Bojí se lidí, vlastních představ, často měsíce nevycházejí z domu. V nejhorších případech jsou agresivní. I takoví jsou lidé se schizofrenií. V jejich pokusech žít co nejvíc normálně jim pomáhají sami schizofrenici.
Společnost DOTYK II, jež jim pomáhá, nabízí službu, která byla v Česku první a pořád je neobvyklá. Zaměstnává lidi, kteří sami schizofrenii mají a snaží se s ní úspěšně bojovat.
Má už jedenáct takových asistentů, „terénních pracovníků“, lidí různých profesí, kteří spolu se sociálními pedagogy a psychology navštěvují v jejich domácím prostředí minimálně třikrát týdně čtyřicet klientů s těžkou formou nemoci.
Její metody jsou nejen v českých podmínkách zcela ojedinělé, a už si za ně vysloužila i mezinárodní uznání. K pomoci duševně nemocným se přitom zakladatelé dostali tím nejtvrdším způsobem: schizofrenií v rodině.
Byl nadějný sportovec
„Petr byl nadějný hokejista, bezvadný kluk se spoustou přátel. Bylo mu necelých dvacet, když se jeho chování začalo měnit. Přestal s námi společně jíst, stále častěji a na delší dobu se zavíral do pokoje,“ popsal vlastní zážitky zakladatel společnosti Josef Svoboda. „Pak už přestal komunikovat úplně. Jídlo jsme mu nosili přede dveře. Přestalo ho zajímat vše, co bylo jeho dřívějším životem. Nakonec si začal mluvit sám pro sebe či se svými představami a bludy a dokonce začal být i agresivní. K lékaři odmítal jít, za nemocné považoval nás,“ uvedl.
Podle něj trvalo téměř celý rok, kdy byli jako rodiče zcela bezmocní. Pak se setkali se ženou, která je přesvědčila o tom, že je zapotřebí změnit domácí prostředí.
„Jak nám tato, řekněme léčitelka řekla, Petr ho považoval za agresivní a nepřátelské. Zkusili jsme to, shodou okolností jsme se i přestěhovali, a tehdy se stal ten zázrak a Petr začal skutečně k lékaři docházet. I tak se však stal invalidou třetího stupně a dodnes bojuje s nejhorším stupněm nemoci,“ doplnil Svoboda.
Kantor se speciální pedagogikou kvůli nemoci syna, jak sám říká, opustil tehdejší teplé místo ředitele speciální školy internátní pro sluchově postižené v Ivančicích a začal se naplno věnovat problému, s nímž se jeho rodina denně setkávala. „V průběhu hledání pomoci pro naše dítě jsme se s manželkou i dcerou, která studovala speciální pedagogiku, potkávali s podobně postiženými rodinami. Postupem času jsme začali být stále víc přesvědčeni, že ne návštěvy v ordinacích lékaře za skoro užitého násilí, ne ústavy či blázince, ale nejprve změny v domácím prostředí dokážou těmto lidem skutečně pomáhat,“ dodává.
Péče zaostává
Třetí projekt, o němž jsou přesvědčeni, že dosáhne na evropské dotace, připravují. „Nejsme žádní zázrační léčitelé, ale mnoho našich klientů, včetně našeho syna, kteří se často se strachem stranili okolí, umí otevřít dveře domu a promluvit s pošťačkou, vyvenčit psa, zvednout hlavu a navázat oční kontakt, číst zprávy či udělat různé domácí práce. Pro někoho to možná není nic, ale pro toho, kdo se se schizofrenií setkal, je to někdy skoro jako zázrak,“ popisuje bývalý kantor.
„Nemocní, jež opustí lůžková oddělení nebo se začnou léčit u ambulantního specialisty, se současně automaticky nezapojují do další potřebné péče. Zůstávají většinou napospas sami sobě a svým rodinám a jen prohlubují stav zanedbání duše. Neexistuje tedy systém péče souběžné s lékařskou, který však má pro minimalizaci důsledků onemocnění zásadní význam,“ uzavírá Josef Svoboda.
Miroslav Homola
Právo
Přidejte odpověď