Sobota 13. února byla pro místní velkým svátkem. Do sokolovny totiž přijel osmadvacetiletý reprezentant České republiky v handbiku JAN TOMÁNEK. Na besedě lidem přiblížil zákulisí vrcholového sportu handicapovaných, svůj životní příběh i spolupráci s Danielem Landou. O odpovědi nebudou ochuzení ani čtenáři Deníku.
– Mohl byste popsat ten den z roku 2002, který změnil váš život?
S kamarádem jsme šli z fotbalového tréninku. Vyrazili jsme za setmění a měli jsme smůlu. Řidič předjížděl jiné auto a smetl nás. Kamarád na místě podlehl zraněním. Já měl to štěstí, že mě, podle mého názoru s malými následky, transportovali do nemocnice. Tam následovalo kolečko ARO, JIPka a rehabilitace.
– To muselo být velice náročné na psychiku, co se vám honilo hlavou?
Nejhorší byla nejistota, nevěděl jsem, jestli budu chodit. Je pro mě snazší se smířit s něčím negativním, protože pak se situace už může jenom zlepšovat.
– Co vaše rodina a okolí? Jak se vyrovnali s následky nehody?
Nebylo to pro ně snadné. Změnil se okruh mých přátel. Nejužší jádro zůstalo. Ti mi řekli na rovinu, že je jedno, jestli chodím nebo nechodím. To je myšlenka, se kterou jsem se ztotožnil. Někteří lidé nevěděli, jak se ke mně chovat. Předsudky vůči handicapovaným ve společnosti jsou, snažím se to trochu změnit.
– Ano, pořádáte besedy, ale hlavně působíte jako sportovec. Můžete popsat, co to je handbike, jak jste se k němu dostal a kolik stojí?
Je to speciálně zkonstruované sportovní náčiní, které k pohybu kupředu používá sílu paží. Je to drahá záležitost, jeho cena se pohybuje v rozmezí desítek až stovek tisíc korun. Je to podobně jako u cyklistiky zdravých, jsou tu velké cenové rozdíly. Sport pro mne byl nejprve psychoterapií, abych se srovnal s úrazem. Postupem času jsem začal hledat odborníky, kteří by mi pomohli s výkonnostním růstem.
– Takže jste si krátce po úrazu řekl, že se odteď budete věnovat hlavně handbiku?
Nejdřív jsem si neplánoval, že začnu dělat vrcholově handbike. Já jsem doufal, že začnu chodit a budu dál hrát fotbal. Bohužel, bohudík… situace se vyvinula jinak. Handbike pro mě byl od začátku velkou výzvou. Chtěl jsem být samostatný a zvládnout se o sebe postarat. Postupem času se pro mě sport stal drogou. Je to možnost něco si dokázat a posouvat své limity. Proto jsem se začal věnovat i dalším sportům, tedy dlouhému maratonu a lyžování.
– Když děláte tři sporty zároveň, tak to musí být velice náročné. Jak často trénujete?
Vpodstatě každý den. Záleží na období. V začátku přípravy mám rád delší tréninky, týdně je to 25 až 30 hodin. Během sezony trénuji po kratší dobu, ale zase třeba dvoufázově.
– Slyšel jsem, že ve vašem týmu spolupracovníků máte i Daniela Landu. je to pravda?
Dan Landa je můj mentální kouč, v tuto chvíli spolupracujeme trochu méně, ale vídáme se. Začalo to tak, že jsem jel autem a v rádiu jsem slyšel, že krasobruslař Tomáš Verner má jako mentálního kouče Dana Landu. Tak jsem vyprskl smíchy. Dana jsem vnímal jako kontroverzního umělce. Ale řekl jsem si, že když může trénovat Tomáše Vernera, tak by mohl i mě.
– Jaká s ním byla spolupráce? V čem vám pomohl?
Dan Landa mi pomohl konkretizovat to, co jsem znal ze základů sportovní psychologie. Například imaginace je založena na vytvoření silné představy, která odvede pozornost tím správným směrem. Dan při své práci používá různé symboly, runy, ale i nadpozemská stvoření jako jsou draci. Když mi poprvé říkal, abych šel na trénink s drakem, což je představa mohutného stvoření nad vámi, ze kterého v případě potřeby čerpáte sílu, tak jsem myslel, že se zbláznil. Vtip je v tom, že když je vaše představa skutečná a detailní, tak si v případě, že to potřebujete, umíte vytvořit obraz, který vám pomůže načerpat sílu z rezerv a pokořit vlastní bolest.
– Jako handicapovaný sportovec sbíráte úspěchy, ale na letošní paralympiádu to už nevypadá, že?
V minulém roce jsem dost marodil a musel jsem Rio nejspíš definitivně odpískat. Nerad prohrávám a své snažení chci dotáhnout do zdárného konce. Během dvou nominačních období na Letní paralympijské hry jsem byl velmi blízko nominaci, ale vždy se to nějak pokazilo. Beru to tak, že vše zlé je k něčemu dobré a jdu dál. Nevzdávám se.
– Finance si sháníte sám? Kolik potřebujete na jednu sezonu peněz?
Ve sportu handicapovaných je příliv financí minimální. Sponzory si hledám sám. Podpora státu je velmi nízká. Kdybych neměl své sponzory, tak bych nemohl být na současné úrovni. Minulá sezona mě stála přes milion korun.
– Do kolika chcete závodit? Máte nějaké jiné plány?
Ano. Velmi rád bych se plně profesionalizoval, ale samozřejmě myslím na zadní vrátka. To je studium na vysoké škole. Do toho přednáším o sportovním marketingu a tréninku na univerzitách. Takže do budoucna můžu rozšířit lektorskou činnost a zlepšovat povědomí lidí o vrcholovém sportu handicapovaných.
—
Jan Tománek
Narodil se 30. června 1987. Žije v Dobříši. V roce 2002 šel s kamarádem domů, ale při cestě je srazilo auto. Jan Tománek po nehodě zůstal odkázaný na invalidní vozík, kamarád zemřel na následky zranění.
Sport pro něj byl zpočátku psychoterapií, postupem času se z něj stala droga a on začal soutěžit s ostatními. Nejprve na handbiku, kde se nakonec vypracoval mezi tuzemskou špičku a v současné době reprezentuje Českou republiku na mezinárodních akcích. Dále se aktivně věnuje triatlonu a lyžování.
V roce 2012 o svém boji s osudem i sebou samým vydal knihu Po hlavě a nadoraz, v níž popisuje, jak se vypořádal s následky úrazu.
Kromě sportu se věnuje přednáškám a studiu na vysoké škole. Zdroj:honzatomanek.com
Také mě láká PR a pořádání sportovních akcí. Dále se snažím vyvinout vlastní sportovní vybavení. Pak je to trénování, které mě velmi láká. V současné době už tréninkové plány pro několik lidí dělám. Ale v současné době nevím, co budu dělat v padesáti. Celý rozhovor si můžete přečíst na svitavsky.denik.cz
MICHELE VOJÁČEK
Svitavský deník
http://svitavsky.denik.cz/
Přidejte odpověď