Aby inkluze měla smysl, musí přinášet profit pro všechny: pro žáky bez postižení nesmí utrpět kvalita výuky, žáci se zdravotním postižením musí dosahovat přinejmenším stejných výsledků jako ve speciální škole.
Škola však není jen výrobní linkou na vzdělání, nýbrž také prostředím sociálním, kde právě kvalita nespočetných interakcí s ostatními určuje, jaký vztah ke vzdělání dítě i do budoucnosti získá.
Pouhé přeřazení žáka se zdravotním postižením do běžné třídy proto nepředstavuje pražádnou hodnotu samo o sobě. Jestliže je v každodenním životě žák pro svůj handicap okolím fakticky odsunut na okraj celé skupiny vrstevníků, jedná se o pravý opak inkluze. Šance na úspěšné individuální včlenění je u různých typů zdravotního postižení velmi odlišná. Zásadní je potenciál komunikovat se spolužáky jako rovný s rovným. Nejnadějnější je to u žáků s tělesným a zrakovým postižením, podstatně horší u dětí se sluchovým a mentálním postižením. U dvou posledních pramení obtíže z toho, že nedokážou se spolužáky plnohodnotně komunikovat. První neslyší, co mu povídají, druhý slyší, ale většinou nedokáže adekvátně reagovat.
Ministerstvo školství pojalo inkluzi bohužel od začátku jako ideologický koncept: pro žáky s jakýmkoli postižením je nejlepší vzdělávání v běžné třídě. Tak to nefunguje ani ve Finsku. Zde jsou například žáci s lehkým mentáním potižením vzdělávani ve speciálních třídách běžných škol. S tím, že se s ostatními dětmi potkávají v předmětech, v nichž jim limity jejich postižení nebrání dosahovat stejných úspěchů jako jejich zdravým vrstevníkům.
Finové vědí, že hlavní je zájem každého jednotlivého dítěte. A že k dosažení optima vedou cesty velmi různé, dokonce i u dvou žáků se zcela totožnou medicínskou diagnózou. Mimořádně závažná je skutečnost, že ministerstvo školství ČR na cestě k cíli porušilo ústavu. Pouhou prováděcí vyhláškou k zákonu totiž omezilo práva rodičů rohodnout o svých dětech se zdravotním postižením. Definovalo v ní „nejlepší zájem žáka“ tak, že musí být přednostně zařazen do běžné třídy. Zákon nic podobného neobsahuje.
Oficiálnímu blahu společného vzdělávání se vyhne jen nepatrné procento dětí s opravdu těžkým stupněm zdravotního postižení. Všichni ostatní se do speciálního vzdělání dostanou až po dlouhých měsících narůstajících potíží, kdy se poradenské zařízení „vzhledem k průběhu a výsledkům dosavadního poskytování podpůrných opatření“ konečně odhodlá přece jen vydat doporučení pro zařazení do speciální školy a třídy. Podle ústavy lze sice práva občanům omezit výhradně zákonem, vyhláška však zavazuje poradenská zařízení, která budou žádosti rodičů o povolení speciálního vzdělávání posuzovat. Zkusme hádat, jak asi budou rozhodovat? Když podle obecně závazné vyhlášky je nejlepším zájmem žáka vždy zařazení do běžné třídy. Diametrálně odlišný názor rodičů a poradny může vést k tomu, že si na vzdorující rodiče došlápne sociálka.
V zemích, kde si na inkluzi jenom nehrají, se podobné změny připravují léta. Nezbytná je zásadní změna ve vzdělávání pedagogů i příprava učitelů již sloužících. Inkluze se musí napřed alespoň jeden školní rok ověřovat na pilotním vzorku škol, aby se v předstihu odstranily všechny problémy.
Martin Odehnal, bývalý vedoucí oddělení speciálního školství MŠMT
Liberecký deník
http://www.liberecky.denik.cz/
Přidejte odpověď