Rodiče očekávající narození svého dítěte si samozřejmě přejí, aby bylo zdravé. Handicap a s ním spojené nutné změny života jednotlivce a rodiny se řeší, až když nastanou. Nikdo se na to předem nepřipravuje, snad s výjimkou rodin, kde se např. v předchozí generaci nebo v blízkém příbuzenstvu vyskytla dědičná vada nebo opakovaně analogická nemoc.
Cheb – Vyrovnat se s těžkým zdravotním postižením jak u dětí, tak u dospělých, to je pro většinu relativně zdravých lidí, ne-li pro všechny, úkol nepředstavitelný. Ale není neřešitelný.
Když je rodičům sděleno, že jejich dítě má vrozenou nebo časně či později získanou těžkou vadu, vyděsí je to. Nároky na rodinu jsou najednou jiné, a navíc extrémní. Týkají se zabezpečení péče o dítě s vážným senzorickým omezením současně s eliminací zátěže sourozenců nebo např. s vyrovnáním se s reakcemi okolí. Je potřeba předejít jak možnosti odmítnutí dítěte ze strany rodičů, tak jejich podlehnutí pocitu neřešitelnosti situace a beznaděje, obsedantnímu sebeobviňování se nebo myšlenkám typu „proč zrovna moje dítě, proč já“. Pro další vývoj dítěte není přínosem ignorace vady ani jejich nadměrné pečovatelské sklony, poměrně časté u matek.
Šok, pocity zklamání a bezmoci odezní rychleji, když mají rodiče dostatek informací o postižení a o možnostech léčby či kompenzace, o kontaktech na instituce, které jim a jejich dítěti mohou být nápomocny, když mají srovnání s rodiči jiných podobně postižených dětí a mohou porovnat vývoj dětí navzájem. Dítě s těžkým zdravotním postižením je potřeba co nejdříve vést k osamostatňování se. Nutná je kompenzace toho, co je nefunkční nebo výrazně špatně fungující, jako prevence deprivace a omezených poznávacích procesů. Důležité je, aby dítě nezůstalo izolováno a nenastupovalo do školy se sociální zkušeností omezenou jen na členy rodiny.
Sociálně izolované dítě může v internátní škole pro žáky se stejným či podobným postižením dlouhodobě psychicky trpět nejen oddělením od rodiny, ale i ztrátou výjimečného postavení co do nároků na péči a pozornost okolí. To platí i v případě, je-li integrováno do normální školy. Tam se navíc jako další psychická zátěž přidává každodenní realita, kdy se dítě srovnává se zdravými vrstevníky a kdy je vystaveno jejich sociální nezralosti, která se projevuje často v jejich nevhodném chování a komentářích. Na obě varianty plnění povinné školní docházky je potřeba dítě v dostatečném předstihu připravit. V případě zařazení dítěte se závažným handicapem do běžné školy je potřeba předem informovat zaměstnance školy, případně dle aktuální situace usnadnit vstup dítěte do třídy motivačním pohovorem s budoucími spolužáky. Totéž se týká přestupu dítěte na jinou školu.
Puberta a dospívání jsou pro každého člověka velmi náročným obdobím. Zásadně se mění a nově utváří vztah k sobě samému a samozřejmě i k případnému handicapu, a to i tehdy, je-li na něj zvyklý od narození nebo od časného dětství. Vznikne-li těžké zdravotní postižení až v tomto období, je to pro mladého člověka mnohem těžší a bolestnější. Objeví se rozpor mezi stávajícími potřebami a možnostmi jejich uspokojení. Dosavadní styl a hodnoty se razantně mění, většinou se výrazně omezují, a to nejen u osoby s postižením, ale u celé rodiny. Obranné psychické mechanismy jsou masivní a většinou sebedestruktivní…
K tomu, aby se člověk s novou a stresující situací vyrovnal, potřebuje oporu u svých nejbližších. Velkou výhodou je přátelský vztah s ošetřujícím personálem a kontakty s organizacemi poskytujícími odborné konzultace, pomůcky a jinou pomoc. Výrazně může pomoci erudovaný psycholog, příp. jiný, osobnostně silný člověk vybavený empatií a zkušenostmi, k němuž má dotyčný důvěru. Je vhodné napojit se na skupinu osob se stejným nebo podobným postižením, jejíž členové mohou být člověku osobním vzorem a mohou mu poskytnout tolik potřebnou korekční emocionální zkušenost a model nových životních hodnot. Je potřeba, aby dospívající věděl, že významná omezení, která mu handicap přináší, nejsou absolutně nekompenzovatelná,a aby přijal skutečnost, že do určité míry bude limitována jeho profesní orientace a také výběr střední či vysoké školy nebo zaměstnání.
Výsledky adaptace na nově vzniklou situaci závisí na individuálních vlastnostech člověka jako osobnosti, na temperamentu, motivaci a vůli, na úrovni přirozeného intelektu, na vzdělání, na dostupnosti vzdělávacích a pracovních možností, na materiálním a sociálním zázemí a na skutečné opoře v jeho okolí i v oficiálních institucích. Základem je schopnost a dovednost osoby s handicapem postarat se v maximální míře samostatně o sebe, o svou hygienu, stravu, oblékání, dále o vykonávání základních domácích prací, o zvládnutí své přepravy do školy, do práce, k lékaři a na úřady. Musí se naučit vykomunikovat to, co potřebuje, a v ideálním případě se seberealizovat pracovně a zvládat nároky zaměstnání.
Probíhá-li adaptace člověka s těžkým zdravotním postižením a kompenzace jeho handicapu optimálně, měl by bez komplexu méněcennosti postupně zvládnout i navazování sociálních kontaktů i s osobami bez postižení a v dospělosti patřičně dovednostně a vědomostně vybaven obstát v partnerské a rodičovské roli. Držme všem takovým dětem a mladým lidem i jejich rodičům palce!
Jiřina Hradecká
Chebský deník
http://chebsky.denik.cz/
Přidejte odpověď