„Lidi si myslí, že když můj trasér funí, už nemůže. To je ale záměr, protože mě tím vede,“ usmívá se nevidomý závodník Ivo Budil.
BEDŘICHOV Je jedním z několika běžců, kteří letos díky podpoře Nadace Leontinka vyrazili do stop některého ze závodů Jizerské 50. Ivo Budil projel tři kola pětadvacítky.
Bez pomoci traséra s reproduktorem na zádech, z něhož se kromě dýchání ozývají i povely k zatočení či upozornění na terén a jiné běžce, by Budil trať nedokázal zvládnout.
„Slyším, kde se můj trasér Petr pohybuje a já se za ním držím. Jsme už sehraní, jezdím s ním od dvaceti let,“ zmínil Ivo Budil svého kamaráda traséra Petra Müllera. Bezpečně zvládli i obávané sjezdy. Kolizi měli jen jednu. „Nějaký závodník uhnul jen Petrovi a mně už ne a bohužel spadl. Snad se na mě nezlobil,“ popsal Ivo.
Co je pro něj na trati nejtěžší? „Chaos lidí. Abych jim nepřekážel a neobtěžoval je třeba svými hůlkami. Vedu je asi dál od těla než ostatní běžci. Řekl bych, že u klasické padesátky bývá mačkanice mnohem horší, než to bylo letos na okruhu,“ svěřil se nevidomý běžec. Velký problém mu činí rozježděné stopy. „Závod je pak neskutečná dřina a radost mám jen z toho, když dojedu. To ale letos nebylo, stopy krásně držely a vedly mě.“
První Jizerskou padesátku běžel před osmi lety. Příští rok chce jet znovu. „Běhat může každý nevidomý. Nadace Leontinka navíc podporuje i začátečníky nebo středně pokročilé lyžaře,“ dodal Budil.
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď