Od narození osmatřicetiletá Milena Prskavcová trpí těžkým zrakovým postižením. Má sítnicové onemocnění, kvůli kterému se jí stává, že když jde po ulici, nevidí, že ji míjí třeba dítě nebo pes. Prostorové vidění jí chybí úplně. Dokázala se s tím ale tak dobře vypořádat, že žije aktivněji, než někteří zdraví lidé.
PARDUBICE „Mám dvě možnosti. Buď se budu litovat, ale to k ničemu nebude, nebo najdu možnost, jak si život zpříjemnit. Třeba mi zakazovali studium vysoké školy nebo lyžování. Ale to bych ten život jen přežívala. I kdyby se to mělo zhoršit, budu mít život prožitý,“ říká Prskavcová.
Právě zmíněná jízda na lyžích patří mezi její největší koníčky. Lyžuje s trasérkou, neboť stopy jí splývají. Sama ani nepozná, kde je konec sjezdovky.
Trasérka jí proto říká, kudy má jet. „V helmě máme sluchátka a mikrofon, takže se jejich prostřednictvím domlouváme. Upozorňuje mě třeba na muldy nebo větší počet lyžařů,“ popisuje.
Trasérka musí mít pod kontrolou nejen situaci před sebou, ale i za sebou. „Neustále se na mě otáčí, jestli je všechno v pořádku. Tím, že kousek dokouknu, hlídám si patky jejích lyží,“ dodává.
Nezakrývá však, že se při jízdě na lyžích bojí. „Vzhledem k tomu, že trochu vidím, mám tendenci to kontrolovat, což je scestné, protože to mnohdy vyhodnotím úplně špatně. Mám zkreslené vnímání. Dá se říct, že v tomhle to má nevidomý jednodušší, nezbývá mu nic jiného než se spolehnout na traséra,“ uvádí.
Kromě lyžování se rekreačně věnuje i jízdě na dvojkole. „Tam nemám problém druhému člověku naprosto důvěřovat. Nepříjemné jsou pouze dlouhé táhlé kopce, kde mám tendenci si hlídat terén,“ říká. Jezdí i na vodu, věnuje se turistice a chodí běhat se psem.
I přes to, že žije aktivní život, někdy přijdou slabé chvíle. „Ale mám kolem sebe spoustu přátel, kteří mi pomáhají. Pořád může být hůř. Člověka může v životě potkat spousta těžkých zkoušek. A tohle je ta, která se zvládnout dá,“ říká.
Lenka Štěpánková
Mladá fronta Dnes
Přidejte odpověď