Anna Vrchotová je maminka handicapovaného Vojtěcha Vrchoty, kterému se v letošním roce rozhodl pomoci benefiční festival Hudba pomáhá. Nejen, že paní Vrchotová zvládá péči o těžce postiženého syna, ale také pracuje jako učitelka dětí s kombinovaným a středně těžkým mentálním postižením.
Ústí nad Orlicí – Sama říká, že Vojta je pro ni velkým učitelem. Zkušenosti, které získala životem s ním, se dnes snaží zúročit ve své práci a pomáhá tak dalším rodinám, aby se smířily s postižením svých dětí.
– Vaší rodině a především Vojtovi se rozhodl pomoci projekt Hudba pomáhá. Jak jste na takovou nabídku reagovala?
Já jsem byla velmi překvapená, že si na nás vzpomněli. Tu nabídku jsem ale přijala kladně. Jsem ráda, že na nás lidé myslí a chtějí Vojtovi pomoci.
– Co se Vojtovi vlastně přihodilo?
Vojta byl druhé chtěné dítě, ale narodil se předčasně na koci šestého měsíce. Lékaři se porod sice snažili oddálit, ale Vojta měl krvácení do mozku a jeho hlavička předčasný porod nevydržela. Odtoho se pak odvinuly další věci.
– Věděli jste od začátku, jak velké bude Vojtovo postižení, nebo jste si to neuvědomovali?
Po dvou měsících nás propustili z nemocnice s tím, že neví, jak se krvácení projeví. Řekli nám, že můžeme spoléhat na plasticitu mozku, ale ukázalo se, že polovina mozku je zasažená. Epilepsii Vojtovi zjistili v devíti měsících. Diagnostikovali mu také úplné zastavení vývoje, ale my jsme se nedali. Měli jsme štěstí na odbornou péči, a Vojta byl velký bojovník. Chtěl si prostě užívat života s námi.
– Jaké postižení tedy Vojta má a co to pro něj znamená?
Vojta trpí dětskou mozkovou obrnou v kombinaci s epilepsií, centrální poruchou zraku a středně těžkým stupněm mentálního postižení. Má kvadruparetickou formu postižení, což znamená, že jsou zasaženy všechny čtyři končetiny. Kvůli tomu je trvale odkázaný na péči druhé osoby. Sám nesedí, musíme ho krmit, přenášet, podávat mu léky a zajistit návštěvy lékařů a odborníků.
– Jakou léčbu, rehabilitace a terapie Vojta od dětství podstoupil a jak mu to pomohlo?
Od dětství jsme s Vojtou pravidelně rehabilitovali, jak doma, tak i v lázních Košumberk. Jezdili jsme tam dvakrát ročně. Jednalo se o velmi intenzivní rehabilitaci – museli jsme cvičit i 8x denně. Dále to bylo také cvičení zraku a logopedie, aby se zlepšila řeč.
– Jak je na tom Vojta oproti jiným dětem s obdobným postižením?
Mezi rozsahy postižení je velký rozdíl. Hodně to závisí na plasticitě mozku a také na tom, jak se dětem lidé věnují. Vojta má sice velký rozsah postižení, ale častá stimulace mu velmi pomohla. Vzali jsme jeho postižení jako výzvu a poprali jsme se s tím, co nám život přinesl. Cvičili jsme, navštěvovali odborníky a zúročilo se to. Vojta se dnes v rámci svého chápání zvládá dobře domluvit. Dokáže sám sníst tuhou stravu, jako je rohlík, a pije ze svého speciálního hrníčku. S ostatním ale stále potřebuje pomoci.
– Vojta chodil jak do mateřské, tak základní školy. Pomohlo mu to zásadním způsobem ve vývoji?
Vojta měl štěstí, že byl jedním z prvních dětí, které měly šanci být integrovány do běžné mateřské školy. To pro něj bylo obrovsky přínosné. Sice se moc nepohyboval a nemluvil, ale mohl poslouchat další děti a kontakt s ostatními se zúročil v sociálních dovednostech. Přelom nastal, když šel Vojta na základní školu. Pro mě to bylo dost náročné. Uvědomila jsem si, že i když se mu často věnuji, tak Vojta má své limity a hranice, za které mě nepustí. Musela jsem přijmout to, že i když dělám maximum, tak dál to nejde, a potřebuje speciální péči. Potom jsme se přestěhovali do Litomyšle, kde Vojta začal navštěvovat speciální školu.
– S Vojtou jste podstoupila speciální placený program Klim- Therapy v lázních Klimkovice. Jak mu to pomohlo?
Klimkovice postupně pospojovaly všechny věci, které Vojta měl v sobě izolované. Cvičení je zde velmi komplexní – rozvíjí se řeč, hybnost i koordinace. V Klimkovicích dokážou připravit tělo na to, aby podalo ten nejlepší výkon. Principem každodenní terapie je vybudování nových funkčních spojů v mozku. Vojta začal více zapojovat ruce při jízdě na vozíku a začal také zapojovat zádové svalstvo, takže ho občas necháváme samotného sedět, aby dokázal mít vzpřímenou hlavu. Zlepšilo se také slinění, řeč a zrak díky lepšímu postavení hlavy.
– Co by pro Vojtu mohl znamenat další pobyt v Klimkovicích?
Byla bych ráda, kdyby došlo k dalšímu vývoji zpevnění trupu a zádového svalstva a jeho stabilizaci. Chtěla bych, aby Vojta začal používat lépe horní končetiny. Poté by se mohl sám obsloužit daleko lépe než teď a byl by samostatnější. Kdyby se podařilo více zpevnit i nohy, bylo by to krásné, byla by to lepší opora také pro mě při přenášení a další obsluze.
– Ovlivnila vás samotnou nějak péče o vašeho syna?
Já jsem vystudovala speciální pedagogiku v Olomouci. Když jsem kvůli diplomce zpracovávala rozsáhlé téma mozkové obrny, ještě jsem netušila, že za tři roky se mi narodí Vojta. Pak jsem s ním a s dcerou zůstala doma a starala jsem se o ně. Když jsme se nastěhovali do Litomyšle, tak jsem dostala možnost nastoupit jako učitelka dětí se středně těžkým mentálním postižením. Jsem tam dodnes a je to místo, kde se cítím asi nejlíp, ta práce mě baví.
– Čemu se v práci věnujete?
Snažím se najít schopnosti a dovednosti dětí, ale pracuji i s rodiči, aby přijali postižení svých dětí a mohli tak rozvíjet jejich schopnosti. Chci také, aby měli radost z toho, že to dítě je takové, jaké je. To je moje poselství. Vojta je v tomhle můj velký učitel. Zkušenosti, které mám ze života s ním, nikde nevyčtete. Rodiče mě pak berou jinak, protože ví, že jsem si to sama prožila.
– Máte nějakou oblíbenou vzpomínku na Vojtovo dětství?
Když bylo Vojtovi pět, tak jsem mu poprvé ukázala svojí portrétní fotku. Vojta v té době ale ještě neměl dobře vycvičený zrak. Prohlížel si tu fotku a nejdříve to vypadalo, že mě vůbec nepoznává. Po několika minutách ale řekl ‘Máma!‘. Z toho jsem měla obrovskou radost.
– Přestože je Vojta těžce nemocný, neustále se usmívá a snaží se užívat si života naplno. Čím vám dokáže vykouzlit úsměv?
Vojta má veliký dar, a to je dar komunikace. Je to hodně pozitivní člověk. Nezažila jsem situaci, kdy by byl negativní nebo zlý. Je to sluníčkový člověk, který přitahuje podobné lidi. Je to ale také velký humorista. Život s Vojtou je jiný, ale o nic méně naplněný. Člověk nemá čas zabývat se banalitami, Vojta učí lidi žít v přítomnosti a užívat si toho, co mají.
Barbora Košňarová
Svitavský deník
http://svitavsky.denik.cz/
Přidejte odpověď