Teď už se na svět budu dívat jinýma očima, přiznává redaktorka Deníku po silném zážitku
Hranice – Kavárna ve tmě, Hranice, 26. až 29. listopadu, od 15 do 20 hodin, stálo v pozvánce od Tomáše Plesníka. Člověka, který i se svým handicapem pomáhá mnoha lidem. Rozhodla jsem se kavárnu navštívit, ovšem o co asi jde, jsem si dokázala představit jen přibližně. Nemám strach ze tmy, ale nepopírám, že jsem měla strach z neznámého. Proto jsem šla na menší výzvědy den předtím a pozorovala reakce lidí, kteří vycházeli ze tmy do světla. Jako první byli úplně oslepení a pak už jsem se jen bavila jejich reakcemi typu: Ty kráso! Tak to je mazec! Musím se z toho nejdřív vzpamatovat! Byl to neskutečně silný zážitek! Všechny tyto věty mi běžely hlavou, když jsem se podle instrukcí poprvé chytla za rameno nevidomého Davida.
Měla jsem srdce až v krku, a navíc jsem šla jako první. David mě a mou partu pomalu odvedl ke stolu, zatímco já jsem za ním klopýtala. „Tady jsou vaše židličky, jsou dvě vedle sebe, první host si musí sednout na tu vzdálenější,“ instruoval nás vodič. Osahala jsem si židle a usadila se. Potom jsem pomocí svých rukou šla na výzkum, co všechno je na stole. Hm, otvírák a vršky v hrníčku.
V tom se po mé pravici ozval příjemný ženský hlas. „Dobrý den, já jsem Klára a budu vás tady dnes obsluhovat. Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí jen zavolat mé jméno. Už víte, co si objednáte?“ zeptala se nás sympatická číšnice. Všichni jsme se shodli na pivu.
„Zkusíme si přiťuknout,“ napadlo někoho. Klára na tuto výzvu zareagovala s ironií sobě vlastní. „To chci ‚vidět‘. I my nevidomí máme velké problémy si přiťuknout, největší sranda je to s panákem,“ vtipkovala Klára. Museli jsme se rozesmát, protože nikoho nenapadlo, jak moc těžké to je. Nakonec se nám to nějakým zázrakem podařilo a Klára nás pochválila.
Musím přiznat, že ve tmě čas utíká rychleji. Najednou se vám začnou dělat mžitky před očima, vidíte barevné kruhy, a navíc nemáte jako zdravý člověk vůbec schopnost orientace v cizím prostředí. Cesta do světla už byla lehká, věděli jsme, co dělat. Venku jsme na sebe chvíli mžourali a nechali na sebe působit zážitek, který se jen tak nebude opakovat.
Jak ovšem pověděl David, rádi by tuto akci uspořádali i v jiných městech. „Já jsem z Valašského Meziříčí, kde plánujeme Kavárnu ve tmě taky zkusit. Je to tady bomba,“ řekl mi na světle s tím, že nápad se zrodil v hlavě jeho kamaráda a zároveň organizátora celé akce, Tomáše Plesníka, po návštěvě Kavárny potmě pořádané projektem Světluška.
Na mou otázku, co na silný zážitek říkají lidé, odpovídá David jednoduše. „Oni většinou moc nemluví, většinou si začínají protírat oči, je to pro ně takový budíček, soudě podle těch vzdechů, co slyším,“ rozesměje svou hláškou všechny kolem.
V prvním patře Hotelu Centrum čekala na návštěvníky výstava Světa nevidomých, kde jsme si mohli zkusit hry pro nevidomé, bílou hůl nebo si něco přečíst Braillovým písmem. Vyzkoušela jsem všechno a vím jedno, slepá bych být nechtěla. Obdivuji všechny, kdo se s tímto handicapem perou, a navíc dělají osvětu tak jako pětilístek nevidomých kamarádů Kláry, Evy, Jany, Davida a Tomáše. Navíc jejich nepřekonatelný humor a chuť do života je více než inspirující a já jim za tento nezapomenutelný zážitek mohu jen poděkovat. Teď už se na svět budu dívat jinýma očima.
BARBORA JESTŘEBSKÁ
Přerovský a Hranický deník
http://www.prerovsky.denik.cz/
Přidejte odpověď