu. Kluci byli malincí, ještě neměli vyvinuté plíce. Po porodu nedýchali, takže záleželo na tom, jak rychle je zaintubují. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Dozvěděla jsem se třeba, že kluky odpojili od přístrojů, aby zjistili, co zvládnou. Jindy měli zalepené oči fáčkem a dostalo se mi odpovědi, že mají po operaci očí, protože se jim odchlipovaly sítnice. Nikdo nám nedal nikdy dopředu vědět, že je čeká nějaký zákrok,“ posteskla si Alena Kosmáková.
Uzavřená kapitola
Člověk podle jejích slov bývá v takových situacích trochu naivní a věří doktorům, že dělají pro děti to nejlepší. Občas se jich někdo zeptal, proč se s nemocnicí nesoudili, ale před 14 lety byla jiná situace a nechtěli ztrácet sílu a energii. „Měli jsme s kluky plné ruce práce. S každým jsme cvičili až čtyřikrát denně Vojtovu metodu (soubor cvičebních technik používaných k léčbě tělesných a psychických poruch – pozn. red.). Dnes bych už řešila věci jinak. Porodnice a vše s tím spojené je pro nás už víceméně uzavřená kapitola,“ tvrdí paní Alena.
Proč zrovna já?
Trojčata si přivezla v srpnu z porodnice do domečku v Újezdu u Brna. V tu dobu ještě problém s bydlením řešit nemuseli. Nad úpravou domu začala rodina uvažovat ve chvíli, když bylo jasnější, že kluci nebudou chodit, zhruba v jejich dvou letech. Nechali si zabudovat výtah i zvedák se stropními kolejnicemi, aby mohli syny snadněji přemisťovat.
„S kluky jsem přijela domů s přáním, že by se sami do roka posadili. Jenže se to nesplnilo. Došlo mi, že ani naše maximální snaha na celé skutečnosti nic nezmění. Každého by určitě napadla otázka, proč to potkalo zrovna mě. Dávala jsem si vinu, že jsem jako žena zklamala, že je něco špatného ve mně,“ přiznává Alena. Snadné to neměla ani Káťa, sestra trojčat. Začala s nimi mamince pomáhat, stejně jako matka a babička Aleny. Psávala Ježíškovi, aby klukům pomohl. Přestala chodit za kamarády, předčasně vyspěla.
Povinná škola
Vojta, Olda i David musejí absolvovat povinnou školní docházku. Alena je vozí do brněnského speciálního pedagogického centra. Rozvíjejí zde kupříkladu motoriku, zkoušejí malovat, navštěvují canisterapii nebo rehabilitaci. Zatímco před léty s nimi jezdili do školy až čtyřikrát týdně, nyní je to kvůli epilepsii a jiným nemocem pouze dvakrát do týdne. Protože měli roční odklad, navštěvují sedmou třídu, a ještě je dva roky čekají. Kdo ale ví, co bude? Už dnes jsou stále častěji unavenější. Navíc David s Oldou mají problémy s kyčlemi, více se jim křiví páteř, s pomocí dokážou sedět jen kratší dobu, spíše polehávají. Školu by jim časem mohl částečně nahradit, aspoň na pár hodin týdně, stacionář.
„Nemůžeme u nich vidět velké pokroky, ale nějaké přece jen dělají. Učitelky ve škole říkají, že hlavně Vojta je chytrý, a kdyby prý mohl mluvit… Je to takový darebák, na druhou stranu se chce z kluků nejvíce tulit, zřejmě si dokáže plno věcí uvědomit. Musí si mně občas sednout na klín a pomazlit se. Ani David s Oldou nestrádají, ale od nich nepřichází tak velká zpětná vazba,“ popisuje Alena Kosmáková.
Někdy jí stačí ticho
I přes všechny potíže mají Alenini synové pevný režim. Pokud jdou do školy, vstávají o půl šesté. V půl třetí odpoledne je jejich máma za pomoci asistentek posadí do auta a všichni zamíří domů. Kolem páté je čeká mytí, večeře a brzký spánek, ten i jako prevence před epileptickými záchvaty, které dětem hrozí po celodenní únavě. Každodenní únavu cítí i Alena, o odpočinku si však může nechat jen zdát. „Je už zázrak, pokud odvezu do školy všechny najednou, pokud nikoho z nich netrápí nachlazení, nemá po nočním záchvatu a podobně. Když jsem sama, běhám po úřadech a vyřizuji jiné důležitosti. Jinak dokážu relaxovat na zahrádce. Někdy mi ale stačí, když je v domě ticho,“ říká máma trojčat.
S dcerou Káťou se jim podařilo vyjet na dvě kratší dovolené. Mobil zamykala přes den do trezoru, aby aspoň na chvíli vypnula a mohla načerpat energii. Musela se naučit odpočívat. „Naštěstí se mi vyhýbají vážnější nemoci, a pokud mě přece jen přemůže třeba horečka, pomáhá mi dcera a podle možností i babička. Jindy mám oporu v asistentkách, které si platím. I tak jsou chvíle, kdy bych od toho všeho utekla, protože nevím, jak dál,“ přiznává Alena.
S tátou se nevídají
Postupně, jak také dovolí finanční situace, jezdí trojčata za doktorem Nazarkinem do Kladna na operace, které uvolňují svalstvo. Jeden takový zákrok přijde zhruba na 2500 eur. Díky laskavosti lékaře a Přemysla Zímy, který operaci u nás zajišťuje, mají kluci aspoň slevu. S penězi to jako samoživitelka nemá logicky jednoduché. „Tatínek kluků se mi snažil ze začátku pomáhat, první dva tři roky. Teď už trojčata neviděl dobrých devět let,“ říká na závěr Alena Kosmáková.
OLDA Narodil se jako poslední z trojčat. V dětství měl svůj svět, nereagoval ani na svoje jméno. Odmala v noci spí jen tak dvě tři hodiny, jako by si ani nepotřeboval pořádně odpočinout. Rád si prozpěvuje, vykládá, dokáže se sám zabavit. Dnes si už také leccos vydupe. Je krátkozraký, z kluků má nejtěžší mentální retardaci i největší spasticitu, nejvíce z bratrů trpí na křeče v nohách. „Hodně se toho v noci bolestmi naplakal. Dříve nebyl v jídle vybíravý, teď už si jako správný puberťák také vybírá. Ovocem ale skoro nikdy nepohrdne,“ říká Alena Kosmáková.
VOJTA Podle svojí mámy je rodinné kápo. Narodil se jako první a mentálně je na tom nejlépe. „Mnohé si dokáže po svém získat. Občas nemá rád, když se mluví k někomu jinému,“ prozrazuje Alena. Hodně času tráví Vojta na tabletu a rád se nechává fotit. Dokáže rozeznat některé barvy, zvládá i drobné úkoly určené pro postižené děti. V jídle si libuje nad řízkem. Zatímco jeho bráchové musejí mít stravu najemno nasekanou nebo namačkanou, on zvládne i větší sousta. „V šesti letech se u něj objevil rakovinový nádor, takže jsme prošli i onkologií. Měl na noze bulku. Lékařka se domnívala, že jde o cystu, ale pro jistotu nás poslala na podrobnější vyšetření,“ říká maminka Alena.
DAVID Když byl v inkubátoru, měl vlásky skoro až k obočí a byl í hodně tmavý. Narodil se jako druhý. Odmala je nejhodnější, dříve dobře spával, vyznačoval se trpělivostí. Dnes už je prý puberťákem, ledasco si dokáže vyvztekat. Přestože nevidí, má rád, když běží v televizi sport, hlavně tenis. „Namísto uší má malé radary, aby mu neuteklo, kde se co šustne. Hodiny dokáže poslouchat na mobilu nahrané pohádky. Vzteká se, když má hlad a slyší cinkat talíř. Trvalo dlouho, než jsme přišli na to, že se takto projevuje, pokud něco chce. Z kluků jí nejhůře. Odmala nesnáší koprovku a krupicovou kaši. Naopak si neodpustí čokoládové lipánky, smetanové krémy,“ prozrazuje jeho máma.
Petr PODROUŽEK
Aha! pro ženy
Přidejte odpověď