Lebensborn zachraňoval pro Hitlerovu říši čistokrevné árijce

„Skutečně mám v úmyslu vzít, uloupit či ukrást německou krev z celého světa,“ prohlásil v tajné řeči ke svým podřízeným říšský vůdce SS Heinrich Himmler. „Árijský“ genetický potenciál považovali nacisté za opravdovou vzácnost, kterou je třeba chránit před cizími vlivy a maximálně zmnožit.

„Rasově čistá“ rodina měla plodit co nejvíce dětí, zasloužilé matky dostávaly státní vyznamenání. Ani to však Himmlerovi a jeho souputníkům nestačilo. Přes ostrou režimní kampaň docházelo v říši stále k mnoha nelegálním potratům, tedy k trestuhodnému plýtvání cenným lidským materiálem. Tomu se mělo, zejména u příslušníků elitních SS, energicky zabránit. Vznikl proto „dobročinný“ spolek Lebensborn, který měl svého času centrálu i v mnichovské vile, zabavené německému nositeli Nobelovy ceny za literaturu Thomasovi Mannovi. Pod jeho křídla se postupem času dostalo na 20 „domovů“ v Německu a na okupovaných územích.

Cílem těchto speciálních zařízení byla podpora rozmnožování příslušníků SS, z jejichž příspěvků byl hrazen provoz, a pomoc árijským matkám v nouzi. S žádostí o přijetí se na ně obracely manželky „esesáků“ i svobodné matky. Těm prvním domovy poskytovaly především příležitost, jak i za války v relativním pohodlí a dostatku přivést na svět své dítě. Těm druhým, kterých bylo asi 60 procent z celkového počtu, zaručovaly zejména diskrétnost, ochranu před opovržením jejich okolí a materiální zajištění pro nemanželského potomka. To vše za nadstandardní lékařské i jiné péče.

K charitativnímu ideálu měl Lebensborn však velmi daleko. Především byl „elitním“ zařízením, přijímal tedy jen řádně rasově prověřené a zdravé ženy. Svůj původ museli prokazovat i otcové dětí. Více než polovina žádostí byla nemilosrdně odmítána. Pokud v jedné z porodnic přišlo na svět postižené nebo nemocné dítě, bylo obratem předáno do jiného ústavu, případně do programu „eutanazie“. Matky těch zdravých dostaly na výběr. Své dítě si mohly ponechat, nebo je svěřit do poručnictví spolku. Ten je pak předával k adopci, často do rodin bezdětných příslušníků SS. Lebensborn zajišťoval i „umístění“ dětí zavlečených do říše na poněmčení z okupovaných území. Matky setrvávaly většinou v domovech jen krátce, zpravidla několik týdnů před porodem, případně i po něm. Byla mezi nimi i řada cizinek (přednostně například „rasově cenné“ Norky), které otěhotněly s německými vojáky. Všechny byly podrobeny politické výchově a různým školením. Řadě z nich to nevadilo, některé byly dokonce pyšné nato, že náležejí k nacistické elitě.

Anonymita a diskrétnost Lebensbornu, které byly kdysi tak výhodné pro nesezdané rodiče, se staly prokletím pro jejich děti. Mnohé z nich dlouhá desetiletí netušily, proč se narodily ve vsi typu hornobavorského Steinhöringu nebo Klosterheide u Berlína. Matky o tom často mlčely, nebo se vymlouvaly na útěk před spojeneckým bombardováním. Jména otců, pokud si to dotyční nepřáli, v dokumentech chyběla. Někteří z nich, jak se potomci po letech dozvěděli, byli váleční zločinci.

Spojení s Lebensbornem matky popíraly zpravidla proto, že spolek neměl ani za nacistů dobré jméno. Jeho tajemné objekty byly považovány za jakési veřejné domy pro příslušníky SS, místa, kde elitní vojáci programově přiváděli „rasově cenné“ Němky do jiného stavu. Tato legenda, pro kterou neexistují pevné důkazy, je živá dodnes. Byla na ní například postavena i zápletka českého filmu Der Lebensborn – Pramen života, natočeného v roce 2000 Milanem Cieslarem podle předlohy Vladimíra Körnera.

Jako nástroj nacistické sociální politiky měl Lebensborn nakonec jen marginální význam: v jeho zařízeních se narodilo jen asi 8000 dětí. Neznamená to ovšem, že by s ním Heinrich Himmler a jeho spolupracovníci neměli velké plány. Jejich realizace však byla odsunuta až do té doby, než Německo zvítězí ve světové válce. K tomu však již naštěstí nedošlo.

Letos v únoru přirovnal k programu Lebensbor norskou sociální službu v kauze českých dětí prezident Miloš Zeman. Výrok označil za hyperbolu.