„Představte si, že jste se ocitli v naprosté tmě…“
Tímto citátem se řídí ojedinělá Neviditelná výstava, kterou naleznete v Novoměstské radnici v Praze. Představte si, že jste se ocitli v naprosté tmě a musíte se pomocí zbylých smyslů orientovat v běžném životě. Kromě prohlídky „běžného života“ si člověk může vyzkoušet Neviditelnou masáž, Neviditelnou večeři nebo Neviditelnou ochutnávku vín.
Já jsem se svou třídou navštívila pouze Neviditelnou prohlídku, ale i tak to stálo za to.
Mluvící kalkulačka, hmatové hodinky, bílé knížky s Braillovým písmem a slepecké hole… Prvních pár věcí, které na mě vykoukly při vcházení do jedné místnosti výstavy. Viditelná část mi představila běžné věci, bez kterých se nevidomí lidé v běžném životě neobejdou. Formou hry jsme si mohli vyzkoušet, že je zrak jedním z nejdůležitějších smyslů. Ovšem i bez onoho smyslu může být svět velice zajímavý.
Originální výstava nás poté po skupinkách zavedla do neviditelné části, kde se veškeré světlo naprosto vytratilo.
Úplně jiný život
„Vítám vás na Neviditelné výstavě. Jmenuji se Lenka a jsem vaší průvodkyní,“ ozvalo se naprostou tmou. Lenku jsme předtím neměli šanci vidět a slyšeli jsme pouze její hlas. „Nyní si spolu na jednu hodinku vyzkoušíme, jaké je to žít bez zraku. Budeme spolu postupně vcházet do několika místností, které jsou naaranžovány do různých prostředí. Důvěřujte mi.“
Ve skupince jsme všichni museli jít za sebou podél stěny. Měla jsem to štěstí, že jsem šla jako první. Průvodkyně Lenka mi popisovala moji cestu. Měla jsem strach, vůbec nic jsem neviděla, nevěděla jsem kudy chodím a co mám čekat… Nevěděla a neviděla jsem vůbec nic. Ovšem Lenčin milý hlas mě uklidnil a vedl dál.
V místnosti byly různé věci a my je měli podle hmatu poznat. Některé věci, jako mikrovlnná trouba či talíře, nebyly až tak těžké na rozeznání a poznali jsme, v jaké části bytu jsme. Některé věci byly ovšem zase těžší a doteď pořádně nevím, co to bylo. Ze skupinky za mnou se neustále ozývaly hlasy. Moje spolužačky si radily, kde co je a kam nemají chodit. Všichni spolu najednou víc komunikovali, důvěřovali si a vzájemně se tolerovali. „Jee promiň, nechtěla jsem ti šlápnout na nohu,“ ozvalo se několikrát. Nikoho v tu chvíli nezajímalo, kdo má co na sobě, jak má upravené vlasy a spoustu dalších povrchních věcí.
Vešli jsme do další místnosti, tentokrát to byla „ulice“. Postupně jsme ve stánku poznávali různé ovoce a zeleninu. „Tutuuu“ ozval se hlasitý zvuk auta. Všichni jsme se strašně lekli a začali křičet. Po chvilce jsme se utišili a začali se tomu smát. I když jsme věděli, že tam auto být nemůže, naše tělo reagovalo na podnět. Zlepšil se nám sluch, čich i hmat.
Svět nevidomých
V „lese“ jsme zase využívali svou rovnováhu. Všude po zemi bylo samé listí a klacíky. „Chrochro“ další hlasitý zvuk a my se opět lekli, tentokrát divokého prasete. „Tohle už byl poslední zvuk, nebojte,“ ujistila nás Lenka a my se jen zasmáli. Naše poslední zastávka byl bar. Sedli jsme si, učili se rozeznávat mince a pak s nimi i platit. Asi 10 minut jsme si ještě povídali a Lenka nám vyprávěla nějaké příhody. Dozvěděli jsme se hodně zajímavého o nevidomých a jak jim třeba na ulici pomoci. Pak nás slečna Lenka vyvedla zpátky na světlo.
Celou dobu jsem si představovala, jak by asi Lenka mohla vypadat. Z jejího milého hlasu a příjemného vystupování jsem si myslela, že je vysoká, hubená, dlouhovlasá bruneta. Když jsem ji zahlédla, nevěřila jsem vlastním očím. Moje představa se lišila téměř ve všem. Ale i přesto, že vypadala úplně jinak, bylo mi to v tu chvíli jedno. Pro mě to stále byla ta milá, hodná a duší krásná Lenka z „neviditelného světa“.
Kristýna Zíková
Liberecký deník
http://www.liberecky.denik.cz/
Přidejte odpověď