Jakub Selmi se narodil s vývojovou dysfázií, přesto mu hokejoví Rytíři dali šanci na ledě i ve své speciální hokejové třídě
Kladno – Jaromír Jágr. Jménem aktuálně nejslavnějšího Kladeňáka otevřeme vrátka našeho příběhu. Nebudeme v něm však popisovat Jágrovy góly, přihrávky, úspěchy, či dokonce vztahy, což asi hodně lidí čte nejraději. Soustředíme se na jeho osobnost, kterak může ovlivnit životy nejobyčejnějších lidí. Třeba Jakuba Selmiho, devítiletého chlapce postiženého autismem s vývojovou dysfázií. Pro některé to může znít neskutečně, ale Kubu mezi sebe přijali hokejoví Rytíři a už víc než rok je členem regulérního týmu HC3. třídy.
Postižení není při sportu překážkou
Na přelomu loňského a letošního roku zaujaly hokejovou veřejnost články o švédském hokejovém brankáři Linusi Söderströmovi. Ten je postižen Aspegerovou chorobou, ale dotáhl to do reprezentace a startoval na mistrovství světa mladých hráčů.
Neskutečné!
Na kladenském zimním stadionu už v té době vyrůstal více než rok Jakub Selmi. Díky své mámě Michaele, díky pedagogům z 12. ZŠ Kladno, díky vychovatelkám z klubíku mladých Rytířů a hlavně díky mládežnickým trenérům Kladna. A poděkujeme ještě Jakubovým spoluhráčům. Ve věku, v jakém se pohybují, není jednoduché přijmout do kolektivu kluka, který je jiný. Oni to dokázali.
„Já bych poděkovala ještě mnohem víc lidem. Rodičům dětí z jeho třídy za toleranci, Antonii Chrástecké z kladenského sdružení 5P za to, že Kubovi shání asistenta na letní přípravu či hokejovou výstroj,“ říká Kubova mamka Michaela Selmi Wallisová.
Jak se Jakub k hokeji vůbec dostal? Právě přes Jaromíra Jágra, přes jeho malou fotečku, kterou dostal ve školce. S diagnózou těžkého autismu Selmi prakticky vůbec nemluvil, ale když přišel domů právě ze speciální školky ve Slaném, pronesl před mámou slovo nové – A-G, A-G.
„Ptala jsem se ho, co to znamená a on donesl obrázek Jaromíra Jágra ještě v dresu Tučňáků. To jméno pro něj bylo obrovskou inspirací a zkusila jsem ho na stadion vzít,“ vypráví Michaela.
A Kuba sám? „Jágra miluju. A ještě mámu, když se se mnou mazlí,“ mučí srdíčka všem okolostojícím.
Ve Slaném se v jeho kategorii hokej nehrál, a tak vyzkoušeli školičku bruslení v Kladně. Výborný nápad, i když…
„Koukal jsem se na děti na ledě a Kuby si všiml. Kvalita bruslení či vůbec vnímání byla u něho prakticky nulová. Klučík se po ledě toulal, nenavazoval vůbec kontakt. Přesto nás maminka oslovila, zda bychom neuvažovali nad jeho přijetím do svým způsobem exkluzivní hokejové třídy, kterou jsme právě znovu otevírali na 12. ZŠ. Vsadili jsme na to, že to zkusíme a přes velké počáteční nesnáze se vše povedlo,“ vypráví hlavní koordinátor hokejových tříd, někdejší skvělý kladenský hokejista Josef Zajíc.
Stačí tolerance a trochu práce navíc
Aby vše vyšlo, musela řada lidí udělat něco navíc. Na novou situaci museli být připraveni trenéři dětí v čele s Petrem Procházkou a Matějem Hoffmannem. Nachystat se také museli ve škole, ale i v klubíku na zimáku, což je jakási družina pro malé hokejisty, kde tráví čas mezi tréninky a vyučováním.
„Každý mě odrazoval, že jsem blázen, že Kuba vůbec není schopen pochopit kolektivní hru a vůbec se jí zúčastnit. Díky obrovské podpoře klubu, školy a jednotlivých lidí kolem nás se to určitým způsobem daří,“ děkuje Michaela Selmi Wallisová.
Mimochodem samoživitelka, archeoložka, která kvůli synovi neváhala a přestěhovala se z Prahy do Slaného, kde je speciální školka.
Nyní však dojíždí do Kladna, jejího syna ředitel 12. ZŠ Vladimír Dufek a jeho pedagogický sbor zařadili do normální třídy s ostatními spoluhráči z hokejového týmu. To chtělo kuráž.
„Letáček do sportovní třídy jsem sice dostala, ale naprosto jsem neuvažovala, že by něco takového bylo reálné. Do logopedické třídy se už nevešel, jenže díky obrovské podpoře Josefa Zajíce, ředitele Vladimíra Dufka a učitelky Aleny Walzové jsme se dohodli, že bude chodit do normální třídy. Že je inteligentní, vhodný pro inkluzi a pouze potřebuje doučování od logopedické specialistky,“ vypráví Michaela, které pomáhá s doučováním maminka spolužáka Simona Jirotková.
Zpočátku zdaleka vše nešlo hladce. Lidé s poruchou autistického spektra jsou jiní. Kvůli svému handicapu jiným způsobem vnímají a chápou svět, který je obklopuje. Jejich chování je odlišné a mnohdy velmi obtížně pochopitelné. K tomu, aby mohli dobře fungovat, potřebují pomoc. Bývají hyperaktivní i agresivní.
Velká zkušenost pro všechny
„I u nás v klubíku to bylo zpočátku složitější, Kuba potřeboval víc času, aby si zvykl mezi ostatními dětmi. Díky výborné komunikaci s maminkou je nyní vše výrazně lepší. Každopádně je to pro mě velká zkušenost, především celkově, protože s kolegyní musíme ukočírovat osmdesát dětí. A to není legrace,“ usmívá se Petra Kvasilová z klubíku Rytířů.
Josef Zajíc skládá hold také Petru Procházkovi. Mladému profitrenérovi, který vše pochopil a dovedl zrealizovat. Ve sportu, o němž se leckdy říká, že je sice českým rodinným stříbrem, ale také sportem pro vyvolené. Procházka, Zajíc a vlastně celý klub Rytířů staví tuhle tezi do ofsajdu.
„Pro mě jako trenéra to byla obrovská zkušenost. Nebudu lhát, někdy i šílený zápřah. Stály nám vlasy na hlavě, ale stálo to za to a bude stát dál,“ povídá chlap, který na kluky umí být pořádně přísný, ale zároveň také kamarádský. Jeho prvotním cílem není vychovávat samé Jágry, Voráčky a Plekance.
„Jsou to ještě děti, drilovat je nemá cenu. Podstatné je, aby jim sport pomohl do života, aby je bavil. Na tomto při trénincích pracujeme, děláme legraci, leckdy doslova kraviny. A Kuba se už dneska zapojuje, což je příjemný pocit,“ říká.
Chce chytit milion puků
I díky jemu, Matěji Hoffmannovi a dalším trenérům se teď Kubovi splní další sen. Postaví se do brány, tam vždycky toužil být. „Chytím milion puků! Ne, milion milionů!“ slibuje horlivě.
Máma samoživitelka, která dostává od státu ten nejnižší příspěvek na péči (a musí hradit benzin na dojíždění do školy, hipoterapii, léky a další Kubovy speciální potřeby), na drahou výstroj nemá, ale Procházka slibuje, že už se betony a ohromné rukavice rýsují. „Do Jakubových narozenin na konci března vše seženeme!“ Podle něj bude Jakub v bráně sám za sebe a bude středem pozornosti, což jeho diagnóza vyžaduje. „Až ho dáme do zápasu – a my to uděláme, zase se mu splní jeden sen.“
Narozeninová party v klubíku na ČEZ stadionu tak bude na konci března příjemná. Snad Kuba, jeho mamka, hokejoví trenéři i další lidé vytrvají a jeden prostý lidský sen se bude plnit dál.
„Pokud se nám na hokeji povede přispět k tomu, aby se Kuba dostal v dospělosti do normální společnosti, bude to pro nás malé Nagano,“ dodal Petr Procházka.
Vývojová dysfázie
Vývojová dysfázie se také označuje jako specificky narušený vývoj řeči, který se projevuje ztíženou schopností, nebo neschopností naučit se verbálně komunikovat, i když podmínky pro rozvoj řeči jsou přiměřené. U vývojové dysfázie dochází k poruše centrálního zpracování řečového signálu. To znamená, že dítě vše slyší, vidí, nemá žádnou poruchu sluchu či zraku, ale jeho centrální nervová soustava a mozek nejsou schopny dostatečně správně zpracovat sluchové a zrakové signály, které dítě přijímá z okolí. Příčiny vzniku vývojové dysfázie nám zatím nejsou zcela jasné. Ve většině případů bývá u dětí s vývojovou dysfázií přítomen problém v těhotenství matky, u porodu či těsně po něm. Jistou roli zde také pravděpodobně hraje dědičnost. Opožděný vývoj řeči a vývojové poruchy se častěji objevují u chlapců.
RUDOLF MUZIKA
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď