Večeře potmě

jste v úplné tmě. kam se podíváte, jen černota. Zvednete ruce před sebe, uděláte pár nejistých kroků a čekáte, do čeho narazíte…

 

I tak může vypadat návštěva neviditelné výstavy na novoměstské radnici v Praze.
Při testování, jaký je život bez zraku, však nečekejte žádnou rozpačitou nudu. nevidomí a slabozrací průvodci hází jeden vtípek za druhým. vedle procházky potmě reálným světem nevidomých můžete navíc vyzkoušet i neviditelnou ochutnávku vín, neviditelnou masáž nebo neviditelnou večeři. u mě je volba jasná. Celý den jsem nejedla.

Kladu svoji ruku na rameno neznámé slečny přede mnou, někdo jiný zase dává ruku na moje. Pospojováni jak husy za sebou vstupujeme do černého prostoru a podle instrukcí našeho zrakově postiženého průvodce Jardy Trnky si ve tmě neohrabaně sedáme kolem jídelního stolu.

Haló, je tu někdo?

„Když pojedete dlaní po stole dopředu, narazíte na nějaké dobroty. Hezky zobejte a já se jdu podívat, jak to vypadá s večeří,“ vychrlí na nás Jarda. Podívat? To je asi nějaký černý humor nevidomých. Jarda tiše odkráčí do nepropustné tmy a já se s dalšími třemi návštěvníky snažím na stole najít něco k jídlu. „Sýr!“ vykřiknu nadšeně, když strčím ruku do misky s měkkými kostičkami. „Tady je preclík!“ konstatuje suše mužský hlas. „Fůůůj, oliva!“ slyším jeho o dvacet let mladší přítelkyni. Prsty stolovníků se mezi miskami občas dotknou a s nervózním „pardon“ kamsi rychle mizí. S cizími doteky ve tmě takto brzy po začátku akce nikdo rozhodně nepočítal. Na večeři potmě si můžete vyzkoušet, jaké to je, když se chcete najíst, ale nic nevidíte. Každá skupinka o čtyřech až šesti lidech dostane svého průvodce, který je plně, nebo částečně nevidomý. V celé místnosti je nás asi šestadvacet. Náš průvodce Jarda má tzv. praktickou slepotu, to znamená, že má ještě poslední zbytky zraku a určitý cit pro světlo. To prý ale vnímá spíše jako různé odstíny šedé. Když je však světlo intenzivnější, dokáže třeba najít v místnosti okno.

S cizími doteky ve tmě nikdo nepočítal.

U stolu jsme čtyři – tři mladé ženy a jeden padesátník. Před společným vstupem do neprostupné tmy jsme se zahlédli jen letmo. „Už jste tady někdy byli?“ snažím se ve tmě rozproudit konverzaci. A narážím na první problém. Nevidíme se. Neznám jména a nikdo neví, koho se ptám. Ticho. „Jste tady někdo?“ ptám se opatrně, protože žádným vjemem necítím přítomnost dalších osob. A to jsem si myslela, že lidé vydávají teplo. Necítím ani kamarádku po pravici asi 30 centimetrů ode mne. Tak to bude ještě zážitek.

Stolování nemluvňat

Večeře se objednávají dopředu. V rámci výstavy není prostor na vaření a jídla se tedy musí dovézt již hotové z blízké restaurace. Na výběr je asi z pěti variant. Možná je dobrodružnější nevědět, co jíte, teď jsem ale ráda, že mám aspoň nějaké informace. I když stejně nevím, co si mám pod „hovězím carbonnade“ představit. Před večeří si už na místě objednáváme nápoje. Nealko nebo víno. Poté, co se Jarda „mrkne“, jestli nějaké mají, volím bílé. Později těžce lituji.
Už cítím vůni večeře a hrozně mi kručí v břiše. Jarda vyvolává jídla, o která se musíme hlásit. Podle hlasu tak pozná, kde sedíme a kam má co servírovat. U každého nahmatá rameno, po ruce sjede dolů na stůl a staví před nás objednané porce. Stejně, jako to předtím dělal u nápojů. Nevidomí jsou opravdu dotykoví lidé, nic jiného jim ani nezbývá. Hmat je spolu se sluchem pro jejich fungování a orientaci v prostoru stěžejní. Jarda nás s veškerou grácií obslouží a popřeje dobrou chuť. A prý si máme hlídat okraj talíře, aby nám jídlo nepadalo. Potmě před sebou objevuji hluboký talíř, ve kterém by měla být bramborová kaše a dušené hovězí. Každý máme něco jiného. Slyším cinkání příborů, já mám naštěstí jen lžíci. Tou je to prý jednodušší. Rýpu se chvíli v mazlavé hmotě a pak něco nabírám. Zásah! Lžící plné bramborové kaše se trefuji do pravé tváře. Opatrně s ní sjíždím do úst a chystám se na další sousto. Opět píchám do kaše, ale maso ne a ne najít. Musím změnit strategii. Odkládám lžíci, přidržuji si talíř a pravačkou „naostro“ šmejdím po chladném porcelánu. Konečně! Snažím se hovězí ve tmě zachytit i levačkou a poté lžící nabrat, ale nemám páru, jestli nabírám kousíček nebo celou kýtu. To zjišťuji záhy, když se mi porce kousků masa navázaných jedno na druhé nevleze do úst a visí mi jak špageta až dolů na bradu. Co je to, proboha, za jídlo? Kdyby mě někdo krmil, určitě by to dopadlo líp.
Ostatním dává večeře taky pěkně zabrat. „Kde mám ten steak? A jak ho mám ukrojit? Nic nevidím!“ ozve se naproti mne zoufalý hlas. Boj s nožem a vidličkou je ve tmě ještě náročnější. Když už kus masa na talíři najdete a zapíchnete do něj vidličku, nevíte, jak velký kus ukrajujete. Chtělo by to ještě jednu ruku. Všichni se soustředíme, abychom jídlo přemístili bezpečně z talíře do úst. Chuť je nám v tuto chvíli úplně ukradená.
„Koukám, že pan Roman už je hotový,“ zavtipkuje do tmy nevidomý Jarda, když u postaršího pána uslyší zašustění ubrousku. Další má taky hotovo. Nějak se loudám. Ztrácím orientaci v prostoru a trochu i balanc. Kaše mi pořád z vidličky padá, pusu mám upatlanou jak nemluvně. Lžící málem rozbiju talíř a rozliju skleničku s vínem. Kašlu na to! Pravačka jde opět do kulinářské akce. Naberu měkkou hmotu rukou a cpu si ji do pusy. „Někdy taky použiju ruce,“ uklidňuje mě Jarda. Doma možná, ale udržet alespoň základní etiketu v restauraci mají nevidomí asi pekelně těžké. Ještě že je tma a nikdo mě nevidí.

Síla zvuku

Za chvíli není přes smích, výkřiky, nadávky a cinkání příborů slyšet vlastního slova. Hluk umocňují hlasy návštěvníků z dalších skupinek. Jednotlivé zvuky mi přijdou hrozně ostré a silné. Jardovi prý trvalo asi rok, než se naučil ostatní smysly lépe používat. „Zdaleka ale nejsem na úrovni lidí, kteří jsou nevidomí od narození. Ti třeba poznají, jak je od nich daleko zeď, nebo když lusknou prsty, tak slyší, že kousek od nich stojí člověk. Zvuk se jim do ucha vrací jinak,“ vysvětluje.
I mně se teď zvuk vrací jinak, mám pocit, že několikrát silněji než normálně. Je mi divně. Před očima mi s každým mrknutím cosi probleskne a oči mne pálí z toho, jak se snažím hustou tmu prohlédnout. Zatracený víno, sice jen dvě deci, ale mám pocit, jako bych ho vypila litr. Začíná se mi motat hlava, pohledem nejsem schopna uchopit pevný bod. „Proč tak křičíš?“ ptám se vedle sedící kamarádky. „Já mluvím normálně,“ směje se s otázkou, jestli jsem v pohodě. No, moc ne. Tma mě přestává bavit, nemůžu se dočkat, až zase uvidím. A alkohol tento pocit očividně prohlubuje.
Ani v nejhlubší empatické fantazii si nedokážu představit, že bych už nikdy neviděla. „To víte, že mě to taky frustruje. Ale člověk je s tím zároveň tak nějak smířený. Když se narodíte jako nevidomý, tak vám to přijde normální, ale když o zrak přijdete, tak víte, o co vše jste přišel,“ konstatuje náš průvodce vyrovnaným hlasem. Ani náznak beznaděje či zoufalství nad neblahým životním osudem. Mnoho z nás by se od něj mohlo životnímu optimismu učit.

Slepé dobrodružStví

Ve tmě jsem už přes dvě hodiny. Před večeří jsem absolvovala i neviditelnou výstavu, která je úžasnou demonstrací života nevidomých. Lepší prožitek byste těžko hledali. Hodinu procházíte tmou a spoléháte se jen na vlastní ruce, uši a smysl pro rovnováhu. Prostor a čas zde mají úplně jiný rozměr. Pohybujete se v ruchu města, v lese nebo v tichém obýváku a zkoušíte, jak se potmě zapíná mikrovlnka nebo jak najít prosklené dveře, aniž byste do nich narazili hlavou. Ze začátku jsem si užívala vzrušení z náhlého dobrodružství, ke konci už jsem začala chápat tíži celoživotní ztráty zraku. A věčnou závislost na pomoci druhých, kterým musí zrakově postižení chtě nechtě důvěřovat.
Večeře končí. S Jardou ještě chvíli u zákusku klábosíme a zjišťujeme, jak v životě prakticky funguje. Nevidomí mají pár vychytávek, které jim život trochu usnadňují. Vedle vodících psů a slepecké hole používají třeba i chytré telefony nebo počítače, které na ně mluví. „Když přijde mail, tak se mi otevře a přečte. Počítačovou myš nevidomí nepoužívají, to je jak střílení naslepo,“ vtipkuje zase.

Tma mě přestává bavit, už chci zase vidět.

Mluvící počítače nebo stolní kamerové lupy, které písmo zvětšují až 95x, případně různé vychytávky do kuchyně jsem prozkoumala ještě před večeří. Stejně tak jako chůzi se slepeckou holí, se kterou jsem rovnou sejmula nějakou důchodkyni. Ještěže na mě nehučela, ať koukám na cestu.
Svět nevidomých je pro mne ale stále záhadou. Moje představa, že jsou zrakově postižení lidé společenskými outsidery, byla naprosto mylná. Většina průvodců, které na výstavě potkám, žije naprosto „normálně“ a rovnou i v manželském svazku. „Já jsem svoji ženu před plnou ztrátou zraku naštěstí ještě viděl,“ směje se potmě Jarda s tím, že mají dvě zdravé děti. A takto krásně i končíme. Optimisticky a s vděčností, že už za pár minut opět uvidíme světlo.

Silvie Špačková
Téma