Největší bariérou mezi lidmi je to, že spolu neumějí mluvit, říká šéfová Nadace Jedličkova ústavu Irena Fodorová (foto).
foto: Irena Fodorová zdroj: Nadace Jedličkova ůstavu
Celý letošní rok slaví 25 let od založení Nadace Jedličkova ústavu. Jaké cíle si klade do budoucna a co dneska handicapované trápí, řekla Metru ředitelka Irena Fodorová.
– Pídila jste se po tom, jaké byly vize zakladatelů?
U zrodu stála ředitelka Jedličkova ústavu Anežka Krčková. Po revoluci chtělo mnoho dárců i ze zahraničí věnovat peníze. Paní Krčková chtěla, aby to kromě ústavu bylo i místo, kde se mohou naši klienti bavit, vzdělávat i pracovat. Na takové přebudování měla projekt a postupně sháněla peníze, a to bylo primární vizí.
– Povedlo se to?
K úplnému naplnění původních cílů zřejmě nedošlo, ale to, jaká je nadace teď, je odraz toho, co umožnila historie a vlivy lidí, kteří ji vedli. Nicméně nadace přispívala na přebudovávání některých částí Jedličkova ústavu. Vznikl zde překrásný areál.
– Jaké možnosti tedy teď u vás lidé mají?
Tělesně postižení klienti mají teď možnost se zde učit, rehabilitovat, pracovat na sobě a mohou se tak lépe připravit do života, získáváním pracovní praxe. Ale zároveň se mohou i realizovat ve sportu nebo v hudební skupině.
– Co jste si kladla za cíle při nástupu vy?
Já jsem ve funkci dva roky. Přišla jsem s krásnou vizí, že chci dělat dobro, což se mi doufám daří. Hlavně jsem ale chtěla otevřít nadaci k veřejnosti a komunikovat lépe naše projekty. Protože jsem měla pocit, že byla předtím trochu uzavřeným ostrůvkem. Důležité pro mě také bylo zlepšení vztahů s našimi dárci s důrazem na transparentnost toku všech darů.
– Na co se teď soustředíte?
Určitě projekty osobní asistence, která je opravdu zásadní. Lidé s tělesným postižením mají svůj rozum, svou duši a vědí, co chtějí. Ale jejich tělesná schránka jim nedovolí některé věci realizovat, což s osobním asistentem můžou. Potom také zapojení studentů Jedličkova ústavu do pracovního života. Aby to nebylo tak, že ukončí školu a nevědí, co dál. Je důležité jim vštěpovat základní pracovní návyky, že se do práce musí dojít, že se musí chodit včas, že je potřeba podávat pracovní výkon, aby za něj dostali peníze. Toto se je třeba snažíme naučit v Ta Kavárně, která je součástí Jedličkova ústavu a na jejíž provoz jsme také přispěli. A samostatnou kapitolou je bezbariérová doprava pro žáky a studenty Jedličkova ústavu, aby vůbec mohli dorazit do školy.
– Jaké jsou vaše plány?
Mezi ty dlouhodobější určitě patří rozšířit možnosti bezbariérového bydlení a současně udržet v chodu všechny kontinuální projekty.
– Jak se tělesně postižení cítí v české společnosti?
Jsou skromní a šťastní, možná i častěji než my ostatní. Problém je ale v odtažitosti většinové společnosti. To ale nepramení z toho, že by nechtěla pomoci, ale neví jak. Podle mě je důležité říct, že lidé s postižením jsou vychováni k tomu, že když něco potřebují, dokážou si o pomoc říct. Jde tedy jen o to, zbořit komunikační bariéru.
Citát Já jsem ve funkci dva roky. Přišla jsem s krásnou vizí, že chci dělat dobro, což se mi doufám daří. IRENA FODOROVÁ
Metro
Přidejte odpověď