Pod dohledem záchranářů se do konce roku proškolí 1100 pražských učitelek a učitelů
Praha – Jednomu z dvojice mužů se náhle udělá zle. Skácí se na zem. Jeho tělem zmítají křeče. Klepe se jako hadrový panák, chrčí. „Můžete mi, prosím, pomoct, pane?“ zvolá okamžitě druhý muž. „Zavolejte záchranku. Řekněte, co se stalo a kde jsme,“ zaúkoluje hned na to vedle sedící ženu. Klidným hlasem dál obratně rozdává pokyny a postiženého s pomocí otočí na záda. Ten naštěstí dýchá.
Zachovat v podobné situaci klid, není snadné. Lidé někdy nevědí, jak první pomoc poskytnout, nebo se často bojí, že ji poskytnou špatně. V záchraně života jim brání pouze vlastní strach. Naše scénka dopadla dobře. Šlo o nacvičený úvod k lekci první pomoc. I v reálu by měl díky pohotové reakci pacient velkou šanci na záchranu. Jak se zorientovat v situaci a poskytnout první pomoc, se do konce roku naučí i 1100 pražských učitelů.
„Lidé se často bojí, že provedou první pomoc špatně a bude to pro ně mít negativní důsledky,“ vysvětluje hned na začátek Jan Bradna, záchranář a jeden z lektorů společnosti Life Support, která školení pro pražské učitele provádí. Člověk přitom nikdy neví, kdy bude jeho pomoc potřeba a koho bude zachraňovat. Statisticky bude nejpravděpodobněji oživovat někoho z rodiny nebo člověka známého. O biflování složitých postupů v tomto kurzu nejde. Ve stresové situaci si je člověk stejně většinou nevybaví. Při poskytování první pomoci je často nutné improvizovat.
Důležité je znát základy a použít selský rozum. A hlavně, vždycky myslet na bezpečí sebe a všech ostatních.
„Musíte myslet hlavně na sebe. Pokud se vám při záchraně něco stane, druhému už nikdo nepomůže,“ uvádí poučku číslo jedna lékař Tomáš Zmek, druhý z dvojice lektorů. Zachránce může znát všechna pravidla první pomoci perfektně. Pokud ale skočí do vody pro tonoucího a sám neumí dobře plavat, může situace skončit dvojitou katastrofou. Lepší je se nejprve porozhlédnout, jestli na zemi neleží třeba klacek, kterým by šla osoba z vody vytáhnout. Jakmile se člověk zorientuje, co se děje a dostane se bezpečně ke zraněnému, měl by zkontrolovat jeho stav. I zde mají lektoři jednoduchou pomůcku v podobě čtyř slov: chodí, křičí, chrčí, mlčí. Pokud zraněný člověk může chodit, je jasné, že základní systémy jeho těla fungují. Pokud může křičet, určitě na tom není nejhůře. Pokud chrčí, má buď problémy s dýcháním, nebo s funkcí mozku. Jestliže postižený mlčí, je možné, že ztratil vědomí a je na tom velmi špatně.
Je při vědomí a dýchá?
Vše, co se deset učitelek a jeden učitel na kurzu dozvídají, si hned na to zkouší v praxi. A protože se při své práci setkávají hlavně s dětmi, leží na zemi, kromě běžného modelu, také menší dětská figurína, která čeká na první oživovací pokusy. „Haló, co se vám stalo? Slyšíte mě?“ zatřese panákem první dobrovolnice a nakloní se nad něho. Poslouchá, zda „zraněný“ dýchá a pohledem kontroluje případný pohyb hrudníku.
Stejně tak, jako může být víc zraněných, může být i více zachránců. V takovém případě je nutné rozdělit si úkoly. Přesně, jak to účastnice a účastník kurzu zažili při první akční scénce s křečovým záchvatem. „Paní v zeleném tričku, zavolejte, prosím, záchranku.“ Lepší je vždy úkolovat ostatní konkrétně. Náš zraněný zatím nereaguje, ani nedýchá. Co teď?
Na řadu přichází resuscitace. V tuhle chvíli možná řada lidí marně pátrá v paměti, jaký že je ten poměr vdechů a stlačení? Podle nových pokynů 30 stlačení ku dvěma vdechům. „Když úplně všechno zapomenete, alespoň stlačujte,“ předává přítomným cennou radu, kterou si sám odnesl ze školení pro záchranáře Bradna. Postup, jak správně oživovat, navíc poradí i dispečer záchranné služby na telefonu.
Dospělý člověk by měl při pouhé masáži srdce přežít až do příjezdu záchranky. U dítěte je nutné použít i umělé dýchání. Oživování u dětí začíná pěti vdechy a pokračuje stejně 30 stlačeními srdce a dvěma dalšími vdechy stále dokola. Po náročném tréninku na obou figurínách, dospělého i dítěte, zjišťují dnešní účastnice a účastník kurzu, jaká je oživování dřina. Hrudník pacienta je třeba pořádně zmáčknout. Lepší je člověku zlomit žebro, než stlačovat hrudník mezi bradavkami jen lehce.
Učitelé jsou dobří žáci
Mimo oživování se pedagogové během celodenního kurzu dozvědí, co dělat a nedělat při popáleninách, dušení nebo vážném krvácení. Na konci na ně jako ve správné škole čeká přezkoušení. „Představte si, že máte službu v jídelně a kolem jednoho stolu je najednou rušno. Uprostřed hloučku spatříte ležícího žáka, který se dusí,“ i takto znělo zadání. Certifikát nakonec získali všichni.
A jací že jsou vlastně učitelé žáci? „Dokáží se zapojit do scénářů, vžít se,“ chválí spolupráci pedagogů Bradna. „Učitelé jsou dobrými žáky,“ doplňuje ho okamžitě Zmek. Oba záchranáři prošli školením, jak první pomoc učit. Zaujmout se podle svých slov snaží hlavně autentičností. Všichni lektoři zdejších kurzů jsou běžným povoláním lékaři a zdravotníci.
Učitelé jsou nejen aktivními, ale i nadšenými žáky. „Za tento kurz jsem velice vděčný,“ zhodnotil po skončení Bohuslav Zezula z Gymnázia Omská. Zážitková metoda je podle něj i dalších zúčastněných velmi přínosná, a kurz by proto doporučil dalším. Školení pro 1100 pražských učitelů připravilo město v rámci Operačního programu Praha – Adaptabilita a je financováno za podpory finančních prostředků z Evropského sociálního fondu a hlavního města Prahy. Probíhá od konce října do prosince 2015.
VÁCLAVA BURDOVÁ
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď