Mají fyzický či mentální hendikep a duševně jsou mnohdy vlastně ještě dětmi. Jenže i když si to jejich rodiče často nechtějí připustit, dospělé tělo má bez ohledu na stav mysli své potřeby.
V Česku od ledna poskytují postiženým své služby sexuální asistentky. Lidé, kteří jim se sjednáním schůzky pomohou, však stále riskují obvinění z kuplířství.
5plus2 TÉMA ČR / „Chci jen to, abych si našel svoji holku, do který bych se zamiloval. Nechci žádný podvody a lži. To nesnáším. Chci, aby mi někdo pomohl, a nevím, komu se proto musím svěřit,“ říká naléhavým hlasem 27letý Vojta, se kterým sedím v kanceláři jeho matky v centru Prahy. Vzápětí bere do ruky fix a papír, na který začíná heslovitě sepisovat, jaké by jeho vysněné děvče mělo být. „Pěkná, jako z pohádky, abych jí mohl pomáhat, sportovat s ní, abych ji miloval, spal s ní a abych se jí líbil tak, jak jsem,“ stojí tiskacím písmem na papíře, který mi podává.
Vojta není jako většina mladých mužů v jeho věku. Narodil se s Downovým syndromem, tedy s kombinovanou mentální a fyzickou vadou. Najít lásku je pro něj podstatně obtížnější než pro jeho vrstevníky. Svou jinakost si dobře uvědomuje, ovšem stejně jako jiní v jeho věku touží kromě citového sblížení také po tom tělesném.
Průvodkyně světem sexu
Alespoň v této druhé rovině má štěstí. Našel to, co potřeboval. A to podstatně dříve, než se vůbec začalo veřejně mluvit o takzvaných sexuálních asistentkách pro lidi s fyzickým a mentálním postižením. Vojta našel ženu, která se o fyzickou stránku jeho potřeb stará už přes rok. A ano, platí si za to. Začalo to tím, že před déle než rokem se Vojta jedné ze sociálních pracovnic, které mu pomáhají, svěřil se svými dvěma velkými přáními. Prvním bylo najít si děvče, to druhé už bylo ryze praktické. Chtěl, aby mu někdo ukázal a naučil ho, jak je to se sexem.
Vojtova matka nejprve svému synovi nic v tomto ohledu neorganizovala. O všem se dozvěděla právě od oné sociální pracovnice, která jí s ním pomáhá. „Řekla mi, že zavolala do pražské Rozkoše bez rizika (spolek pomáhající ženám v sexbyznysu, pozn. red.), kde získala kontakt na slečnu, která bydlí v Liberci a s níž se domluvila, že Vojtovi v tomto ohledu pomůže,“ vysvětluje jeho matka Marie.
A tak začal Vojta příležitostně dojíždět za onou dámou, říkejme jí třeba Vlaďka, do Liberce. Za každou svou návštěvu platí 1 200 korun.
Sám Vojta by ale Vlaďku prostitutkou nikdy nenazval. Je totiž věřící a ví, že Bůh nemá lehké mravy rád. Proto o ní mluví jako o své přítelkyni. Moc dobře ovšem ví, že o opravdový vztah nejde. Ani po více než roce se sedmadvacetiletý muž svých výletů na sever, které podniká téměř každý měsíc, nemá důvod vzdávat.
„Když se vracím z Liberce, cítím se spokojeně, protože jsme se milovali. Naučila mě spoustu věcí. Poprvé jsem se před ní styděl, ale jenom trošku, a hned to přešlo,“ říká otevřeně.
A jeho rodina v tom nevidí sebemenší problém. Takto otevřený přístup však není příliš běžný.
Zapovězené téma
Přes sexuální otevřenost současné společnosti je téma erotických potřeb mentálně postižených pro většinu lidí stále v podstatě tabu. A to i pro jejich nejbližší. „Přístup řady rodičů je v téhle oblasti opravdu dost rezervovaný. Už samu skutečnost, že existuje někdo, kdo někomu s něčím intimním pomůže, nevnímají zrovna pozitivně. Ať už z prudernosti, nebo třeba z náboženského přesvědčení,“ říká Vojtova matka a dodává: „Dívají se na to jako na něco, co se nachází mimo všechna pravidla. Přitom spousta obyčejných mužů využívá rozmanité sexuální služby a nikdo se nad tím nepozastavuje.“
Slova Marie potvrzuje i Petr Eisnerm, který se jako lektor a konzultant věnuje oblasti sexuality a vztahů lidí s postižením. „Bohužel je to často právě rodič, kdo nevnímá potomka jako pohlavní bytost a uměle ho udržuje v roli malého dítěte. Znám z praxe spoustu takových, kteří svým dospělým dětem zakazují dotýkat se svých intimních partií a svého čtyřicetiletého syna navlékají do mikiny s Mickey Mousem, protože to tak má prý rád,“ líčí Eisner. Podle něj se takoví rodiče nejčastěji opírají o argument: Ale doktor nám řekl, že je na úrovni tříletého dítěte. Tak jakápak sexualita?! „To je ale motání dvou odlišných věcí. Tělo se vyvíjí a s ním se vyvíjí i jeho potřeby, byť pochopitelně u každého nejsou stejné. Ale tak je to i u zdravých lidí,“ vysvětluje.
Jak se (ne)stát kuplířem
Když se loni na přelomu října a listopadu objevily první zprávy o tom, že v Česku začnou od ledna tohoto roku fungovat takzvané sexuální asistentky, znělo to, jako by šlo o revoluční změnu. Pět žen ze sexbyznysu prošlo školením o erotice hendikepovaných lidí a nyní mohou své služby poskytovat za maximální cenu 1 200 korun za hodinu. Podle ministerstva vnitra není taková sexuální asistence v rozporu se zákonem.
Jenže jak upozorňuje Petr Eisner, praxe naráží na řadu problémů. „Ti, kteří by službu sexuální asistentky potřebovali nejvíc, protože sami bez pomoci nejsou schopni téměř ničeho, by museli požádat o sjednání někoho třetího. Ten by se ale v takovém okamžiku stal z pohledu zákona kuplířem, což je trestné,“ vysvětluje Eisner. Sám zároveň připouští, že kde není žalobce, není soudce, a proto by se řada případů vůbec nemusela dostat na světlo.
Ovšem kdyby s naplněním erotických tužeb chtěli pomoci svým klientům třeba sociální pracovníci, mohlo by se jim to vymstít. „Opatrovníci, což bývají nejčastěji rodiče, spravují těmto hendikepovaným jejich peníze. Pokud by si dotyčný chtěl službu zaplatit, vždycky se o tom dozvědí. A kdyby zjistili, že postiženému pomohla sjednat asistentku třeba právě sociální pracovnice, mohou ji zažalovat,“ vysvětluje Eisner jedno z největších úskalí současné podoby sexuální asistence.
Zjednodušeně řečeno: Tak, jak je služba sexuálních asistentek nyní nastavená, může z hlediska zákona pomoci hlavně lidem, kteří sice mají nějaký hendikep, ale jsou sami schopní konkrétní dámu kontaktovat, sjednat si s ní setkání a za službu zaplatit. Oproti dřívějšku mají možnost se obrátit na někoho, kdo tuto službu poskytne bez ohledu na hendikep.
A hlavně – o tématu erotiky a sexuálních potřeb lidí s různými stupni a formami postižení se díky sexuální asistenci začalo veřejně konečně nahlas mluvit.
Nejistotu kolem zprostředkovávání služby sexuální asistentky by mohla vyřešit změna zákona. Konkrétně paragrafu o kuplířství, kde by bylo právě v souvislosti se službami sexuálních asistentek lépe určeno, co je ono trestné kuplířství a co ne.
„Pomohlo by také, kdyby se stát postavil k tématu prostituce a její legalizace jako takové. Zákon totiž v současné době řeší pouze doprovodné trestné činy, jako je například obchodování s lidmi nebo ohrožování mravní výchovy,“ říká výkonná ředitelka Rozkoš bez rizika Lucie Šídová s tím, že prostituce jako taková v současné době není zakázaná, ani není povolená, tudíž je v jakémsi právním vakuu.
Ministerstvo vnitra podle mluvčí resortu Martiny Němcové sice žádnou novelu zákona nechystá, ale není to prý ani nutné. „Pokud je hendikepovaná osoba schopná dát zřetelně najevo, co jí je či není v její sexualitě příjemné, ale její postižení neumožňuje, aby sexuální asistentku sama kontaktovala, tak o to může požádat svého osobního asistenta už nyní. Ten pak může sexuální asistentku pro hendikepovaného domluvit, aniž by tím došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu kuplířství,“ vysvětlila mluvčí Němcová.
V zahraničí mají náskok
Oněch pět takzvaně oficiálních sexuálních asistentek sice získalo od organizace Rozkoš bez rizika certifikát pro vykonávání této služby, ovšem nejde o žádné osvědčení, které by mělo jakoukoli úřední hodnotu a k něčemu je zavazovalo. Stejně tak finanční strop za jejich služby, který byl určen 1 200 korun za hodinu, nelze žádným způsobem kontrolovat. Rozkoš bez rizika nad výkonem jejich práce nemůže mít takřka žádný dohled, tudíž nemůže ani poskytovat žádné záruky za tyto ženy. Organizace by tím totiž vykazovala znaky kuplířství, čímž by se opět pohybovala za hranou zákona
Ve Švýcarsku, kde sexuální asistentky působí už několik let, funguje pro tyto dámy poměrně náročný přípravný program, během kterého se jim dostává jak teoretických, tak praktických dovedností. Školení probíhá několik týdnů a pomyslným výběrovým sítem zdaleka neprojde každá žena. S takovým procesem se tedy tuzemský několikadenní školicí program nemůže srovnávat.
Další faktor, který se fatálně liší od zahraniční praxe, je ten, že všech pět „akreditovaných“ českých asistentek pochází ze sexbyznysu, zatímco v cizině to bývají i osoby ze zcela jiných sfér. Například učitelky nebo sociální pracovnice, které se různými způsoby dostaly k vykonávání této služby. Často jde tedy o vzdělané ženy, které mají pro práci s postiženými potřebné kompetence.
Petr Eisner: O muže by byl zájem, zatím ale nejsou Projevil zájem o práci sexuálního asistenta v Česku už také muž? Ano, projevil. Ozval se ale až po skončení vzdělávacího projektu a organizace Rozkoš bez rizika, která jej pořádala, s muži zatím nepracuje. Podpora byla určena zatím jen ženám. Jak je to s muži asistenty v zahraničí? Je po nich poptávka? Fungují a zájem o ně rozhodně je, ale z celkové poptávky je to pouze zhruba deset procent. V čem spatřujete největší výhodu působení sexuálních asistentek tak, jak je služba nyní nově v Česku nastavena? Přes určitá úskalí přece jenom jde o přínosný krok… To rozhodně. V první řadě jde o rozšíření možností lidí s postižením, aby mohli i oni uspokojovat své sexuální potřeby. I ty sociální služby, které se sexualitou lidí s postižením aktivně pracují a své klienty podporují, nemohou splnit požadavky fyzického kontaktu a sexuálního uspokojení, a je tedy dobře, že je zde možnost asistence, která může navázat. Na co by si měli lidé s postižením dávat největší pozor při využití těchto služeb? Měli by dávat pozor na bezpečný sex obecně. Profesionální poskytovatelka sexuálních služeb by sama měla tato pravidla dodržovat a vyžadovat a svého klienta s nimi seznámit. Je to často rodič, kdo nevnímá svého potomka jako pohlavní bytost.
FAKTA * Téma sexuální asistence pro hendikepované začalo být v Česku propagované díky projektu Právo na sex, za nímž stojí nezisková organizace Rozkoš bez rizika. * V rámci projektu se o této v Evropě už celkem běžné službě uskutečnily workshopy, které vedli lektoři ze Švýcarska. Určeny byly především pro pracovníky v sociální oblasti.
– Proškoleno bylo také pět žen, které se věnují sexbyznysu a jsou u nás nyní prvními sexuálními asistentkami pro hendikepované. Pro ně byly připraveny i další kurzy, které opět zorganizovala Rozkoš bez rizika. „Věnovaly se i tématu komunikace a práce s lidmi s mentálním hendikepem. Zúčastnily se stáže v zařízení pro osoby s tímto postižením,“ uvedla výkonná ředitelka organizace Lucie Šídová.
5plus2
Přidejte odpověď