Honza Jung (45) žije sám v Praze. Již v dětství měl špatný zrak. Ve svých deseti letech neviděl na své levé oko. Později ve čtrnácti letech přišel o zrak úplně. I přesto je optimista a vnímá svět jinak než očima.
– Jak se stalo, že jste přišel o zrak?
Už když jsem se narodil, neviděl jsem zcela jasně obrysy. Prodělal jsem několik operací, které můj zrak nijak nezlepšovaly. Doktoři mi tedy předepsali brýle, které byly velmi silné. Nejprve jsem přestal v deseti letech vidět úplně na levé oko. Tenkrát mě doktor varoval, že bych neměl dělat žádné prudké pohyby. Jako dítě jsem si z toho nic nedělal. Naivně jsem si myslel, že o zrak přijdu v šedesáti sedmdesáti letech. Mýlil jsem se. O čtyři roky později jsme byli s rodinou na dovolené na Lipně. Byla docela zima, a tak mě maminka poslala pro teplé oblečení, které bylo nahoře v poličce. Na svetry jsem nedosáhl, proto jsem povyskočil. Poté si jen vybavuji, jak jsem ležel a maminka byla vyděšená. Tak jsem se stal nevidomý.
– Jak to bylo s vaším vzděláváním?
Než jsem přišel o zrak, úspěšně jsem absolvoval Základní školu v Holýšově. Poté jsem měl nastoupit na odborné učiliště v Praze a vyučit se kuchařem. Bohužel má psychická stránka mi to nedovolila. O patnáct let později, když mi bylo třicet let, rozhodl jsem se dodělat si střední školu – obchodní akademii v Praze. Asi si říkáte, jaký blázen by si dodělával školu v tak pozdním věku, ale do svých pětadvaceti let jsem byl závislý na otci a matce. Až po mnoha letech jsem se postavil na vlastní nohy a rozhodl jsem se dodělat si školu.
– A jak jste si vedl ve škole?
Ve škole jsem neměl žádné úlevy. Zkoušky jsem dělal většinou ústně (matematiku a jazyky) nebo písemně (diktáty). Písemné zkoušky byly zvlášť těžké. Dělal jsem velké mezery, ale i tak měli učitelé problém rozluštit mé písmo. Na střední škole jsem vydržel tři roky. Čtvrtý ročník jsem dodělával dálkově, poté jsem odmaturoval.
– Co jste dělal po skončení školy?
Po ukončení školy jsem se staral o kostel a snažil si najít práci. Pro nevidomé lidi je to strašně obtížné. Nakonec jsem se spokojil s invalidním důchodem, ale práci si i nadále hledám.
– Musel jste se naučit Braillovo písmo?
Bylo mi oznámeno, že každý nevidomý člověk musí ovládat Braillovo písmo. Získal jsem odpor k Braillovu písmu a po své psychické stránce jsem byl přesvědčen, že ho nebudu v životě potřebovat. Později jsem si uvědomil, že nejsem jediný nevidomý člověk na světě, a proto jsem se rozhodl, že Braillovo písmo budu sdílet se stejně postiženými lidmi. V Praze jsem začal učit Braillovo písmo pro nevidomé v tyflocentru „Dědina“(tyflos = slepý; místo, kde nevidomí a slabozrací nacházejí pomoc). Ze začátku jsem byl jen o pár lekcí napřed, než moji klienti. Učil jsem se vlastně s nimi. Přes svůj prvotní odpor k Braillovu písmu jsem jej nakonec tímto způsobem překonal a učil jsem je 12 let. Ale dodnes platí, že pokud nemusím, tak jej v praktickém životě nevyužívám.
– Žijete sám nebo s maminkou? O veškerou domácnost se staráte sám?
Mám malý byt v Praze, ve kterém žiji se svojí fenkou, která mi dělá den co den společnost. S maminkou nežiji ve společné domácnosti od svých pětadvaceti let, neboť jsem byl rozhodnutý, že si chci v životě něco dokázat a žít jako každý druhý dospělý člověk. Maminku přesto pravidelně navštěvuji. Sám si peru, žehlím, uklízím a vařím. Jsou ale dny, kdy něco připálím, nebo něco rozleji. Také sám chodím nakupovat, kde mi musí pomoci pracovníci obchodu, neboť bych sám od sebe nepřišel na to, co si kupuji. Dokonce jsem byl i na dovolené na Kubě, Chorvatsku a v Řecku u moře. Byl to velký zážitek, i když nevidím. Nejel jsem sám, ale s kamarádem, který mi vše popisoval. Většinu jsem poznával hmatem, čichem a sluchem. Ani v moři jsem se neutopil (usmívá se Honza). Nemám rád hromadné akce, např. ty, které pořádají tyflocentra pro své klienty. Jsem spíše pro „normální“ dovolenou a výlety se svými blízkými. I svoji bílou hůl jsem začal nosit v Holýšově teprve vloni. Dřív jsem si připadal trapně. Používal jsem ji pouze v Praze a v cizím prostředí.
– Zmínil jste se, že žijete v Praze. Jak se ve velkém městě orientujete?
Ze začátku jsem potřeboval někoho, kdo by mě po tak velkém městě provedl. Dodnes někdy nevím, kde jsou některé zastávky MHD, ale to spíš proto, že v Praze se pořád něco kope a „přemisťuje se“. Asi bych se měl také zmínit, že nemám vodícího psa. Vše zvládám pomocí slepecké hole. V Praze mám mnoho přátel, kteří mi občas pomáhají. Takže se dá říct, že na nic nikdy nejsem sám.
– Umíte si pořád vybavit barvy?
Vím, jak barvy vypadají a o jaké barvě je řeč. Nicméně je strašně těžké si je vybavit „před sebou“. To platí i pro ostatní věci z okolí. Díky tomu, že jsem dříve vnímal alespoň obrysy, spoustu věcí si dodnes pamatuji a dokáži si je představit.
– Pomáhají vám moderní technologie?
Velmi. Mohu si sám zařídit spoustu věcí. Například pošlu komukoliv textovou zprávu nebo email bez jakékoliv pomoci. Mohu si stáhnout knihu a poslechnout si ji. Je to mnohem pohodlnější, než kdybych ji měl číst v Braillově písmu. Můj počítač má zabudovanou hlasovou kartu, díky které přijímám a odpovídám na zprávy. Jinak poslouchám rádio, televizi a e-knihy.
– Čeho nejvíce litujete? A jaké je Vaše očekávání do budoucna?
To je těžká otázka. Každý nevidomý řekne, že lituje toho, že už nikdy v životě neuvidí. A musím se k nim přidat, každopádně bych to pojal jinak. Lituji toho, že už svět nebudu moci nikdy vnímat všemi pěti smysly. Rád bych však jiným lidem dokázal, že i když je člověk nevidomý, není nevědomý a dokáže spoustu věcí jako normální člověk. Je mi 45 let. Nemám rodinu, jen maminku a sestru s její rodinou. Chtěl bych s nimi zažít ještě pár hezkých chvil. Rád bych ještě pomáhal v kostele v Holýšově a byl trochu užitečný i ostatním lidem v mém okolí. Rád bych si našel práci, i kdyby byla neplacená, hlavně, že bych něco dělal.
Pavlína Zahořová
Plzeňský deník
http://plzensky.denik.cz/
Přidejte odpověď