V šestnácti letech jí nedovolili studovat. Začala pomáhat sestrám cyrilometodějským v místním ústavu, který jí byl odmala blízký. Péče o mentálně postižené ji bavila, a tak v práci zůstávala přes čas, byla to její druhá rodina.
Skalička – Nakonec v instituci strávila celý život. „Vyrostla jsem tam, pracovala a teď tam zestárnu,“ směje se energií nabitá Anna Pavelková. Příští rok to bude padesát let, co do zaměstnání nastoupila. Odchovala desítky uživatelek, přihlížela řadě veselých i dojemných příběhů. Za její celoživotní vytrvalost a odhodlání ji na konci září odměnil Nadační fond Elišky Přemyslovny řádem. Z ocenění byla příjemně překvapená, ze začátku měla pocit, že si jej ani nezaslouží. Anna Pavelková pochází ze silně katolické rodiny. Když chtěla v šestnácti letech studovat technický obor, režim jí školu okamžitě zakázal. „Celé dětství jsem do kaple v ústavu vodila věřící stařenku. Ve vsi nebyly mše, tak jsem se domluvila se sestrami, které bohoslužby každé ráno a večer sloužily. Měla jsem k nim tedy blízko, a když jsem nemohla studovat, požádala jsem je o práci,“ líčí své mládí. Nabídly jí tehdy, aby vstoupila do řádu. „Měla jsem už kamaráda, takže jsem v ústavu zůstala jako civilní zaměstnankyně,“ pokračuje. Ze začátku dělala, co bylo třeba. Pomáhala v kuchyni, prádelně, na zahradě.
V osmnácti letech otěhotněla a vdala se. „Za tři roky jsem stihla tři děti,“ vzpomíná s úsměvem. Dohromady má čtyři, nadělili jí dvanáct vnoučat. Kromě nich zahrnuje do své rodiny dalších osm desítek děvčat a žen z Domova Větrný mlýn Skalička, se kterými prožila většinu života. „Pocházím ze šesti sourozenců, a tak jsem byla zvyklá starat se o druhé. Ani v těch šestnácti mi to nepřišlo zvláštní, práci jsem od začátku dělala s láskou,“ přiznává.
Za svou kariéru stihla vystřídat snad všechny pozice v ústavu. „Byla to velká výhoda. Vyzkoušela jsem všechno a umístění střídala, takže mě práce vždycky bavila a chodila jsem do ní s nadšením. Musím říct, že se mi syndrom vyhoření asi opravdu vyhnul,“ chválí si změny Anna, které nikdo neřekne jinak než Hani. Dlouhá léta pečovala o takzvané ležáčky, klienty na imobilním oddělení. Poté se z ní stala vychovatelka. „Učili jsme děti samostatnosti u jídla a hygieně, sebeobsluze. Některé se chytly, jiné potřebují větší pomoc,“ popisuje náplň práce oblíbená teta.
Pro většinu klientek je ústavní zařízení jediná rodina, kterou mají. „Dříve byla věková hranice uživatelek do osmnácti let. Když jí dosáhly, byly přesunuty jinam. Dostaly jsme několik zpráv o tom, že tato děvčata do roka umírala. Měla u nás nastavený režim, způsob komunikace a přátelské vazby. Při ztrátě této jistoty emočně strádala a přestávala jíst,“ vzpomíná na dřívější podmínky. Dnes už je situace jiná, ženy zde mohou prožít svůj život až do konce.
Příští rok to bude padesát let, co Anna Pavelková poprvé přišla do ústavu jako civilní zaměstnankyně. Dnes pracuje osmý rok v důchodu a na tříčtvrteční úvazek dělá instituci řidičku. „Vozím holky do školy, k zubaři nebo na ošetření. Nepiji, takže jsem pořád spolehlivě v pohotovosti,“ popisuje svůj akční důchod. Slibuje, že v ústavu zůstane, dokud bude zdravá a plná energie. „Vím, že jednoho dne to pocítím a řeknu řediteli, že zítra už se nevrátím.“
Přerovský a Hranický deník
http://www.prerovsky.denik.cz/
Přidejte odpověď