Sportovce vnímáme jako lidi, kteří někam doběhnou nebo vstřelí gól. Když se jim to podaří, oslavujeme je. Příběh nezměrné vůle stolní tenistky Daniely Smutné je ale silnější
Plzeň – Kdyby už členové oddílu stolního tenisu Sokol Plzeň nevyhráli žádný zápas, mohou být pyšní. Mají mezi sebou vítězku. Nyní osmatřicetiletá Daniela Smutná se šampionkou pingpongových stolů nikdy nestala, její jméno figurovalo maximálně ve 2. lize. Souboj se zánětlivým onemocněním mozku, které ji na rok upoutalo na invalidní vozík, ale přes všechny děsivé prognózy zvládla. Ba co více, dokázala se vrátit do běžného života, svého mateřského klubu a převzít v něm výchovu mládeže.
– Danielo, vzpomenete si na první den nemoci?
Docela přesně. Měla jsem strašné bolesti hlavy, šla jsem k jednomu lékaři, který mě nevzal, druhý měl dovolenou. Byl pátek, říkala jsem si, že zůstanu doma a za pomoci ibalginů, které jsem užívala co dvě hodiny, víkend nějak překlenu. Rodina mě ale donutila, abych odjela do nemocnice, což mi zachránilo život. Doma bych se druhého dne těžko dožila.
– Jak vše probíhalo v nemocnici?
Měla jsem štěstí, že lékaře na příjmu napadla správná diagnóza, přestože je velmi vzácná. Byla jsem hospitalizovaná na jednotce intenzivní péče.
– Ochrnula jste na pravou část těla. Co jste si říkala?
Věřila jsem, že je všechno jen dočasné. Bolí mě hlava, přejde to, ochrnula jsem, doberu prášky a bude po problémech. Kouzelné proutky ale neexistují.
– Optimismus nebo naděje?
Spíš nevíra. Doufala jsem, že se podobný problém nemůže stát mně. Vždycky jsem byla zdravá sportovkyně, proč bych takhle dopadla?
– Posunula jste se od bodu ‚to se nemůže stát mně‘ k horšímu, ‚to se může stát jen mně‘?
Nikdy jsem se nelitovala.
– Přišel lékař a oznámil vám diagnózu. Jak jste reagovala?
Na pondělní velké vizitě mně přednosta neurologické kliniky říkal, že mám být ráda, že jsem naživu. Nehýbu sice pravou rukou a nohou, což je ale to nejmenší. Podobné věty jsem slýchala i poté, odmítala jsem je ale přijmout.
– Dveře se otevřely a přišly první návštěvy. Dokážete popsat atmosféru setkání s nejbližšími?
Návštěvy rodičů byly na jednu stranu povzbuzením, na druhou jsem si ale uvědomovala, jak těžké pro ně musí být mě takto vidět. Mamince umřela v té době její maminka. Na selhání ledvin. Mně dávali léky a ledviny mi selhávaly také. Moc optimismu v našich setkáních nebylo, rozhodně jsme se ale všichni podporovali.
– Jak proběhlo setkání s partnerem?
Partnera jsem sice měla, ale ne podle svých představ. Vztah byl zralý na ukončení. Vlastně si nepamatuji, kdo koho opustil. Vím jen, že byl, a pak už ne.
– K lůžku se trousili i vaši svěřenci. Cítila jste před nimi ostych?
Chodili mě navštěvovat svěřenci i děti ze školy, kde jsem do té doby učila. Což bylo ohromně milé. Rozpaky se ale také dostavily, ležela jsem před nimi nemohoucí.
– Myslela jste někdy na smrt?
Měla jsem období, kdy přišly neskutečné bolesti. Brečela jsem a říkala si, že nechci umřít. Opačně jsem ale nikdy neuvažovala, svůj konec jsem nikdy nepřivolávala.
– Kdy svitla naděje?
Když jsem odjela do lázní. Předtím jsem si prošla dalším problematickým obdobím. Jen co mě propustili z nemocnice a já krátce rehabilitovala, se všechno vrátilo. Lékaři se divili, že je to po množství léků, které jsem užívala, možné. Mluvilo se o vážné poruše imunitního systému a já byla znovu hospitalizovaná.
– Vyhledávala jste doma ‚procházky‘ po okolí?
Ven se mi chtělo, kamarádky mě vozily třeba na pivko. Viděla jsem ale, že jsem jiná. Předtím mi všechno šlo a najednou jsem se cítila vyřazená.
– Největší samotu zažijete v davu?
Pokud jsme jely jen s holkama, bylo to fajn, s cizími lidmi bylo vše náročnější. Byla jsem strašně nejistá a bála se okolí i jeho reakcí.
– V lázních se věci konečně pohnuly?
Poznala jsem tam optimistické lidi, kteří na tom byli stejně jako já a měli chuť žít. Našli si to pěkné také na stavu, ve kterém byli. Neměla bych zapomenout ani na svého skvělého terapeuta.
– Jak náročné bylo vstát?
Vstát nebylo složité, psychika se srovnala, lidi okolo mne mi dodávali sílu a já se za sedm týdnů plynule postavila. Sice jsem neběhala, ale ušla tři kroky. V té chvíli se mi otevřel celý svět (směje se).
– Říká se tomu proces návratu do společnosti. Chováme se podle vás dobře k lidem, co se vracejí?
Začlenit se zpátky bylo daleko náročnější než první kroky. Byla jsem vlastně k ničemu. Vzala jsem si proto domácí práci. Jak jsem ale byla nešikovná, celá rodina se mnou lepila pytlíky. Zkoušela jsem další a další věci, pořád se ale toužila vrátit do školství. Učení jsem milovala, brala jsem ho za poslání.
– Proč comeback nevyšel?
Lidé ve škole mi vyšli ohromně vstříc, musím jim za to poděkovat. Uvědomila jsem si ale své mantinely. Hodinu jsem odučila špatně a navíc po ní byla neúměrně vyčerpaná. Čtyřicet pět minut jsem se soustředit nedokázala.
– Trpké poznání?
Nejtěžší, musela jsem se smířit s tím, že už nikdy nebudu taková, jaká jsem byla před nemocí. Musela jsem se naučit mít ráda novou Danielu Smutnou.
– V čem spatřujete největší rozdíly mezi včerejškem a dneškem?
Byla jsem vždy aktivní, mám ale stále parézu na dolní končetině. Snažím se přesto sportovat. Vyrazím na sjezdovku a po hodině mně tečou slzy bolestí. Jsem ale blázen a jenom kvůli chvíli na lyžích do toho jdu. O koncentraci jsem už mluvila. Pokud cokoli přepísknu, namáhám hlavu nebo jinou část organismu, trpím záchvaty. Naštěstí se mi snížilo i IQ (směje se).
– Můžete mít děti?
Hrozné téma. Existuje obrovské nebezpečí, že pokud bych počala dítě, nemoc by se mi vrátila a já ho nakazila. Pak by asi umřelo. Děti bych samozřejmě chtěla, neznám ale člověka, se kterým by stálo za to podobné riziko podstoupit.
– Je složité najít ve vaší situaci partnera?
Ano, žili bychom pravděpodobně bez dětí a musel by se ještě smířit s tím, že budu mít záchvaty a bude mě při nich muset ošetřovat. Na druhou stranu, pokud omezení nemám, toužím být aktivní. Potřebovala bych takovou kombinaci sportovce a lékaře (směje se).
– Už neučíte, co děláte?
Tvořím technickou dokumentaci k interiérům do letadel v mezinárodní společnosti. A k tomu trénuji děti v Sokole Plzeň. Což mě naprosto vyčerpává i naplňuje.
– Na co myslíte, když jdete jen tak na procházku?
Cítím radost, že se mohu dostat ven, jít kam chci. Naučila jsem se užít si každou chvíli, kterou mi život nabízí. Nikdy přece nevíte dne ani hodiny.
DAVID NEJEDLÝ
Plzeňský deník
http://plzensky.denik.cz/
Přidejte odpověď